Poznali byste ji? Bývalá moderátorka Pavla Charvátová je dnes učitelkou. Řekla, co se za rok stalo s českými dětmi
Vystudovanou bohemistku Pavlu Charvátovou (47) si televizní diváci pamatují ze zpravodajské relace nejsledovanější české komerční televize, kde se objevovala ve dvojici s Pavlem Zunou (54) a později Pavlem Dumbrovským (63). Moderování už je pro ni jen koníčkem, naplno se věnuje poslání učitelky a snaží se, aby covidová doba zanechala co nejmenší stopy na dětech, na kterých jí záleží. "Jako učitelé se dnes posouváme až do role psychoterapeuta," uvedla pro ŽivotvČesku.cž žena, která prošla výraznou proměnou.
Vy jste zářila v prestižní televizní relaci, dokonce jste získala v roce 2005 třetí místo v anketě TýTý, ale pak jste odešla dělat manažerku golfového areálu a divákům jste zmizela z očí. Slyšel jsem, že manažerku pro sportovní rezort na Slapech už také neděláte, ale je z vás paní učitelka. Je to tak, nebo jste se posunula zase do další role?
Platí, že jsem učitelkou na plný úvazek, na základní škole na druhém stupni učím puberťáky češtinu a okrajově výtvarnou výchovu. Konečně jsem tedy navázala na bohemistiku, kterou jsem vystudovala. Občas moderuji, ale to mě neživí, to dělám pro radost, nyní jsem zrovna dělala zdravotnický kongres. Přiznám se, že si vybírám akce, které by mě mohly obohatit, při kterých se mohu setkat se zajímavými osobnostmi, což může být i sportovní den pro nějakou firmu. Opravdu je nutné, aby mě to bavilo a něco mi to přinášelo, protože to dělám jen jako koníček.
Plno lidí počítá ztráty, co jim rok s koronavirem všechno vzal. Covid brutálním způsobem vstoupil do českého školství a pro děti se stala docházka do třídy vlastně velkou vzácností. Vy ale působíte vyrovnaným dojem, jako kdyby vás ten rok covidový rok posílil...
Víte, podle mě záleží na tom, jaký má člověk naturel, jestli se od přírody dívá na věci růžově či černě, jestli je optimista či pesimista, jestli vidí tu symbolickou sklenici polo prázdnou či polo plnou. Já jsem člověk, který vidí vše z té pozitivnější stránky, pro mě i taková rána, a je jasné že, že pandemie do školství zasáhla výrazně, byla jakousi výzvou, zase to člověka donutilo sáhnout po nových možnostech a metodách. Ať člověk dělá cokoliv, tak je vždy velmi jednoduché sklouznout do rutiny a dělat ty věci bez radosti, to je věc, která mě děsí a nastala po letech v případě mojí manažerské profese, tehdy jsem si řekla, že takhle ne, že potřebuji dělat něco, co mě baví a posouvá. Práce ve školství je velmi kreativní, pokud se člověk nebojí, tak mu může přinést radost, že zvládl něco, čemu nikdo, i on sám, na začátku nevěřil. To ve školství byla hlavně první vlna, kdy nikdo nevěděl, jak nastavit online výuku, jak se k těm dětem do těch obýváků vlastně dostat. Myslím si, že děti, rodiče a učitelé při té první vlně udělali kus práce a teď jsme už dost zúročili to, co by mohlo fungovat. Samozřejmě ale není dobré, když děti jsou doma a nechodí do školy.
Vzhledem k tomu, jak silná je covidová nálož v dětských kolektivech a vzhledem k dalším podzimním virózám, předpokládám, že pro učitelku je vzácností, když se třída sejde v plném počtu, že?
