Legendární fotograf Jan Šibík: Fotkou se dá živit čím dál tím hůř, hlavně reportážní
Když se vysloví jméno Jan Šibík (59), mnozí zbystří. Jde o známé jméno na poli reportážní a dokumentární fotografie. Slavný český fotograf poskytl pro ŽivotvČesku.cz rozhovor o svém řemesle. Odpověděl nejen na dotazy, jak se pozná kvalitní fotograf, ale ohlédl se i do minulosti - přesněji řečeno do doby, kdy poprvé držel fotoaparát ve svých rukách.
Pane Šibíku, co bylo tím impulsem, že jste se rozhodl stát reportážním fotografem?
Víte, chtěl jsem žít skvělým životem, cestovat a vytvářet si názory na základě toho, co uvidím, a ne toho, co si přečtu. Když na tom místě jste, tak to vidíte na vlastní oči, to je úplně jiná devíza. A také ty zážitky, to je něco úplně jiného.
Rozumím. Vzpomenete si vlastně na den, kdy jste poprvé vzal do ruky fotoaparát?
Ten úplně první den ne, ale moje maminka, která mě podporovala v různých aktivitách, mi dala k Vánocům takový balíček, ve kterém byl Lubitel (mechanická dvouoká zrcadlovka). Byl jsem na základní škole, myslím, že tak v šesté třídě. Tak to byl můj první foťák, takže mě k tomu vlastně přivedla ona. Dlouhou dobu mi ale trvalo pochopit, že focení by nemělo být jen záznam něčeho, měl by tam být nějaký pohled na svět, je tam třeba přidat nějakou hodnotu...
Když se ohlédneme. Rok 1989 vás v rámci vaší profese ovlivnil jak? Vím, že jste nechyběl ani na jedné demonstraci a že vznikla řada parádních snímků…
Ano. Zcela zásadně, protože je plno fotografických směrů. Ta revoluce mi ukázala, kterým směrem chci jít, že vlastně chci fotit události. Od té doby jsem se zaměřil jen na tohle - reportáž, dokument. První snímky jsem vlastně jen udělal a nevěděl jsem, jestli je vlastně vůbec někdy budu moci publikovat. Ale našel jsem se v tom.
Co vám aktuálně zabírá nejvíc času – co chystáte?
Těším se na Prague Photo Show 2023 v divadle Rokoko v polovině dubna, což bude festival o fotografii a příbězích úspěšných fotografů a dalších zajímavých osobností ze světa fotografie. Ukážu tam jednu z posledních sérií, které jsem udělal, když bylo zemětřesení v Turecku, takže to je jedna věc. Druhá věc je, že pracuji souběžně na dvou knihách. Jedna je asi moje nejvýtvarnější kniha, která je o tom, že fotím v Indii bojovníky - staroindický sport kušti, což jsou takové zápasy, které se blíží řecko-římskému zápasu. Probíhají v prastarých arénách, kde je na zemi písek a červená hlína. Během toho, co zápasí, se to na ně nalepí a působí potom jako gladiátoři. Druhá kniha je pro mě nejdůležitější politicky - třikrát jsem se totiž dostal do Severní Koreje. V roce 2005, 2007, tehdy ještě vládl Kim Čong-il, a v roce 2019, takže vím, jak to tam vypadalo předtím, a toho se ta kniha týká.
Když byste měl lidi na Prague Photo Show 2023 pozvat, proč by tam měli přijít?
Dva dny po zemětřesení v Turecku se mi podařilo dostat do nejpostiženější oblasti a je to nejčerstvější věc, co jsem nafotil. Bylo to v jednom z nejpostiženějších měst jménem Kahramanmaraş. Shodou okolností je to už čtvrté zemětřesení, které jsem fotil, tak mám srovnání. Takže to je dramatická událost, která se v poslední době udála. A v rámci mého vystoupení se na to zaměřím.
Zajímá mě, jestli dnes může být fotograf každý?
Ano. Dnes může být opravdu fotograf každý, protože technika je dnes tak dokonalá, že vám skoro vždy vznikne technicky dobrý snímek. Zdařilou fotografii uděláte i mobilem. Rozšířily se tak řady lidí, kteří si myslí, že jsou fotografové. Otázka ale je, jak dobrý je to fotograf.
Jak se tedy pozná dobrý fotograf, protože mi je jasné, že je fotograf a fotograf?
Určitě ne podle počtu liků na Instagramu. Jde o to, zda se mu daří vytvářet soubory fotografií, které se mu poté daří někde zužitkovat - ať už v knize, nebo jinde. Není to otázka pár let. Musí se to stát vaším životním stylem a musíte být ochotní leccos obětovat. Trocha nadání je potřeba, ale mnohem důležitější je dnes snaha a píle.
Co pro vás v rámci vaší desítky let trvající kariéry bylo nejobtížnější?
Udržet si ten život. Když jsem byl dvacet let v Reflexu, tak se mi cestovalo snáz, protože finance šly za Reflexem. Teď jsem na volné noze a na každou cestu si vlastně musím vydělat, takže vše musím zvažovat. Velmi to ovlivnil také covid, který například výrazně zdražil letenky. Teď, když někam jedu, jsem tam z toho důvodu na delší dobu.
Uživí se člověk fotografováním v dnešní době?
Fotkou se dá živit čím dál tím hůř, hlavně reportážní. Hlavní odbytiště, což byly časopisy, de facto zanikla a o reportážní fotky není zájem, jsou téměř neprodejné. Jsou navíc agentury, které vám nabídnou jakýkoli obsah během pár minut, takže proč by pak někdo platil desetitisíce za nějaké cesty?
Co vy osobně považujete za největší událost - vrchol své mnohaleté kariéry? A bude ten vrchol překonán - plánujete to?
Je to ten soubor zápasníků kušti, protože jsem za ně obdržel cenu World Press Photo. Pro fotografa je důležité, aby po něm něco zůstalo. Takže se musí snažit, aby v nějakém horizontu vznikla kniha, která mu určité období uzavře. Takže to je to, k čemu směřuji. Já si knihy vydávám sám a prodávám je jen na svém e-shopu. Jinak vám zůstane sotva polovina zisku a po roce na vás vydavatel tlačí, abyste je doprodal za menší cenu, protože potřebují místo na nové tituly. A já nechci skončit v Levných knihách.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
