Psycholog Klimeš popsal, co spouští krizi středního věku: Přichází, když si uvědomíte, že čas běží odzadu
Rozhovor: Psycholog Jeroným Klimeš v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz popisuje, co se skrývá za pojmem »krize středního věku« a proč se netýká jen mužů. Podle něj jde o období, kdy se mění pohled na život, tedy místo plánování, »co mě čeká«, začínáme počítat, »kolik času zbývá«. Jde o zlom, který může přinést zásadní životní změny, od radikální proměny životního stylu po nové vztahy.
Pane doktore, když se řekne »krize středního věku«, co si pod tím máme přesně představit?
Krize středního věku je především krize identity. Typicky postihuje muže, i když zdaleka ne výhradně. Mužská identita je často více než ženská spjata s výkonností, profesní kariérou, společenským statusem a pocitem, že život má jasný směr vzhůru. V určitém momentu se ale tento »oblouk«, který se roky vyvíjel směrem nahoru, ke kariérním úspěchům, rodinnému zázemí a splněným ambicím, začne vyrovnávat, zastavuje se a pak se pozvolna obrací směrem dolů. Člověk si poprvé uvědomí nejen konečnost své profesní dráhy, ale i svého života jako celku.
Jinými slovy se začne dívat na život z opačného konce?
Přesně tak. Je to okamžik, kdy se do mysli nepozorovaně vkrade myšlenka na vlastní konec. Do té doby život »počítáme dopředu«, a to ve smyslu: bude mi osmnáct, pětadvacet, třicet… A najednou se začneme počítat »od konce«, tedy mám ještě patnáct let do důchodu, za deset let budu vypadat jako ten pán v tramvaji, kterého dnes potkávám. Tento přerod vnímání, vidět svět prizmatem stáří a vlastní konečnosti, je spouštěčem krize středního věku. A právě s tím se mnozí těžko smiřují.
Je to nemoc?
Není. V medicínském slova smyslu to není nemoc, i když pro některé může být psychicky velmi náročná.
Zajímá mě, jak tedy »krizi středního věku« v tomto kontextu lze definovat?
Mohli bychom ji popsat jako specifickou podobu »poruchy přizpůsobení«, tedy náročnou adaptaci na novou realitu. Změní se vnímání času, sebe sama i okolního světa. A do toho se aktivují obranné mechanismy jako snaha »přehrát« realitu a vrátit se k mládí. To může znamenat nákup sportovního auta, exotické dovolené, odvážné změny ve vztazích, mladší partnerku, intenzivní sportování… To všechno jsou způsoby, jak se vyhnout pohledu na »odpočet«.
Kdy tento stav nejčastěji přichází?
Typicky někdy mezi čtyřicátým a padesátým rokem života. Ale není to matematická konstanta. U někoho přijde dřív, zvlášť pokud ho život postaví před zásadní ztrátu, jako je smrt rodiče, blízkého přítele, rozvod, vyhoření. U jiných se může projevit až po padesátce.
A jak dlouho trvá?
To je na tom to zrádné, protože to není krátkodobá epizoda. Může trvat čtyři roky, ale znám případy, kdy se táhla deset, dokonce patnáct let. Lidé, kteří v ní uvíznou, mohou mít pocit, že »už to nemá cenu«, že jejich život je v sestupné fázi a smysl se vytratil. V extrémních případech se může objevit deprese, rezignace nebo destruktivní chování.
Závěrem, pane doktore, jak poznáme, že jsme z té krize venku?
V okamžiku, kdy člověk dokáže přijmout realitu svého věku, a to nejen racionálně, ale i emočně. Přestane bojovat s časem, přestane soutěžit s mladšími, začne si vážit toho, co má. A tehdy paradoxně přichází jedno z nejklidnějších období života, kdy vztahy se stabilizují, priority se vyjasní a člověk se přestane hnát za tím, co už mu neslouží.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
