Spartakiádní vrah Straka otevřeně o pekle za mřížemi. Kastrace už byla jenom ošetření
Jedním z nejtemnějších případů české kriminalistiky je bezesporu kauza takzvaného spartakiádního vraha Jiřího Straky. Právě teď se znovu dostává do popředí zájmu veřejnosti kvůli uvedení kriminální série Metoda Markovič: Straka, která se vrací k událostem z poloviny 80. let. Příběh mladistvého pachatele, odsouzeného v roce 1985 za tři vraždy, pět znásilnění a další násilné činy, však neskončil rozsudkem. Temná kapitola pokračovala i za zdmi věznic. O vzpomínkách na kriminál promluvil Straka v knize Lovec přízraků autorů Jiřího Markoviče a Viktorína Šulce.
Jiří Straka byl zadržen 22. května 1985. Bylo mu pouhých šestnáct let a už tehdy měl na svědomí tři brutální vraždy, dva pokusy o vraždu a pět znásilnění. Kvůli nízkému věku mu nehrozil trest smrti ani doživotí, přesto ho po odsouzení čekalo něco, na co nebyl připravený. Podle kriminalisty Jiřího Markoviče si Straka krátce po dopadení vůbec neuvědomoval, jaké následky pro něj pobyt ve vězení bude mít.
Právě strach z prostředí, které ho mělo pohltit, byl podle vyšetřovatelů jedním z důvodů, proč Straka během výslechů i rekonstrukcí spolupracoval. Netušil, že za mřížemi ho nečeká jen izolace, ale systematické násilí ze strany spoluvězňů a podle jeho slov i dozorců.
O tom, co prožil, mluvil Straka později otevřeně a bez zábran. "Poznal jsem, jaké to je být vrahem. Abych tak řekl, jak to chutná. A ono to chutná hrozně blbě. Nic to neřeší a člověk si vlastně šlehne oprátku na vlastní krk. Ale taky jsem poznal, jak chutná, když je člověk mlácenej, znásilňovanej a zabíjenej. Spoluvězni i bachaři se mě systematicky snažili dotlačit k sebevraždě," popisoval v knize »Lovci přízraků«, aniž by reflektoval fakt, že jeho oběti žádnou druhou šanci nedostaly.
Tvrdil také, že násilí vůči jeho osobě bylo ve vězení tolerováno, nebo dokonce podporováno dozorci. "Poklidně přihlíželi, jak na mně homosexuálové dovádějí, že mám obden rozmlácený obličej, že mě nakopávají denně do rozkroku, že mě na každém kroku šikanují… Když jsem si stěžoval, přeložili mě a opakovalo se to, s tím rozdílem, že rozkopávali rozkrok i bachaři," vzpomínal. Jeden z dozorců mu měl podle jeho slov říct: "Žiješ, ale š**at už nebudeš!" a opakovaně ho měl kopat do varlat. "Takže se**ologické léčení, myšleno ironicky, jsem si odbyl už ve věznici. To potom ve špitále už nebyla kastrace, ale jenom ošetření," zavzpomínal v knize.
Následky těchto událostí si Straka nese dodnes – nejen psychicky, ale i fyzicky. Na těle má jizvy a také tetování, která nejsou samoúčelná. Každé z nich má připomínat konkrétní momenty jeho vězeňského života. "24. 6. 1987 – to je datum, kdy jsem byl ve Valdicích zmlácen. 14. 7. 1988 jsem byl kopnut do varlat. 29. 12. 1989 zemřel ve Valdicích můj dobrý kamarád. 19. ledna 1989 jsem prodělal kastraci. J. P.? Dvojice evangelických kněží mě pokřtila na Jiřího Pavla," vyjmenoval svá tetování.
Jiří Straka je považován za nejmladšího sériového vraha v české historii. Za mřížemi strávil devět let, dalších deset pak v ústavní léčbě. Po propuštění na Štědrý den roku 2004 si změnil jméno a podle dostupných informací žije na severní Moravě v anonymitě.
Série Metoda Markovič: Straka tak znovu otevírá otázky nejen o samotných zločinech, ale i o tom, jak český justiční systém zacházel s mladistvým pachatelem a jaké následky na něm zanechal život za mřížemi. Případ, který i po desítkách let budí emoce, zůstává jedním z nejtemnějších v moderní historii české kriminalistiky.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
