Kradlo se na ministerstvech po miliardách, uvedl u Tománkové poslanec Gregor. Teď vysvětlil, jak to myslel
Rozhovor: Podle poslance za Motoristy sobě Matěje Gregora se v uplynulém volebním období »kradlo po miliardách« a jednotlivé resorty fungovaly jako »penězovody« pro koaliční partnery. Řekl to v nedělní Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News, kde mluvil mimo jiné o kauze Dozimetr či dotacích z ministerstva životního prostředí. Končící ministr kultury Martin Baxa (ODS) se proti jeho slovům ohradil. V rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz Matěj Gregor svoje výroky vysvětluje a trvá na tom, že je načase »začít věci nazývat pravými jmény« a provést důkladné audity jednotlivých resortů.
Jak to máme vnímat, když říkáte, že se kradlo po miliardách?
Mně šlo o to připomenout věci, které po volbách úplně vyšuměly z mediálního prostoru. Jeden příklad za všechny je takzvaná bitcoinová kauza, kde podle mých informací opravdu dva ministři koordinovaně odemykali nějaké peněženky a státní notář byl spolužákem ministra spravedlnosti z vysoké školy. Chtěl jsem poukázat na to, že tady probíhalo systematické, z mého pohledu zcela promyšlené jednání, jehož cílem bylo využít konexí ve vládě napříč resorty, sehnat si z řad takzvaně nezávislých odborníků své dlouhodobé známé a potom vyvádět miliardy – podobně jako v tom případě s bitcoinem.
A máte i jiný příklad toho, jak to myslíte?
Nebo když se na ministerstvech dělaly různé zakázky, které byly následně terčem kritiky Nejvyššího kontrolního úřadu. Já si to neumím vysvětlit jinak než jako »kradení a vyvádění« milionů. Samozřejmě slovo krádež je silný výraz, protože je většinou spojován s nějakým odsouzením nebo s pravomocným rozhodnutím soudu. Na druhé straně, když z veřejných rozpočtů zmizí miliardy a podílejí se na tom ministři, tak to tak nazývám. Bohužel je v Česku trend, že drtivá většina hospodářských trestných činů, kterých se politici dopustí, skončí maximálně politickou odpovědností. Nemají hmotnou odpovědnost za výsledky hospodaření, a tudíž za to fakticky nenesou následky. Proto jsem to chtěl připomenout. A nejenom u ministerstva obrany, ale u celé řady dalších kauz.
Uvědomujete si, že z právního hlediska jde o velmi silná tvrzení?
Uvědomuju. Z právního hlediska je to pochopitelně určité nařčení, protože žádný z ministrů nebyl za krádež pravomocně odsouzen. Přesto si myslím, že je možná čas začít ty věci nazývat pravými jmény a zamyslet se nad tím, jestli jsme v pohodě s tím, že se teď vymění vláda a nikdo s tím nic neudělá. Právě proto velmi vítám krok nové vlády, která mluví o provedení nezávislých auditů. I když se ty miliardy vzhledem k délce a komplikovanosti českého soudního systému těžko někdy vrátí zpátky, minimálně by bylo dobré, aby občané měli možnost vidět, jaká je bilance.
Český rozpočet je trvale deficitní a schodky v posledních letech dosahují stovek miliard. Čím je to podle vás způsobeno?
To je otázka priorit každé vlády. V posledních letech se podle mě stovky miliard vyhospodařily na různé obranné zakázky, přičemž je zřejmé, že řadu věcí bylo možné koupit levněji. Zvyšovaly se platy politiků, zvyšoval se počet úředníků, bylo víc ministrů ve vládě, než bylo dříve a než bude teď. Ono se to po stovkách milionů poskládá a za čtyři roky, kdy každý rok vyplýtváte stamilionové částky, se to všechno sečte a vytváří to deficity. Je to důsledek toho, že se rozpočet nedělá koncepčně. Nedívá se dopředu, kam má země směřovat. Každý rok se někde vyhodí peníze, řekne se tomu investice, ale reálný přínos je minimální.
Patří sem i windfall tax?
Ano, to je druhá rovina – čiré nekompetence. Když stát odvážně zavede novou daň, windfall tax, plánuje vybrat desítky miliard a nakonec vybere jen několik set milionů korun, tak to už není o tom, že by si někdo peníze přímo kradl. To už je o tom, že stát počítal s penězi, které nikdy neexistovaly a ani nemohly do rozpočtu dorazit. Je to kombinace špatných priorit, neuvážených investic a neschopnosti lidí, kteří se nedokážou podívat na čísla střízlivě.
Dluh na jednoho občana přesahuje hypoteticky přibližně 320 tisíc korun. Kam až to může zajít?
