Můj anděl strážný je držitelem nebeského Řádu práce. Hrát Lotranda byla čirá radost. Režisér Jiří Strach otevřel srdce v pohodovém vánočním rozhovoru
Vánoční rozhovor: Režisér Jiří Strach je nejen skvělým umělcem, ale také člověkem. Má v sobě mnoho laskavosti, kterou přenáší i do kouzelných filmů, které pod jeho tvůrčím vedením vznikají. Kdo by neznal Anděla Páně. V rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz se Jiří Strach svěřil se vzpomínkami, radostí i ryzí moudrostí. Vždyť přání, abychom v roce 2024 chtěli rozdávat lidem lásku, protože jí každý z nás má nekonečně ve svém srdci, vychází z hlubinné pravdy. Přejeme krásné čtení, kterým chce redakce ŽivotvČesku.cz přinést v této tak složité době do vašich domovů pohodu a kýžený klid.
Pane režisére, když jste byl malý kluk, která filmová nebo televizní pohádka vám byla nejbližší? Mě třeba fascinovalo Deváté srdce, mysteriózní dílo. Ale nechci vás ovlivňovat.
Měl jsem vždycky rád Werichovy pohádky, nejvíce tu o císařově pekaři. Hraběnka Stradová spící na nebesích mě baví dodneška. Vzpomínám si, jak tatínek v dobách komunistické nadvlády před závěrem vždycky vstal od černobílé televize řka, že na tu budovatelskou kravinu koukat nebude. Jako malý jsem z toho neměl rozum, teprve časem jsem pochopil, že popěvek o tom, jak budeme mít všechno dohromady a jak se budeme mít lépe, když všichni všechno všechněm dáme, je nahatou bolševickou propagandou. A po vzoru tatínka jsem od televize vstával také. Dodnes jsem mu vděčný, že mi byl tím výchovným mravním i hodnotovým majákem. Jiní kluci třeba takové štěstí na tatínky neměli, a proto pak dezorientovaně podávali přihlášky do KSČ či různých rozvědek. Dneska už zase Císařova pekaře dokoukávám do konce. A i tu naivní finální estrádu Werichovi odpouštím, protože vznikla v kontextu nějaké doby, nad kterou nakonec historie sama zvítězila pravdou. Koneckonců to slouží i jako poučení, jak dopadnou všechny současné progresivistické říkanky, které slibují lidem ráj na zemi. Zdravý rozum je nakonec vždycky porazí.
Četl jste si v dětství pohádky? Nebo jste nad nimi mávl rukou a sáhl po dobrodružné knize? A zase do toho trochu vpadnu, podivuhodnou, možná až tragickou atmosféru měly německé pohádky. To byla četba! Pamatujete je?
Aby ne! Ale já byl vždy blíže české literatuře - Němcové, Erbenovi, Čapkovi. Pohádky severské, německé, andersenovské mě jistou temnotou či wagnerovskou bájností, ba až hororovostí spíše míjely. Až dnes možná vím proč - přinášely mně málo naděje, málo lidskosti. Jistě, vznikaly v jiných podnebích či kulturách, v jiných jazycích. Tím ale vůbec neříkám, že nejsou krásné. Ukazují jiné nádherné barvy světa, a tím potvrzují jeho byvší bohatou rozmanitost. Tuto pestrost barev dnes bohužel kazí šeď multikulturalismu, snaha o unifikaci všeho a všech. Ať všichni myslí stejně jako my, ať obdivují jen to, co my obdivujeme! Komu se líbí něco jiného, je odpad společnosti! No, nemyslím, že tento probuzený trend přinese lidem něco dobrého.
V pohádce to, tedy většinou, dobře dopadne. Zlo je poraženo a všichni žijí spokojeně až do smrti. Jenže, ouha, život je složitější. Ale víte, beztak si myslím, že i v tomhle světě můžeme žít jako v pohádce. Jen trochu naslouchat Pánu Bohu, co myslíte?
