Temný osud Muammara Kaddáfího: Bezpečnostní analytik promluvil o druhotném efektu války na Ukrajině, který se přelévá až do Libye

Muammar Kaddáfí
Muammar Kaddáfí
Foto: Profimedia
Rudolf Šindelář | Redaktor
[email protected]
Publikováno: 19. 4. 2022

Dvaačtyřicet let vládl Muammar Kaddáfí (†69) Libyi. Když ale takzvané arabské jaro, tedy demonstrace za politické změny, přeskočilo od sousedů z Tuniska a Egypta do jeho země, odmítl odstoupit a rozhodl se bojovat do konce. Pro něj poměrně dost hořkého. Redakci ŽivotvČesku.cz nejen v souvislosti s diktátorem, ale i životem v zemi severní Afriky - tedy Libyi, poskytl rozhovor bezpečnostní analytik Josef Kraus z katedry politologie Masarykovy univerzity.

Pane doktore, jedno ze jmen, která se zapsala patrně navždy do historie, je libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Je pravdou, že režim, který za své vlády nastolil, se nazýval takzvaně »islámský socialismus«, což mělo představovat kombinaci arabského nacionalismu a socialismu?

Víte, Muammar Kaddáfí vytvořil vlastní systém, který opravdu kombinuje prvky arabského nacionalismu, socialismu, ale také islamismu. Vše dohromady shrnul ve své Zelené knize. Stále je pro zájemce k dostání v českém vydání různě po antikvariátech. Skutečností je, že se jedná spíše o jednoduchou brožuru bez nějakého výrazného intelektuálního přesahu a hlubokých myšlenek. Plukovník Kaddáfí, jak si sám nechal říkat, vládl jako typický orientální diktátor zcela bez jakékoli ideologie, čistě pragmaticky dle vlastního zájmu a vůle.

Rozumím, před časem jsem o něm viděl dokument, ve kterém mě zaujaly dva prvky - jeden, že v jeho armádě sloužily ženy, druhý, že západní politici si s ním poměrně dost přívětivě podávali ruce. Jak lze jeho postavu tedy skutečně vnímat?

Pravdou je, že Kaddáfí prodělal během své více než čtyřicet let trvající vlády mnoho politických přerodů, zejména v oblasti zahraniční politiky. Svět se na něj také díval v různých obdobích různě. Nejdříve jako na budovatelského autoritáře, následně po teroristickém útoku na let Pan Am 103, jehož trosky po výbuchu spadly nedaleko skotského městečka Lockerbie, a v němž měl podle vyšetřování Kaddáfí prsty, jako na důležitého sponzora terorismu. Poté byla Libye spolu s Irákem, Íránem a Severní Koreou označována za součást osy zla, aby v první dekádě 21. století převládl opět pragmatismus a s Kaddáfím se začalo opět na politické úrovni bavit. Jeho vazby byly silné především na Itálii, a to personifikované do bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho. Toho mělo s Kaddáfím dokonce pojit přátelství, nejen politické vazby. Kaddáfího lze vnímat jako typického orientálního diktátora, ostatně jeho postava byla jednou z předloh pro filmovou parodii s názvem Diktátor, kde podobný typ postav karikoval populární komik Sasha Baron Cohen, a to včetně oné pověstné ženské osobní stráže, která Kaddáfího doprovázela na zahraničních návštěvách.

Když ale zůstaneme u reality, tak Kaddáfí podporoval řadu povstaleckých a teroristických hnutí po celém světě a zapojil se do několika válek v sousedních zemích. Tušíte, proč se k takovým činům uchyloval, co bylo smyslem?

Kaddáfí se snažil z Libye udělat regionální mocnost, důležitý stát islámského a arabského světa. K tomu mu dopomáhaly velké petrodolarové příjmy. Být regionální mocností a čelním státem islámského světa s sebou nutně nese aktivitu na mezinárodním poli. V té době, v níž Kaddáfí působil, a on je typickým produktem své doby, se toto dalo dělat podporou palestinských skupin na mezinárodní úrovni a výbojnými aktivitami na lokální (regionální) úrovni. Libye se tak stala důležitým sponzorem islámského terorismu, palestinského odboje, ale také regionálním hráčem okopávajícím kotníky sousedním slabým státům s cílem získat v oblasti pozici hegemona.

Po úmrtí Kaddáfího nastal v zemi rozklad ve smyslu občanské války. Jak je to dnes v Libyi? Má taková země, a teď pálím od boku, nějaký vztah - případně nějaké zásadní povědomí - o tom, co se děje na východě Evropy, konkrétně na Ukrajině?

Libye je plně ve vleku místních událostí a regionální bezpečnostní dynamiky. Lze předpokládat, že nějaké druhotné efekty války na Ukrajině, příkladem cena obilí, ji ovlivní také, ale jinak je to mimo rozlišovací schopnost obyčejných Libyjců. Ty sužuje rozpad vlastního státu, který je rozdělen na dvě, respektive tři teritoria ovládaná různými skupinami s různými zahraničními podporovateli, přičemž hlavní předmět sváru je kontrola centrální autority v zemi a kontrola co největšího objemu nerostného bohatství, které se zde nachází. Země je stále v rozvratu, řada regionů je vystavena ozbrojenému násilí, na brzký konec to rozhodně nevypadá.

To nejsou dobré zprávy. Čím to ale je, že země bohatá na ropu, kde byla bezplatná zdravotní péče a školství, je najednou v takovém rozkladu. Pokud bychom srovnali dobu s Kaddáfím a bez Kaddafího, která spíše v sobě nese nějakou naději?

Libye není v tomto úplně výjimečným případem. Země, která byla v podstatě uměle vytvořena koloniálními mocnostmi, země, jejíž obyvatelstvo je rozděleno na kmenové, etnické i politické bázi, země, která je bohatá na nerostné suroviny, což láká externí hráče, země, která se nachází v nepříliš stabilním regionu, který je zasažen vlivy náboženského extremismu, etnické nesnášenlivosti či slabostí státních institucí. Jediným pojítkem, které toto vše dokáže překonávat, je osoba diktátora, který si legitimitu vládnout v podstatě vynutí. Jenže každý diktátor dříve nebo později padne. Kaddáfí padl, žádný sjednocující nástupce se nenašel, země se fakticky rozpadla.

A poslední dotaz, který mě v odpovědi velmi zajímá, jak se Libyjcům žilo reálně za jeho vlády?

Jak komu. Samozřejmě privilegované vrstvě ve velkých městech velice dobře, hlavně v porovnání se současným žalostným stavem. Ta země normálně fungovala, rozvíjela infrastrukturu, utrácela množství petrodolarů, kladla důraz na zahraniční obchod apod. Pokud jste ale patřili k náboženské či etnické menšině, obývali periferie země, případně se dokonce proti vládě diktátora bouřili, pak se vám nežilo dobře ani tehdy. Ty ohromné objemy petrodolarů k vám prostě vůbec nedotekly. Navíc zde byla nutnost čelit autoritářské uzurpátorské vládě, všudypřítomné tajné policii či ozbrojeným složkám tvrdě vymáhajícím poslušnost vůči jedinému diktátorovi.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.