Následky vidíme už dnes. Máme celou řadu klíčových profesí ve státní správě extrémně podfinancovanou – typicky učitele nebo zdravotnický personál. Kdybychom se tolik nezadlužovali a po revoluci hospodařili lépe, mohli jsme mít kvalitněji zaplacené učitele, nemuseli bychom řešit jejich nedostatek. Podobně ve zdravotnictví – kdyby se tolik peněz neztratilo při různých privatizacích a přeměnách nemocnic, mohli jsme mít lepší stav zdravotních sester a lépe zaplacený personál.
Rozumím, kam to ale může zajít?
Pokud se zadlužování nepodaří včas zastavit, bude muset dříve nebo později někdo zvednout daně. My jako Motoristé sobě se tomu chceme maximálně vyhnout a hledat cesty spíše v úsporách a v tom, aby ekonomika rostla. Druhý, mnohem horší scénář je ten, že investoři, kteří kupují české státní dluhopisy, si jednou řeknou, že se jim už nevyplatí do české ekonomiky investovat, protože se pouze zadlužuje a návratnost je prakticky nereálná. Přestanou naše dluhopisy kupovat a teprve pak pochopíme, co znamená být v rozpočtu v minusu.
Přibližte »ten černý scénář«...
To je řecký scénář – důchodci přijdou k bankomatu a peníze tam nejsou, policistům nebo učitelům nepřijde výplata. Od toho jsme jako Česká republika naštěstí ještě daleko, máme funkční ekonomiku, strategickou polohu, relativně bezpečné prostředí. Ale zároveň dochází k odlivu firem a kapitálu. Připomněl bych třeba firmu Wedos, jednu z největších IT společností ve střední Evropě, která přesunula sídlo do zahraničí. V čase stovky tisíc lidí, kteří si dříve dokázali vystačit se svými příjmy, musely požádat o sociální dávky. Desítky tisíc živnostníků skončily. To ekonomiku nevyhnutelně oslabuje.
Přesto říkáte, že jste optimista. V čem vidíte šanci Česka?
Jsem. Myslím, že máme šanci se z toho dostat, pokud budeme jednou z mála zemí v Evropě, která nepůjde cestou Green Dealu, migračního paktu a takového zeleného socialismu. Češi jsou pracovití, máme nízkou nezaměstnanost, dobrou infrastrukturu i strategickou polohu. Když se z hluboké krize dokázalo dostat Polsko, které na začátku devadesátých let bylo v horší hospodářské situaci než my, ale přesto dokázalo kombinací pracovitosti, nižší míry korupce a chytrých investic ekonomiku nastartovat, tak to zvládneme i my.
Jak chcete omezit korupci a zároveň motivovat firmy, aby neoptimalizovaly daně a poctivě platily odvody?
Klíčové je, aby daně byly nastavené férově a efektivně. To je jedna z mála věcí, kterou současná – tedy končící – vláda udělala dobře, a to ve smyslu, že zvýšila limit pro povinnou registraci k DPH na dva miliony. Spousta firem, které by při milionovém limitu zakládaly druhé eseročko jen proto, aby se vyhnuly daním, si díky tomu mohla udržet normální strukturu. Existují k tomu ekonomické zákonitosti, nejsem ekonom, ale platí, že když se daně zvyšují nad určitou hranici, výběr se začne snižovat. Když budeme mít férové podmínky, když v začátcích podnikání nebudeme podnikatele zbytečně dusit, když nebudeme uměle zvedat odvody a uvalovat na firmy pseudodaně v podobě nejrůznějších přirážek, třeba za energie, firmy nebudou mít důvod systém obcházet. Pochopí, že je pro ně jednodušší normálně podnikat než zakládat kvůli každé změně nové firmy a platit právníky. To ale předpokládá, že stát nastaví prostředí přátelské k podnikání. A to poslední čtyři roky nebylo, ani v době covidu, kdy se prosazoval sociálnědemokratický přístup, který podnikatele často trestal jen za to, že se rozhodli podnikat.
Vláda slíbila audity jednotlivých resortů. Co od nich očekáváte?
Nechci nic malovat na černo ani růžově. Počkám, až se noví ministři ujmou úřadů a vláda požádá Sněmovnu o důvěru. Jsem ale přesvědčený, že nezávislé audity nám ukážou realitu. A to je podle mě nejdůležitější – abychom věděli, na čem jsme. Očekávám, že pokud budou audity provedeny co nejdříve a poctivě, dají nám možnost říct občanům, v jaké vstupní pozici vláda a jednotlivá ministerstva jsou. Po mnoha letech si lidé budou moci udělat přehled o tom, jak se kterým resortům dařilo a jak byly řízeny. Jsem v tomhle optimista – možná zjistíme, že máme závažné problémy, ale zároveň i něco, na čem se dá stavět. Od této vlády dál se to prostě musí začít zlepšovat. Někde se začít musí.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
