Matěj Stropnický a Dan Krejčík ukázali bydlení na zámku: Dělají střechu za miliony a shání jednu věc

Partneři Matěj Stropnický a Daniel Krejčík
Partneři Matěj Stropnický a Daniel Krejčík
Foto: ŽivotvČesku.cz

Bývalý pražský zastupitel Matěj Stropnický (37) a jeho přítel herec Daniel Krejčík (26) v roce 2018 zakoupili zámek v středočeských Osečanech. Dnes říkají, že částka 12 milionů korun byla jen vstupní investicí, protože oprava zámku je projekt na celý život. Možná na několik životů. V zámku ze 17. století se učí čas počítat na zimy a momentálně intenzivně shání barokní věžní hodiny. "Máme nyní opravenou jednu místnost a dělá se střecha, ta je za 9 a půl milionu a s hodinami za 10 milionů. Do věže by šly dát věžní hodiny, které se vyrábí dnes. Ale když víme, že se dají sehnat historické hodiny, tak chceme, aby ta obnova byla co nejvíce autentická," vysvětlili majitelé zámku pro ŽivotvČesku.cz a pustili se do velkého vyprávění, jak se jim na vesnici žije.

Sedíme u kachlových kamen, venku mizí poslední sníh a oba vypadáte spokojeně a dost v klidu. Jak se vám v Osečanech žije?

Matěj: Jsme tu dva a půl roku a máme za sebou už třetí zimu. Myslím, že už jsme součástí tady toho života. Už jsme si zvykli na koloběh ročních období, který člověk v Praze vůbec nevnímá. Tam je jedno, zda je jaro, léto nebo zima, člověk přijde domů, otočí kohoutem a má teplo. Tady je to potřeba nějak řešit, takže už máme hotovou polovinu dřeva na příští zimu. Jinak tady řeším hodně provozních věcí, což jsem se naučil v Praze. Musím řídit stavbu, shánět na ni peníze, hledat příležitosti, jak si zámek může sám na sebe trochu vydělat. Nejsme milionáři, šli jsme do toho s holým zadkem a ten tu dál »zholel«. Začali jsme hledat způsoby, jak ze zámku udělat ekonomickou jednotku. Dan má na starosti divadelní festival, dělají se svatby, začali jsme provázet, i když zase plno věcí nyní nejde kvůli epidemii. Také jsme našli pár nájemníků, kteří k nám jezdí vlastně jako na chalupu.

Shánět finance v covidové době ale asi nebude procházka růžovým sadem. Jak vypadá chalupaření na zámku?

Daniel: Říkáme tomu adopce pokojů. Člověk si vybere na zámku místnost, platí částku na transparentní účet, ze které se pak ta místnost opraví. Zatím to není ale úplně pro cizí lidi, sdílíme s nimi kuchyň, koupelnu, další zázemí, takže jsou to naši známí nebo kamarádi našich známých.

Matěj: Měli jsme tu čtyři nájemníky, nyní máme dva. Oni sem mohou kdykoliv přijet, my jim zatopíme, uděláme něco k jídlu, posedíme s nimi.

Jedna místnost je po rekonstrukci a nyní se opravuje střecha. To musí být ohromné částky a velká odpovědnost…

Matěj: Já jsem rád, že mám za sebou průpravu na všechno to papírování z Prahy. Kdybych toto neměl natrénované, tak by se to rozjíždělo pomaleji a dělali bychom určitě více chyb. Také nás zajímá, jak to dělají ostatní, takže o víkendech navštěvujeme jiné památky v soukromých rukách. Teď jsme v kontaktu s restaurátorem, který žije na zámku ve Zbenicích. S ním nyní komunikujeme na téma věžní hodiny. Teď opravujeme střechu a během půl roku musíme sehnat staré, ideálně barokní hodiny do věže. Ale k těm Zbenicím, pan majitel má stropy potažené igelitem, mysleli jsme si tedy, že tam bydlí rok či dva. Ukázalo se, že tam bydlí 14 let a pořád neztrácí víru, že jednoho dne se něco změní a on ten zámek nějak opraví. Říká se, že i cesta může být cíl. Ale ta cesta se někam musí ubírat, pak je to už točení na místě. Lidi si často myslí, že si pořídíte zámek, napojíte se na dotace a pak se vám to už opravuje samo. Na začátku je koupě, tu jsme sjednali za 12 milionů, které jsme si museli půjčit a splácíme je. Všechny úspory, které jsme měli, jsme dali do toho, aby se to vůbec rozjelo, a aby se opravila jedna místnost, kde nyní můžeme bydlet.

