Naděje na normální život narkomanky Katky z dokumentu Třeštíkové: Jde to, ale má to háček, říká odborník
Nejznámější česká narkomanka Katka Bradáčová se pohybuje v patologickém prostředí drogově závislých už téměř třicet let. Hlavní hrdinka časosběrného dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové se chtěla začlenit do společnosti a začít žít normální život už mnohokrát. Takřka v každém rozhovoru vždy zmiňuje, že by ráda svůj život změnila. Jenže zajeté koleje její existence nedokázalo změnit ani narození dcery Terezy. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila sociologa Vojtěcha Bednáře s dotazem, zda je vůbec možné se po tak dlouhé době strávené na periferii společnosti začlenit do běžného života. "Je to strašně obtížné a těžko toho dosáhne ten člověk sám," odpověděl odborník s tím, že lidé na okraji společnosti si často uvědomují, že není dobré, jak žijí, zároveň si ale neumí představit jiný způsob života.
Katka Bradáčová mluvila o lepších zítřcích již v roce 1996, kdy ji poprvé začala snímat kamera štábu dokumentaristky Heleny Třeštíkové. V té době žila devatenáctiletá Katka v terapeutické komunitě s nadějí na normální život. Jejím snem bylo mít partnera a jednou i rodinu. V případě známé narkomanky se ale happy end nekonal. Závislost na drogách Katku provázela dalších bezmála třicet let.
Sedmačtyřicetiletá žena, jež se zpočátku živila prostitucí a drobnými krádežemi, byla v únoru zachycena, jak klečí na Karlově mostě a žebrá s kelímkem v ruce o drobné. V rozhovoru opět přiznala, že se snaží zvítězit nad závislostí a vyřešit svou mizernou bytovou situaci. "Jsem na subutexu – náhražce drogy od lékařů. Momentálně jsem pod stanem, ale vyřizuju si občanku, takže si potom chci najít bydlení," uvedla Katka, která i po třiceti letech na ulici neztrácí naději na obyčejný život.
Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila sociologa Vojtěcha Bednáře s otázkou, zda je vůbec možné, aby po tolika letech mohla ještě Katka dosáhnout svého přání a žít jako běžný člověk.
"Většina patologických lidí, když se dostane na okraj společnosti, získává prostor, kdy se stanou resocializovatelnými, to znamená, že možnost znovu se začlenit do společnosti existuje. Pokud jsou ale lidé na okraji společnosti dlouho, stává se to pro ně normou, protože nic jiného už neznají. A i kdyby se vynaložilo obrovské úsilí, tak je velmi těžké takového člověka dostat zpátky. Je nutné vytrhnout ho z toho místa, kde je, zajistit mu péči a hlavně práci, aby měl co dělat a neměl čas věnovat se té patologické činnosti, to znamená brát drogy, žebrat a podobně. A to po poměrně dlouhou dobu, protože kdyby vám někdo v uvozovkách dal jen byt, umyl vás, dal vám práci, tak se stejně dříve nebo později takový člověk vrátí na ulici, jelikož mu takové prostředí přijde normální. Zkrátka ho zná dobře," sdělil sociolog pro ŽivotvČesku.cz.
"Bezdomovectvím a existencí lidí na okraji společnosti se věda v Československu zabývala od 80. let 20. století, kdy jedna socioložka zjistila, že v Ostravě existují bezdomovci, což bylo tehdy v rozporu se socialistickým občanem," doplnil Vojtěch Bednář.
Naděje na začlenění do společnosti tedy podle odborníka v mnoha případech existuje, záleží ale na životní motivaci dotyčného a obrovském úsilí okolí.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