Zde si dovolím oponovat. Naslouchat Pánu Bohu vůbec neznamená, že prožijete pohádkový život. Častokrát naopak. Přiznat se před lidmi k víře v Boha dnes znamená vystoupit z komfortní zóny, přihlásit se k vymírající a postmoderním světem vysmívané partičce jakýchsi bigotních hlupáků. Budou vás nenávidět pro mé jméno, říká Kristus v Matoušově evangeliu. A u svatého Lukáše dodává: vyloučí vás, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté! Tohle přece vůbec nejsou pohádkové vyhlídky. Pohádka možná začne teprve smrtí - kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Víra tedy člověku přináší jiné dary než příslib šťastného a pohádkového života. Přináší naději. Tu my máme a oni ji nemají. Pro ně smrtí vše končí. Ale žít nekonečnou nadějí, radostí z naděje a touhou po ní, ano, to svým způsobem lze nazvat pohádkovým stavem duše. My nevěříme, že dobro teprve někdy zvítězí. My věříme, že už dávno zvítězilo, protože třetího dne vstalo z mrtvých.
Česká pohádka je fenomén. Ne jen ta klasická knižní, ale i filmová a televizní. Režírujete rád pohádky? Hrál jste v nich, bylo to opravdové potěšení?
Čtenářům patrně nejvíc uvíznu v paměti jako loupežnický synek Lotrando. Ano, byla to čirá radost. Krásný scénář Zdeňka Svěráka, empatická režie Karla Smyczka a k tomu Zubejdin dechberoucí půvab, to je něco, na co se do konce života nezapomene. Jsem dodnes neskonale vděčný, že jsem u takového natáčení jako herec směl být. Ale pohádky režírovat je možná ještě víc naplňující. Najednou se totiž při tvorbě můžete vnořit do byvších světů, snad i hodnot, zapomenete na strasti světa a vrátíte se do dětství. Vzpomínáte na pocity, které člověk měl jako kluk, když pohádky četl nebo viděl v kině, a stejnou emoci chcete zprostředkovat dnešním dětem. Režírovat pohádky znamená stát se znovu dítětem, vrátí vás to do časů absolutní bezstarostnosti.
Jistě si můžeme společně zavzpomínat na papundeklové studiové pohádky Československé televize. Nedávno jsem jich pár viděl a myslím, že uzrály a je to milá zábava i dnes. Neměli by v televizi znovu takové inscenace začít natáčet? Mohl byste být jejich dvorním režisérem.
Raději ne. Doba v tomto směru pokročila. A ačkoli jsem jindy velmi opatrný k lecčemu pokrokářskému, v tomto případě soudím, že doba pokročila správně. Sám jsem kdysi dvě takové papundeklové pohádky režíroval, dokonce ještě v tomto tisíciletí, ale už tehdy to byla dávno přežitá forma audiovizuálního sdělení. Estetika i vkus diváka doznal proměn, snažíme se o ambicióznější vyprávění, víc filmové, víc autentické. Jistě, sledování starých televizních pohádek Věry Jordánové může vyvolat sentimentální pocity, ale je to podobné jako sledovat filmy pro pamětníky. Je to kukátko do zmizelého světa. V případě papundeklu dodávám: zaplaťpánbůh.
Až doteď jsem to vydržel a nezeptal se na Anděla Páně 3. Tak bude už konečně? Ale aby to nebyla úplná nuda, pane režisére, dodám otázku, jak si představujete svého strážného anděla.
To bude bezesporu workoholik. Když uvážím, od kolika průšvihů už mi pomohl, je bezpochyby držitelem nebeského Řádu práce. Jistě musí mít smysl pro černý humor a zbožňuje tragikomedie, protože můj život je festivalem tohoto žánru. Pera jeho křídel jsou za ta léta zčernalá cigaretovým kouřem a vyzná se skvěle v toskánských vinařstvích, kam už se mnou mnohokrát musel. Jak velká láska Boha musí být ke každému člověku, když mu na životní pouť pošle osobního bodyguarda! Já tomu svému často zpívám nádhernou píseň Jury Pavlici Anděle Boží strážce můj. Jestli někdy vznikne Anděl Páně 3, tak ve filmu určitě zazní.
Hezky jsme si popovídali, tož požehnané Vánoce, pane režisére! A jestli mohu závěrem poprosit, popřejte něco pěkného našim čtenářům.
Děkuji za přání. Už nás stejně nikdo nečte, anžto se zaposlouchali do geniálního Hradišťanu. Ale pakliže pár lidí přesto scrollovalo až sem… Dovolím si tedy přát v této nepřehledné době, která nepřináší příliš důvodů k radosti, abychom neztráceli nadhled a humor, abychom se nebáli nazývat věci pravými jmény, abychom věřili naději, která jediná neklame. Abychom chtěli druhým lidem rozdávat lásku, protože každý z nás jí má nekonečně ve svém srdci. A abychom byli takoví frajeři, kteří přes různé křivdy a příkoří umějí stále odpouštět.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
