Tamara Klusová promluvila o životě na vsi. K pokoře a trpělivosti mě a Tomáše vedou slepice, říká

Tomáš Klus (34) je veřejností vnímán jako skvělý zpěvák, který se umí důrazně ozvat, když se mu nelíbí politický vývoj v zemi. Jeho manželku Tamaru Klusovou (33) zase lidé berou jako »ezoženu« či influencerku, která přes sociální sítě dává nahlédnout do soukromí slavného páru. Oba dva se snaží žít v souladu s prostředím, které je obklopuje. S věkem se učí brát jen to, co potřebují. "Koupila jsem si včelařský oblek a budu mít včely. Ale moc jim do toho nebudu zasahovat," řekla Tamara Klusová pro ŽivotvČesku.cz s tím, že je úlevné na okamžik nemluvit o covidu.

Když vynecháme covid-19 a českou vládu, je něco, co vám bere energii?

Bohužel ten covid zasahuje snad do všeho konání. O něčem si začnete povídat a skončíte u covidu. A naše vláda? Myslím si, že na základě selského rozumu si názor udělá každý sám. Já tady rozhodně nechci moralizovat, nebo burcovat národ proti vládě. Pro mě je ale obrovským zklamáním to, co se tady děje.

Podle fotek z vašeho instagramového profilu to vypadá, že energii vám dávají děti a příroda. Jak prožíváte toto náročné období?

Mám to štěstí, a děkuji za to Pánu Bohu, že mohou žít v těsném dotyku s přírodou. Nabíjí mě místo, kde žiji a nabíjí mě moje tři děti, které mi každý den dělají hromadu radosti i starostí, jak to má být. Snažím se tento »covidový« čas vyplnit učením nových věcí. Zdokonaluji se v cizím jazyku, hraji si na piano, učím se vše o včelách. Chci si pořídit včely, myslím si, že u nich můžeme čerpat plno inspirace i pro naše konání. Mám pocit, že v tom včelím úle je všechno v pořádku. Včely mě fascinují, hltám teď literaturu, objednala jsem si včelařský oblek... Budu se učit pracovat se včelami, to je pro mě teď ta nejbližší výzva.

Co by si občané České republiky měli od včel vzít?

Mě třeba velmi fascinuje, že jejich tělo není přizpůsobené k letu, nemají žádný předpoklad, že takové tělo by se vůbec mohlo vznést, ale přesto lítají. Prostě se rozhodly, že poletí a opravdu letí. Přijde mi také fascinující, že každá včelka v úlu má své nenahraditelné místo a zároveň pracují pro dobro celku. Každá z nich přijímá roli, které se s co největší zodpovědností zhostí a dělá vše naplno v totální vášni. To je podle mě recept k lidskému životu - dělat věci, které umíme v co největší kvalitě a vášni a s myšlenkou, aby to bylo prospěšné i pro další lidi kolem nás.

Jenže včely nemají individuální ego. Nemají to tedy v tom úle lehčí než lidé?

Když koukáme na svět pouze lidskýma očima, tak to ego je zřetelné. Každý máme nějaké ego. V řešení globálních otázek, jako je například klimatická změna či světová politika, je podle mě důležité pohlédnout na sebe z vyšší perspektivy a zanechávat za sebou svět lepším místem, než na které jsme přišli. Já jsem věčný idealista. Snažím se do všeho, co dělám, protínat to, co si myslím. Domnívám se, že když jsme v souladu a nežijeme dvojí život, že to je ta lidská svoboda, když se ty naše vnitřní hodnoty odráží v tom, co tady tvoříme. Někdy to jde samozřejmě lépe a někdy hůře.

Budou tedy Klusovi jednou prodávat med?

Mně se líbí, když se do toho včelám moc nezasahuje. Nejsem zastáncem cukernatého dokrmování kvůli tomu, aby si pak člověk medu mohl vzít více. Ale uznávám, že je i půvabné, když si člověk stáčí vlastní med. Nechci jim ho ale brát tolik, abych je pak zase musela dokrmovat. Moje představa je, abych do toho procesu zasahovala co nejméně.

Včelaření není úplně jednoduchá záležitost, že?

Je to výzva, je to také o boření pomyslného strachu z včel, který je v nás upevňován, že včela rovná se žihadlo. Já před rokem poprvé přišla blíž k včelám, opřela se o úl a poslouchala, co se tam děje. Je to ta největší vrcholná meditace. Je skvělé, když člověk má zahradu a může tam vysadit včelí louku, aby jim bylo dobře. Protože pak je dobře i lidem. Co bychom si tady bez nich počali... Pro mě je včelaření o úctě a respektu.

S manželem jste také vášniví chovatelé slepic...

Máme devět slepic a jednoho kohouta. Ten se zrovna včera naučil kokrhat, tak se tu kocháme, jak je najednou dospělý a jak mezi devíti kráskami manifestuje svou pozici. Koukám na slepice, jak se tu popelí, je to krásné divadlo a je mi dobře.

Pořídit si slepice byl váš nápad?

Tomáš po slepicích moc toužil, já nejprve protestovala, že to bude další starost. Loni jsem ale vyměkla a nechala postavit od kamaráda kurník, který je zmenšeninou našeho domečku. Slepičí holky tedy mají stejný domeček jako máme my. Tomášovi jsem jako překvapení nejprve pořídila pět slepic. Na podzim se nám zničehonic vylíhla tři kuřata, bohužel to bylo na podzim a všechna umřela. Velká škola to pro nás byla, přiznám se, že tehdy jsme to opravdu oplakali. Pořídili jsme pak dalších pět slepic. Přijde mi dokonalé, že po nás jedí zbytky a člověk nemusí odpad z kuchyně házet do popelnice.

A vajíčka konzumujete? Nebo jsou posvátná?

Vajíčka jíme rádi. Ten pocit, když si člověk ráno sebere vajíčko a dá si ho k snídani? To je neuvěřitelné. Měli jsme u nás kamarády a že si ráno dají k snídani vajíčka. Tak jsme čekali na naše slepice, až snesou. Člověka to vede k pokoře, že všechno není automatické. V konzumním způsobu života o tom člověk takto nepřemýšlí, prostě jde a vejce si koupí. Navíc ty naše slepičí holky jsou neuvěřitelně kontaktní a je skvělé sledovat, jakou radost dělají dětem.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.