Martina Preissová: Hledám životní balanc. Teď pomoc nepotřebuju, tak pomáhám já

Martina Preissová
Martina Preissová
Foto: Archiv Tesco

Martino, proč jste se rozhodla, že se do sbírky potravin zapojíte. Právě teď v čase různých omezení asi není úplně nejlepší čas na nákupy?

Popravdě je to výzva, když jsme to spolu plánovali, říkala jsem si jestli nás do toho obchodu vůbec pustí, jestli nebudeme nad rámec, ale zvládly jsme to. Proč jsem se do toho zapojila? Já vlastně celý život hledám nějaký balanc mezi tím, kdy je mi dobře, jsem nahoře a mohu pomáhat a je období, kdy mi dobře není a jsem ráda, že mi zase pomůže někdo jiný. A i takové období jsme zažila… A teď když mám tu křivku nahoře, tak si prostě říkám, že by to teď mělo být zcela automatické, že člověk něco takového udělá. Snažím se to předávat i svým vlastním dětem, pomáhejme si, pomáhejte i spolužákům a pomáhejte všude, kde je to potřeba. Oni zatím nemůžou tušit, že to budou třeba někdy potřebovat i oni. Víte, i kdybych dnes tady nakoupila půlku toho košíku, co mám, dotkne-li se to nějakých mozkových závitů někde daleko, třeba mí rodáci ve Znojmě si řeknou, jé Martina nakoupila, tak to já půjdu taky. A úplně stačí, aby každý nakoupil v tom měřítku jen to, co sám „unese“ a dá tam třeba jen dvě mouky, tak si říkám, že bude rovnováha zachována. Kdyby každý, kdo může pomohl, tak každý kdo to potřebuje, by byl šťastný.

Co jste hlavně nakupovala? Co si myslíte, že je nejvíce potřeba?

My jsme se velice pobavily s Evou (Decastelo) u placení, protože jsme zjistily, jak jsme rozdílné. Já jsem šla ryze po praktických věcech, Eva se mi smála, že tam mám i Savo. Ale já jsem si říkala, co tak dělám před Vánocemi a co potřebuju před Vánocemi já, takže jsem to brala podle sebe. Mám teda Savo, zelí, protože si určitě někdo bude chtít dát na Boží hod zelíčko a maso, šla jsem po dětských věcech jako jsou pleny, vlhčené ubrousky a kapsičky pro malé děti, protože vím, že je rády cucají. A pak jsme šla vyloženě po tom, z jakých potravin se dá uvařit. Něco, co se prostě dá uložit do spižírny, takže je dobré mít doma krájená rajčata, tuňákovou konzervu, těstoviny, čočku, takže jsem se inspirovala vlastní domácností a tím, co doma připravuji. Je tam i něco na oslazení života – cukr a pokud si budou chtít něco upéct, tak mouka a mléko. Já ho sice nepiju, ale vidím, kolik se ho spotřebuje u nás doma. Můžu jim všem doma říkat, že mlíko se na žízeň nepije, ale nikdo nereaguje. Takže moji chlapci dvanáct a devět let pijou mléko vyloženě na žízeň.

Dva školáci dvanáct a devět, takže vás taky zasáhla distanční výuka, jak to u vás probíhá a jak to zvládáte?

U nás to vypadá jak v kanceláři řízení letového provozu. Jsou připojeni oba kluci. Fungují velmi dobře, naše škola je v tom velice pokroková a vzhledem k tomu, že máme štěstí na velmi mladé učitelé, kteří už se v této době velmi dobře zorientovali, my Husákovy děti umíme tak leda enter a možná na klávesnici zvládneme napsat mail. Ale oni už umí všechno. Já koukám, co třeba v zadání máme za úkoly, výrazy, kterým absolutně nerozumím.

Takže se z vás nestal „ajťák“?

Ne, já jsem se rozhodla, že se ze mě „ajťák“ nestane, prostě na to nemám čas. My oba s manželem dost pracujeme, kluci jsou dopoledne sami doma. Ale na nás je pak to odpoledne, respektive na manželovi. Ten přijde domů a domáhá se spousty splněných úkolů. On je hlavně taková ta výstupní kontrola, což je vlastně nejvíc stresující pro kluky. Chce vidět vše, co měli udělat a odevzdat za dopoledne, nafotit a nascanovat…. Víte, jak pořád kolem sebe slýchávám takové ty věty: Co z této generace bude, ty děti budou zaostalé. Ale já si říkám – iba ne, můj dědeček ve druhé světové válce nechodil vůbec do školy a byl to sečtělý a inteligentní a rozumný pán. Třeba je to vycvičí v tom, že po čem se nebudou pídit, to jednoduše nebudou vědět. Mám pocit, že to penzum práce či obsah učiva je možná větší, než ve škole. Ale i to, co jsou děti schopné do sebe naabsorbovat ve škole, to my jsme zdaleka takové neměli. Ony si umí hezky poskládat souvislosti.

Oba s manželem máte teď hodně práce, bude to až do Vánoc? Jste šťastní, že jste v takovém zápřahu, nebo byste možná taky potřebovali trochu volna?

Já jsme vrchní plánovač v naší rodině, mám ráda výhledy a chci prostě vidět nějakou koncovou linii. Takže jsme se domluvili, že pracujeme do 20. prosince, pak bereme děti a odjíždíme na Vysočinu mimo město do klidu, ticha… Budeme tam trávit Vánoce a vrátíme se až v lednu. Je to pro nás velmi důležité, ten 14denní restart, to jsme si řekli už na začátku října, že dáme a podařilo se nám to splnit. Teď se možná trochu rouhám proti divadelními bohu, ale díky tomu, že se nehraje, já má poprvé Vánoce, kdy na Boží hod nemusím sednout ve dvě hodiny do auta a jet hrát pohádku do Stavovského divadla, pro mě je to osvobozující. To jsem snad naposledy zažila na střední škole. Ty svátky jsou žně.