Kam až zašel jejich vztah: Měli jsme k sobě úctu a velkou důvěru, říká o Míše Kuklové létající švec Jan Potměšil

Profimedia
Jan Potměšil a Michaela Kuklová
Foto: Profimedia
Josef Šťastna | Redaktor
josef.stastna@zivotvcesku.cz
Publikováno: 6. 11. 2021

Pohádková klasika O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) režiséra Zdeňka Trošky (68) znamenala první setkání Jana Potměšila (55) s Michaelou Kuklovou (53). Jiskřivé momenty plné lidskosti a jemného humoru neprobíhaly pouze na filmovém plátně, ale bylo jich plné i natáčení a zákulisí. "Cílem příběhu bylo, aby divák uvěřil, že švec Jíra a Jasněnka se mají opravdu rádi," řekl pro ŽivotvČesku.cz vynikající herec a na natáčení zavzpomínal.

Pane Potměšile, legendární pohádka vznikla v roce 1987 a od té doby oslovila několik generací diváků. Vzpomenete si ještě, jak jste roli získal?

Novodobou podobu pohádky dal do kupy Karel Steigerwald, původně je to pohádka pana Drdy. Nemohu mluvit za režiséra pana Trošku, jak na mě nahlížel, ale měl jsem pocit, že moje role byla domluvená docela rychle. Zdeněk Troška mi roli nabídl a já prostě kývl. Pamatuji si, že v té době mi další zajímavou příležitost nabídl i režisér Karel Smyczek, ale musel jsem mu říct, že už jsme si podali ruku se Zdeňkem a že v létě budeme točit Jasněnku.

Pokud se nemýlím, tak vy jste byl ještě studentem a určitě jste netušil, že se chystáte na jednu z nejvýraznějších rolí...

Měl jsem hlavně velkou radost a moc jsem se na natáčení těšil. Když se ohlédnu, tehdy jsem byl v prváku na DAMU a nebylo úplně samozřejmé, že každý student může hned něco točit. Také vzpomínám, že mi vycházeli ve škole vstříc a pro natáčení mě uvolňovali, navíc toto bylo o prázdninách, točilo se v červenci a srpnu, dodělávky pak v září v ateliérech na Barrandově. Byly to ale šťastné okamžiky, věděl jsem, že kromě prázdnin budu natáčet velký film a opravdu jsem se nemohl dočkat.

Dostal jste do ruky scénář a četl příběh o ševci, který si udělá křídla. Rozumím, že je to pohádka, ale jak jste o tom scénáři přemýšlel vy? Nebál jste se, že divák ten příběh nepřijme, létajícímu ševci neuvěří a pohádka zapadne?

Víte, byl jsem opravdu nadšený, scénář jsem tehdy nečetl s nadhledem či hodnotícím odstupem. Už nějakou malou filmovou zkušenost jsem měl. Objevil jsem se v Tajemství ocelového města a také v bakalářských povídkách, ale toto jsem bral jako opravdu pěknou a velkou nabídku. Nejdříve jsem měl v ruce literární scénář a přišlo mi, že to bude výborný. Těšil jsem se hlavně na to natáčení, bylo mi tehdy dvacet let, tak jsem to nebral jako zásadní roli, ale když v té době člověk točí a pak na place není, tak se mu začne po filmu stýskat... V tu chvíli jsme si říkal, že budeme točit v létě, že to může být prima, ale ono to nakonec překonalo všechna moje očekávání, potkal jsem skvělé kolegy, točili jsme v nádherném prostředí, štáb byl skvělý...

Cítím z vašich slov, že si to dnes vybavujete do detailu. A jak to bylo s kolegyní Michaelou Kuklovou, před natáčením jste ji znal?

Před Jasněnkou jsme se neznali, ale před natáčením nás zvali na kostýmové zkoušky, takže jsme se začínali potkávat častěji a častěji, protože nás třeba na Barrandov vezli jedním autem, tak jsme se už trošku skamarádili. Najednou se ale při natáčení vidíte každý den. V červenci jsme točili v severních Čechách u hradu Frýdštejn a bydleli v hotelu v Jablonci, bylo nádherné léto, pršelo snad jediný den, takže při natáčení panovala nádherná atmosféra. Ráno jsme se s Míšou potkali v maskérně, pak spolu celý den točili, pak zase jeli z natáčení, bylo to intenzivní.

Pro mě jako filmového diváka na mě z pohádky dýchá, že ústřední dvojice má k sobě velkou úctu, pokoru i lidskost. Jak to ale měl na place Honza Potměšil s mladičkou Míšou Kuklovou? Bylo to kamarádství? Nebo tam tehdy byla taková ta více než jen pracovní chemie?

To je těžká otázka. Asi bychom měli teď tady sedět i s Míšou a povídat si o tom i s ní. Myslím si, že to tam bylo pomíchané tak nějak všechno dohromady. Na jednu stranu jsme dostali krásné role, byl to hezký příběh, potkávali jsme se každý den, Míša je krásná a vždy byla... Zároveň jsme ale oba měli vlastní příběhy v reálném životě... Domnívám se, že se tak nějak prolnulo všechno a nepřísluší mi, abych to pojmenoval, ale byla tam mezi námi lidskost, která se měnila v důvěru, takže jsme asi byli více než jen kolegové, kteří se zrovna potkali na place. Měli jsme k sobě blízko a cítili jsme, že blízko k sobě má Jasněnka a její švec. U těchto slov bych to nechal, ale jsem moc rád, že to na vás tak působilo, protože to bylo cílem toho příběhu a vyprávění, aby nám divák uvěřil, že se mají rádi a švec Jíra si udělá křídla a doletí pro Jasněnku na věž. Mám na to krásné vzpomínky a myslím, že jsme to oba měli ve velké úctě a velké důvěře. Kdykoliv jsme se potom potkali při práci či nějaké události, tak jsme si padli kolem krku a cítili, že to bylo a je blízké.

Film režiséra Víta Olmera (78) Bony a klid působil při své premiéře v roce 1987 jako zjeve...

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.

Zavřít reklamu