Daniel: První zimu jsme si našli místnost v prvním patře. Mně přišla, že je nejvíce zámecká, měla zdobný strop, byla vysoká, hezká… S nastupující zimou nám došlo, že ji nevytopíme. Okna nešla izolovat. Tady v té druhé místnosti už máme okna izolovaná konopnými provázky. To jsou takové detaily, na které památkáři dbají. Ale my bychom to žádnou pěnou stejně ošvindlovat nechtěli, pořídili jsme si zámek s vědomím toho, že budeme žít v památce.

Matěj: Do věže by také šly dát věžní hodiny, které se vyrábí dnes. Ale když víme, že se dají sehnat historické hodiny, tak chceme, aby ta obnova byla co nejvíce autentická. Objekt jsme vybrali i třeba kvůli tomu, že jsou tady fošnové podlahy z konce 17. století, které stačí zbrousit a napustit a jsou jako nové. Samozřejmě, že vše trvá déle, kdybychom opravovali moderními způsoby, tak to půjde rychleji.

Všichni se určitě ptají hlavně na peníze, je to tak?

Daniel: Máme nyní opravenou jednu místnost a dělá se střecha, ta je za 9 a půl milionu a s hodinami za 10 milionů. Na střechu jsme dostali první větší dotaci ve výši necelých 6 milionů. To je z rozpočtu Středočeského kraje. Jeden program je do půl milionu pro památky, které nejsou přístupné veřejnosti, do 7 milionů je program pro památky, které jsou otevřené veřejnosti. Po dvou letech, co tu provázíme a děláme divadelní festival, jsme se se přihlásili a uspěli jsme v dotační soutěži. Je to ale soutěž, není to automatické. Koupit památkovou nemovitost je vždy risk, protože nevíte, zda v soutěži uspějete. Jenom postavit lešení je za půl milionu. Střecha je základ, my opravili první místnost, měli jsme radost, jakou máme výmalbu a přišel první déšť a začaly se objevovat mapy. Do mnoha místností teče. Proto ta střecha.

Matěj: Teď sháníme spoluúčast a sehnat během korony 4 miliony není jednoduché. Fascinuje mě, že ta schopnost památkového objektu pohltit majitele a všechny jeho příjmy a všechny jeho myšlenky do sebe je obrovská. Ale já se nechávám pohlcovat docela s chutí. Na prohlídce hodně vyprávíme o praktických věcech, jak opravdu žijeme a taky otevřeně říkáme, kolik to stojí. Celé to má být vlastně pozvánka, aby si někdo něco podobného pořídil. Je spousta památkových objektů, které chátrají. Jsou nemovitosti, kde cena začíná na 800.000, za 4 miliony už máte velkou nemovitost. Je to v té první fázi levnější než byt. Ale každý si musí uvědomit, že tím to teprve začíná.

Určitě máte za sebou spory s památkáři, že? Nebo spolu neválčíte?

Matěj: Kdo si to chce dělat po svém, nebo tomu procesu nerozumí, tak konflikty má. Kromě dokumentace na stavební povolení musíte mít stavebně historický průzkum. Pustíte do objektu na 3 měsíce památkáře a oni zjišťují stáří podlah nebo tloušťku stěn, aby se pak při opravách něco vzácného neponičilo. Pak přijdou restaurátoři a ti dělají restaurátorský průzkum omítek, aby se přesně stanovilo stáří souvrství a řeklo se, co se bude kdy obnovovat. Dobrý vztah s památkáři je základ.

Daniel: Když se dělala izolace na půdě, tak památkáři přišli s tím, že jediná přípustná izolace je ovčí vlna. Což je izolace, která je pro nás dražší než jiný typ izolace. A je to věc, která je vlastně zavřená mezi prkny a nikdo ji nikdy neuvidí. S památkáři je dobré neválčit, mít s nimi dobrý vztah je základ k přežití na zámku. Udělali jsme jim radost třeba tím, když jsme řekli, že budeme topit dřevem. I na státních zámcích je většina kachlových kamen mimo provoz. Je tam vlastně kulisa kamen, ale uvnitř je elektřina.

Matěj: Na začátku se dělala revize komínů. Je jich tu šest, jeden je mimo provoz. Památkáři z toho mají radost, že je používáme. Topíme tedy dřevem, bereme ho z parku, který je třeba vyčistit. Aktuálně máme čtyři místnosti, ve kterých se dá zatopit, když k nám někdo přijede.

Kolikrát jste zalitovali a měli chuť utéct zpět do Prahy?

Daniel: Na Matěje to přišlo za tu celou dobu jednou. Na mně to chodí každý druhý den.

