Ctitel nekorektního humoru Štěpán Kozub o cenzuře dnešní doby: Když se někomu nelíbím, ať mě vypne
Herec Štěpán Kozub (25) na sebe výrazně upozornil v improvizační skupině Tři Tygři, širší publikum ho zaznamenalo jako jednoho z hokejistů v seriálu Lajna. V současné době po boku Jakuba Štáfka (31) vstupuje do kin ve filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Muž, který říká, že jeho humor určitě není pro každého, s manželkou Bárou vychovává roční dceru Anežku.
Štěpáne, do kin vstupuje film, který si utahuje z youtuberů a influencerů Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Vy zde máte hlavní roli po boku Jakuba Štáfka. Jak ke spolupráci došlo a jak se vám s Jakubem natáčelo?
Volal mi před více než rokem režisér Andy Fehu a říkal mi, že do role Morthyho zvažuje dva herce, jedním z nich byl právě Kuba. Říkal mi tehdy, že ještě neví, koho obsadí, že ale mě určitě chce do role Shokyho. Já režisérovi tehdy řekl, že bych do toho filmu šel právě za předpokladu, že tam bude i Kuba. My jsme se osobně neznali, já znal Kubu převážně z projektu Vyšehrad, který mě hodně bavil, hodně se mi líbilo, že je to jeho autorská věc. Potom tedy obsadil Kubu a myslím, že mezi námi vzniklo zajímavé přátelství. Dobře to funguje i kvůli tomu, že jsme dost rozdílní.
Spojuje vás ale určitě láska k nekorektnímu humoru. Jaká je podle vás jeho budoucnost v Česku či celkově v Evropě? Když Kuba Štáfek propagoval film Vyšehrad, tak říkal, že dnes s odstupem času vidí scény, které i jemu přijdou za hranou. Dříve se říkalo, že humor se dělí na dobrý a špatný, dnes se zdá, jakoby se dělil na schválený a neschválený. Jak to vidíte vy?
To je můj věčný boj. Je to těžké hodnotit a vlastně to ani hodnotit nechci. Dělám humor tak, jak ho cítím, vnímám a jak mě baví. Pokud existuje nějaká skupina lidí, která se s tím ztotožní, je to dobře. Jestli je skupina lidí, kterou to nebaví, či uráží a pobuřuje, tak na to mají úplné právo. Jenom nechci zažívat dělení na tohle se může a toto se už nemůže. Když mě něco nebaví, tak to nesleduji a nevnímám to. Jenže to je trochu naivní přístup, lidé většinou fungují tak, že když se jim něco nelíbí, tak na to o to více upozorňují. Určitě se nechci podřizovat tlakům, že toto bych už neměl a toto je už moc... Nekorektní humor opisuje, komentuje a nastavuje zrcadlo tomu, co si každý z nás myslí, jen se to bojí říkat. A já si vždy říkám, kvůli komu se to ale bojí říkat nahlas. Pokud na to přistoupíme všichni, tak se není koho bát. Ale to se jen tak nestane. Dokud bude v lidech strach, tak v humoru bude nekorektnost. Já se rád vysmívám strachům, strach je i ten hendikep, menšiny se bojí, že nebudou přijaty většinou, hendikepovaní se bojí, že nebudou přijati těmi nehendikepovanými. Je to pořád o tom strachu. Když se ale člověk povznese, tak si může dělat legraci i ze svých nedostatků. Je to předpoklad dobrého humoru a dává mu to pak jakési právo dělat si legraci z nedostatků ostatních lidí. Brát se moc vážně není žádná výhra, tím si člověk komplikuje život.
Už se vám stalo, že za vámi někdo přišel a řekl: Štěpáne, toto už je trochu moc, takový humor já nemohu ignorovat, proto ho musím zakázat pro všechny? Objevil se ve vašem životě už nějaký »korektní zakazovač«, který se rozhodl, že váš humor by bylo pro blaho společnosti nejlepší vypnout?
Potkal jsem se s takovými lidmi, ale zatím mi žádný neřekl, takhle tedy ne, to nesmíš. Možná naznačovali, abych na to přišel sám, ale já nemám na co přicházet. Vždyť já říkám, já i chápu, že můj humor není pro každého. Rozumím tomu, že se to někomu nelíbí, že ho to pobuřuje, že mu to vadí. Ale máme možnost volby. Když se koukám na nějakou pohádku a ona mě nebaví, tak mohu vzít ovladač a přepnout či vypnout. V tu chvíli ta pohádka pro mě už neexistuje. Když poslouchám muziku, která se mi nelíbí, tak ji ztlumím. Takhle jednoduše to jde řešit. Ale přeci si neřeknu, že se mi to nelíbí, tak to vypnu všem a na celý svět »vybliju«, jak mi to vadí. To pak popírá celou filozofii demokracie, pokud tedy v demokracii ještě žijeme. Potkal jsem se s lidmi, kteří mi říkali, to už je moc, to bys neměl. Tak se jich ptám, pro koho je to moc, je to moc pro tebe? Když je pro někoho něco moc, tak má přeci právo to nevidět, nepřijímat a nepouštět do svého prostoru.
