Jiří Ovčáček přeje k novému roku 2024. Největší dezinformace v dějinách zní, že láska nedokáže překonat zlo
Komentář redakce: Rok 2023 nebyl v mnoha ohledech jednoduchý. Politici v řadě ostrých televizních debat posunuli hranice a mnohdy nešli vůbec příkladem české společnosti. Lidé bojovali s inflací a řadou dalších nepříznivých ekonomických jevů. Klid nenastal ani pokud jde o válku na Ukrajině, naopak na Blízkém východě další ozbrojený konflikt vypukl. V závěru roku pak bolest a velký zármutek do života lidí vnesla tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). Pomyslné nůžky mezi tím dobrým a zlým se tak ještě více rozevřely. Redakce ŽivotvČesku.cz dlouze zvažovala, kdo by mohl čtenářům popřát do roku 2024 tak, aby to dávalo smysl, aby to nemělo politický podtext, ale přesto poselství mělo význam a hodnotu. A volba padla na muže, který je nejen velkou osobností – charismatickou osobností, ale řadí se k velmi inteligentním lidem, jeho loajalita je příkladná, vyznává dobré mravy, navíc jeho srdce patří víře – Bohu. Bývalý mluvčí Hradu, vzorný otec od rodiny, brilantní rétor a v současnosti redaktor a komentátor Jiří Ovčáček neodmítl a čtenářům portálu ŽivotvČesku.cz popřál do roku 2024 nejen naději, ale připomenul i to, že láska má v životě člověka nezastupitelnou roli.
Milí přátelé,
buďte dobré mysli. Uplynulý rok přinesl svá mnohá břímě, všichni je znáte, protože nesete jejich tíži. Nechci vypočítávat, co vše bylo špatně, co se nedařilo, kde pramenila bolest a utrpení. Jestli něco všichni potřebujeme, tak je to povzbuzení. Jenže kde takové opravdové povzbuzení vzít? Určitě bychom ho marně hledali ve sladkých frázích, které ke konci roku opanovaly veřejný prostor. Vskutku, doba, ve které žijeme, se vyznačuje neustálou průtrží slov. Valí se jak velká voda a zanechávají spoušť.
Kterou cestou se tedy vydat na pouť za útěchou? Nikam daleko není nutno chodit. Nejprve je nutno jako těžký závěs rozhrnout příkrov událostí, zpráv, výkřiků, údajných pravd a jistot. A podívat se na svět očištěným zrakem. A hle, jaká to krása! Naši blízcí jsou tu, nedokonalí, chybující, ale lidé našeho srdce. Vzdálení jsou tu, často jim nerozumíme a nesouhlasíme s nimi, ale jsou to lidé jako my. Příroda, slunce, nebe modré i ocelové, vše stvořené. A naše srdce, často zraněné, tápající a rozechvělé, leč v jeho středu, možná koutku, je kus lásky, která dokáže obejmout celý svět. Je to démant, hledej, člověče!
Největší dezinformace v dějinách zní, že láska nedokáže překonat zlo. A že na tvrdost máme tedy odpovídat ještě větší tvrdostí. Když se zamyslíme, zjistíme, že naopak odsuzovat a ničit je nesmírně snadné, ale nekompromisně nabídnout v odpovědi na úkornost své srdce je snad to nejtěžší na světě. Jen pokusit se o to ale je velký čin hodný reka a rytíře. Před více než dvěma tisíci lety přišla na svět láska. A ta na sklonku svého pozemského putování prohlásila, že už člověka nepovažuje za služebníka, ale za přítele.
Rok 2024. Nebude jistojistě jednoduchý, možná vším dosud zdánlivě pevným mohutně otřese. Nenechme se tím vyděsit, vystrašit. Nesmíme zmalátnět, zkamenět ve svých citech, toužit po odplatě. Kdo se bude dívat kolem sebe s očima otevřenýma, uvidí krásu nesmírnou, dostane se mu vody živé a překoná všechna úskalí. Buďte dobré mysli, řekla láska před více než dvěma tisíci lety. Co platilo tehdy, platí i v roce 2024.
Bůh vám všem žehnej!
S úctou k vám, milí čtenáři, Jiří Ovčáček
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