Pravda je, že nyní před sebou máme další výzvu, tou je hybridní výuka. Musím říct, že pro mě osobně je to nejhorší možná varianta, hybridní výuka je náročná až nemožná, protože učitel se opravdu nemůže rozčtvrtit a kvalitně učit děti, které má ve třídě a současně na online učit děti, které jsou doma, to jsou opravdu dva odlišné světy. Takže je to opravdu hybrid a hybrid nikdy nefunguje na sto procent, každopádně je to velké téma a snažím se nyní přijít na to, aby pro děti, které jsou doma, to mělo větší efekt, než jen zadávání úkolů přes obrazovku, to mi jako učitelce přijde málo.
Naznačila jste, že covid vás naučil překonávat překážky. Na dětském kolektivu ale určitě vidíte hlavně covidové šrámy. Co českým dětem podle vás doba s epidemií vzala?
Určitě jim ten rok vzal řád, rutinu a schopnost sebeřízení, které se dítě těžce učí. Sebeřízení je vždy pro děti těžké, protože jsou na to vlastně na základce malé, my jako učitelé je celou základní školu vedeme, aby to zvládly a my jako učitelé si nakonec řekneme, že to zvládly třeba na nějakých 70 procent. Jenže děti teď přišly o rok a tady mluvíme o schopnostech, dovednostech a kompetencích, které se děti musí naučit samy. Učitelé mohou dát nějaké prostředí a rámec, ale jsou to situace, které musí dětský mozek pochopit a zavést sám. Děti přišly určitě o část vědomostí a znalostí, které by určitě měly, kdyby standardně chodily do školy, to už se nedožene, ale podle mě to není to největší zlo.
Tipuji, že tím největším zlem jsou zpřetrhané vazby v dětských kolektivech, je to tak?
Bohužel ano, největší škody jsou v oblasti sociálně psychické. U spousty dětí je ten negativní vliv v tom, že se zcela přetrhaly sociální kontakty mezi vrstevnickou skupinou a vlastně i kontakt s lidmi obecně. Zpřetrhaly se vazby i s dospělými, se kterými si dítě potřebuje budovat způsob komunikace a pochopit různé role ve společnosti. O toto byly děti ochuzené, protože to se nemůže budovat doma.
Sám mám děti školou povinné a vidím, že když jako rodiče nestíháme, tak je plno zodpovědnosti na učitelích. Ale oni také nestíhají a také jsou přetížení. Navíc mám pocit, že učitel už nemůže být pouze mentorem, ale také kamarádem a psychologem. Jak to cítíte vy?
Já bych spíš řekla, že se posouváme až do role psychoterapeuta. To nám jako učitelům nepřísluší, ale jsme do té role tlačeni. Pokud nám na těch dětech opravdu záleží, tak nám nic jiného nezbývá. Učitel samozřejmě může udělat spoustu věcí, pokud sleduje třídu a má nějakou sociální a emoční empatii. Určitě je to téma práce s kolektivem o třídnických hodinách, nebo přizvání psychoterapeutických odborníků na vedení práce s kolektivem, což jsem zařadila letos dvakrát do třídy, ve které jsem třídní a musím říct, že to kolektivu a dětem, které nějakým způsobem stojí mimo nebo nedokážou zpět do kolektivu zapadnout, výrazně pomohlo. Učitel tedy může dělat plno věcí, ale vždy je to na úkor jeho pohodlí a času, vždy se musí obětovat něco navíc, někomu se chce a jinému nechce, to vychází vždy z člověka.
Kdo je Pavla Charvátová
Pavla Charvátová v roce 1998 vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1997 moderovala pořad SOS na někdejší TV Premiéra, o rok později uváděla Snídani s Novou na TV Nova. V letech 1999–2002 pracovala v České televizi, moderovala a editovala pořad Dobré ráno, stala se editorkou ranního zpravodajství na ČT1 a rovněž vytvářela reportáže pro Dobré ráno, Kulturní týdeník, Večerník a Události. V roce 2001 uváděla pořad Kavky. Pak přišel zásadní zlom, když usedla do moderátorského křesla nejsledovanější tuzemské komerční stanice, a to v letech 2003 až 2007, kdy moderovala Televizní noviny na TV Nova. Po odchodu z médií pracovala jako manažerka golfového rezortu, v současné době učí češtinu na základní škole.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