Matěj: My to koupili bez příjezdové cesty, to bylo další obrovské riziko. Hospodářský statek, který se zámkem sousedí, patřil advokátovi z Prahy. Ten souhlasil s tím, že my tudy budeme procházet, ale nechtěl dát povolení, aby tudy projížděla stavba. Jiný přístup není a bez příjezdové cesty nezískáte povolení cokoliv na zámku dělat. On nabízel prodej, ale my byli finančně zcela vyčerpaní. My si řekli, že to nikdo nekoupí, že to prostě vysedíme. Jenže koupila to firma na sušenky se směnným provozem. Představa, že tu budujeme areál, který má nějakého ducha a vedle poběží fabrika a budou jezdit náklaďáky… To bylo těžké. Zadlužíte se na celý život, chcete do toho dávat všechny peníze a vedle najednou máte fabriku. Nakonec jsme našli investora a šli za majitelem a přeplatili to. To byl okamžik, kdy jsem si říkal, že v Praze jsem přes deset let řešil developerské projekty, které lidem berou zeleň a výhled, a najednou to mám i tady na vsi.

Daniel: Já to napojení na Prahu měl větší, jezdil jsem do divadla, do dabingu… Taky si pamatuji momenty, kdy jsem ráno přišel do koupelny, chtěl si vzít ručník a ten byl zmrzlý jako kámen. Já těch momentů, kdy jsem si uvědomil, že jsem zvyklý na nějaké své pohodlí z Prahy, měl více. Přijedou za námi lidé na pár hodin a říkají, jaké to bylo úžasné a že příště přijedou na delší čas. Ale neuvědomují si, že pro nás je to realita, ze které nikam neodjedeme. Tady třeba umýt nádobí je proces. V kuchyni není voda, tak musíte vodu dát hřát do hrnců a přenést… Až doděláme střechu, tak musíme udělat kuchyň. Jsou ale zase momenty, které jsou opravu silné. V létě jsme začali dělat festival a na nádvoří se hrálo divadlo. Báli jsme se, zda diváci přijdou, nebylo to tu zvykem. A všechna ta představení byla vyprodaná, což byla pecka. Probíhalo první představení, zámek se najednou rozsvítil, lidé začali tleskat…

Matěj: To místo tu energii vrací. Když po té lopotě najednou vidíte, že se to lidem líbí, že to ocení.

Jak by měl zámek vypadat za deset let? Když si třeba představíte, že by peníze nebyly problémem…

Daniel: Tak musíme přiznat, že ne všechno vyjde. Nám nyní nevyšla žádost o Norské fondy, to jsou peníze, které by to změnily podstatně za krátkou dobu. Podali jsme projekt, aby tu byla větší tvůrčí rezidence, ale nevyšlo to. Chtěli jsme, aby sem člověk přijel na měsíc, dostal komnatu a něco tu napsal, co se tady třeba i nazkouší a odehraje. Toto dostalo teď pomalejší tempo. Myslím, že budeme schopní opravovat jednu místnost ročně.

Matěj: Dan se tomu divil, ale já se přiznám, že mě to ani moc nezklamalo, že jsme na tyhle velké peníze nedosáhli. Protože ten proces je hezký. Každý rok si musíte vybrat, do čeho se ty prostředky dají a co se opraví. Kdybychom ale měli neomezené prostředky, tak bych je dával do parku, který má 7 hektarů a od 20. let 20. století není udržovaný. Myslím, že to okolí zámku je to cenné. Když jsme hledali inzeráty, tak vidíte, že plno těch objektů má vedle sebe třeba silo, panelák nebo satelitní městečko. Teď i tady hrozí, že kvůli novému územnímu plánu tu něco takového vznikne. Takže kdybych měl neomezené prostředky, tak bych asi skoupil ty pozemky a nechal tu dál pole.

Daniel: Super by bylo, kdyby se zámek dostal do fáze, aby se tu svatby a kulturní akce daly dělat v průběhu celého roku. Chtěli bychom třeba dělat akce na dušičky či adventní koncerty, ale nyní by tu lidé zmrzli.

Matěj: Máme v prvním patře velký sál, kde se propadl strop. Přišli jsme za památkáři s návrhem, že strop nebudeme obnovovat, že z toho uděláme dvoupatrovou místnost. Mohl by tu tedy vzniknout moderní plně vybavený divadelní sál. Památkáře jsme přesvědčili, že po celém objektu budeme dodržovat všechny jejich postupu, ale že chceme, aby i ta naše doba, ta naše rekonstrukce, zanechala v dějinách objektu svou vrstvu. A oni souhlasili.

Vlastní bydlení může být splněným snem. Herečka Andrea Růžičková (36), známá jako lékařka ...

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.