Vy zatím umíte skloubit to, co vás baví, s tím, co vás živí. Vás zatím baví to, co vás živí a dobře vás živí to, co vás baví. Jednou ale přijdou nabídky komerčního charakteru, kdy peníze začnou šustit, ale bude to třeba proti vašemu uměleckému přesvědčení... Máte v sobě pořád soulad mezi uměním a financemi, nebo se už nestydíte brát nějaký ten komerční melouch?
Dosud z drtivé většiny vše, na čem jsem se podílel, mělo pro mě nějakou uměleckou hodnotu, dávalo mi to smysl, bavilo mě to a také mě to slušně živilo. Zatím jsem nemusel něco dělat čistě pro peníze, i když tuším, že to jednou asi přijde. Nebyl jsem nikdy ve stavu, že bych potřeboval prachy, a řekl bych si, tak půjdu a udělám tuhle blbost. O práci se snažím přemýšlet, ale zároveň ji dělám intuitivně a pudově. Pokud bych se v něčem cítil špatně a opravdu mi to nesedělo, tak bych to s největší pravděpodobností nikdy nedělal. Kdybych na tom byl tak blbě, že bych »neměl do co huby«, tak bych se asi dokázal uživit i jinak, a šel bych dělat něco jiného, určitě bych v sobě jen pro prachy »nezabil« to, co mě na hraní a muzice baví. Vlastně ani nevím, co to přesně dnes znamená komerční a nekomerční... Komerční znamená, že je v tom projektu více peněz? Já vždy dostal za svou práci to, co jsem chtěl. Zatím mám tu luxusní možnost, že k tomu nejsem nějak tvrdě tlačen.
Narodil jste se v Bohumíně, pak jste žil v Javorníku, nyní žijete v Ostravě, máte tedy v krvi drsný Moravskoslezský kraj. Je humor toho tvrdého regionu jiný, než je humor v Praze?
Neřekl bych, že humor je jiný, ale je trochu jinak vnímán. Je to spíše o těch lidech. Cesta k pražskému divákovi je někdy trochu složitější. Ostraváci se buď baví, nebo se nebaví, nic mezi tím. Když se baví, tak to dávají hodně najevo, když se nebaví, tak to dávají opravdu hodně najevo! To mě na Ostravě baví, že když věci pro diváka nefungují, tak je okamžitá zpětná vazba. Mockrát se mi stalo před divadlem, že mi pak venku řekli, že to bylo strašné a že příště už nepřijdou. Je mi to ale sympatické. A když je to baví, tak mi to také řeknou na rovinu. V Praze se kolem toho někdy zbytečně moc kličkuje, není to tak přímočaré, asi se člověka nechtějí dotknout, nechtějí ho ranit, ale já mám radši, když ty věci jsou napřímo. Nechci to ale kastovat, pořád mluvíme jedním jazykem. Možná by se mi to stalo i v Přelouči, nevím, ale myslím si, že v Praze žijí lidé trochu rychleji. V Ostravě se tak nějak všichni známe, Praha je metropole... V Ostravě jsme zvyklí si to tak nějak vybít ze země a dělat to napřímo, ale nevím, jak to vlastně přesně popsat.
Je něco, z čeho byste si legraci nedělal? Nemyslím nějaké téma, ke kterému vás nutí společenský tlak, ale myslím, zda máte třeba nějaký blok z dětství, kam prostě Štěpán Kozub už pro humor nechodí?
Já mám těch bloků strašně moc, ale svou prací se to snažím překonávat. V té pozici, ve které jsem nyní vnímaný, to není úplně moje přirozenost. Já nejsem komik na první dobrou, doma nebo v okruhu svých přátel žádným komikem nejsem. Já si myslím, že když nestojím na jevišti, tak nejsem moc zábavný člověk. V určité době jsem začal svou profesi vnímat jako překonávání svých vlastních bloků. To jsou takové ty bloky typu, že tohle bych neměl, tohle je přeci špatně, z tohoto mám přeci od dětství strach, ale naordinoval jsem si, že musím jít za ně, vlastně se tím tak trochu léčím. Také se skrze ten humor o sobě hodně věcí dozvídám. Ať je to legrace z menšin, ze sebe samotného, z černých, žlutých, bílých... Vlastně je to pro mě pořád překonávání mých vlastních strachů, každá komedie je pro mě výzva a mám strach. Také je to hodně o tom, jak mi ten určitý den je, taky mám dny, kdy mi přijde zbytečné dělat humor, mám dny, kdy mě nebaví bavit. Pak zase mám dny, kdy vím, že to potřebuji, že mě to baví, že to bude fajn.
Vaší dceři Anežce je rok. Už jste přemýšlel, co bude, až ji to začne táhnout k divadlu? Řeknete jí, že je to super, nebo ji raději pošlete někam do fabriky?
Použiji to klasické klišé - hlavně, ať ji to baví, ať je ona sama spokojená. Kdyby si jednou vybrala cestu komediantství, tak ji možná mohu trošku upozornit, trošku varovat, být jí oporou a rozhodně bych jí nestavěl žádné překážky. Pokud by nešpinila vnitřně sama sebe, nemyslím teď takovou tu špínu, kterou někdo napíše, kterou si někdo vydedukoval a je to čtenářsky zajímavé, ale myslím to vnitřní ubližování si, tak pak ji budu podporovat vždycky.
Reklama:Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
Reklama:
