Po konci paralympiády teď bude veškerá pozornost upřena na nás, říká šéf organizačního týmu pro Zimní olympijské hry v Miláně a Cortině 2028

Olympijské kruhy se nad Paříží už rozplynuly, a spolu s nimi se uzavřely i kapitoly letošní olympiády a paralympiády. Nyní se globální sportovní komunita začíná soustředit na nové cíle. Ještě než se ale olympijská pochodeň vydá přes oceán do amerického Los Angeles, čeká ji okružní cesta po Itálii. Ta totiž bude už za dva roky hostit Zimní olympijské hry v Miláně a Cortině, a asi nepřekvapí, že přípravy jsou už v plném proudu. „Jakmile skončí paralympiáda v Paříži, všechny oči budou sledovat nás,“ řekl Andrea Varnier, šéf organizačního týmu nadcházejících zimních her. S čím vším se organizátoři musí poprat a bude jim letošní Paříž v něčem vhodnou inspirací?

Od zimní olympiády v Miláně a Cortině nás teď dělí už jen 545 dnů. Bude to pro vás období plné stresu a napětí?

Určitě. Zahajovací ceremoniál bude výzva sama o sobě, ale na to jsme samozřejmě připraveni – chceme se vrátit na původní olympijský stadion, protože je to součást tradice. Připravujeme ale některé nové prvky, které pro nás budou velkou výzvou. Olympijský areál navíc nebude jen v těchto dvou městech, ale i v mnoha horských vesnicích. Někteří sportovci se do Milána ani nepodívají. Proto chceme tuto realitu přímo promítnout i do ceremoniálu a vydat se i mimo milánský stadion. To bude historická novinka.

Takže zahajovací ceremoniál proběhne na San Siru v Miláně, závěrečný v Areně ve Veroně, přičemž do procesu budou zapojeny i všechny zúčastněné regiony?

Přesně tak, to je velká novinka, kterou připravujeme – pozornost nebude upřena jen na jedno město. To už je do jisté míry dáno tím, že pořádající města jsou dvě, Milán a Cortina, ale práci odvádí i řada dalších obcí v Jižním Tyrolsku a Trentinu. Hry nás zavedou na ikonická místa jako Val di Fiemme, Valtellina, Bormio nebo Livigno. Z geografického hlediska to bude tedy dost „rozprostřený“ zážitek, což je model, který jsme zvolili, abychom co nejlépe využili existující sportovní infrastrukturu a personální kapacity v regionech. Například biatlon bude probíhat v Anterselvě, která je už teď jednou z nejvýznamnějších lokalit na světě pro tento sport. Má perfektní infrastrukturu, ale to místo především žije biatlonem. Jen těžko bychom pro sportovce hledali autentičtější prostředí.

Nebojíte se, že vám někdo tento unikátní model „ukradne“? Přeci jen, zimní olympiáda se v roce 2030 bude konat ve francouzských Alpách. Dá se předpokládat, že organizační tým také maximálně využije tamní přírodní dědictví a bohatství. Načerpali jste momentálně nějakou inspiraci z letošních letních her v Paříži, i přesto, že jsou to tematicky dost odlišné hry?

Stoprocentně se Paříží v něčem inspirujeme. I přesto, že to byly letní hry, tak se stále odehrávaly v Evropě – Itálie je Francii velmi podobná po geografické i kulturní stránce. Pro nás je daleko jednodušší čerpat nové nápady z letních her v Paříži než třeba ze zimních her v Pekingu, protože Čína patří do úplně jiného kulturního okruhu, což se promítá i do samotné organizace. Oproti Paříži budeme mít samozřejmě jiné sporty a jiná místa konání (se kterými jsme ale již dobře obeznámeni), ale to, co se děje v zákulisí, je v podstatě totožné. Ve výsledku jde hlavně o odlišné proporce – letní hry mají klasicky o dost více sportů, disciplín i účastníků. My se připravujeme zhruba na třetinu letošních čísel, ale organizace probíhá víceméně stejně. Nesmíme hlavně zapomínat na to, že poslední zimní hry proběhly bez živého publika, takže teď se o to víc těšíme, jak náš model bude fungovat ve spojení se sportovními fanoušky přímo na místě.

Překvapilo vás letos v Paříži něco natolik, že jste si řekl, že to je opravdu perfektní organizační tah?

Dost mě překvapilo, kolik kreativních způsobů využití historického města jako Paříž se organizátorům podařilo vymyslet. Město během posledních několika týdnů doslova žilo olympiádou, všude jste nacházeli prvotřídní místa konání a nezapomenutelné scenérie. To je ale samozřejmě dáno tím, že Paříž má jako město velmi specifickou identitu. S týmem jsme navštívili i olympijskou vesnici, která byla jako vždy terčem mediální kritiky, ale ve skutečnosti byla velmi pěkná a skvěle organizovaná. Vesnice v Miláně bude podstatně menší, ale s prostorem budeme pracovat podobně. V Paříži byla specifickým problémem logistika stravování, protože zde bylo ubytováno nějakých čtrnáct tisíc lidí. Organizátoři nám řekli, kolik se během olympiády spotřebovalo masa a vajíček – byla to neskutečná čísla! Jsem ale přesvědčený, že pokud se nějaké problémy vyskytly, byly kvůli logistice, ne kvalitě.

Bývalý ragbista a nyní umělec Aristide Barraud, který je jakousi spojkou mezi Francií a Itálií, se nechal slyšet, že letos v Paříži pociťoval, jak sportovní kultura čím dál víc ovlivňuje mladší generace. Jaké konkrétní plány máte do budoucna vy? Míněno z hlediska toho, co se bude dít po hrách.

To, o čem Aristide mluvil, je jakési nehmotné dědictví her, které ale jde ruku v ruce s konstrukcí občanské vybavenosti, kompletní infrastruktury a zlepšováním kvality služeb. Hlavní a nejdůležitější důvod, proč vůbec olympijské hry pořádáme, je přesvědčení, že sport může přispět k rozvoji společnosti. Pokud se nám daří inspirovat mladé generace, nadchnout je pro sport a třeba i některé jedince přesvědčit, že je to něco, čemu se chtějí profesně věnovat, je to pro olympijské hry skvělá vizitka. Momentálně samozřejmě úzce spolupracujeme s ministerstvy a školami – letos se například rozjel program, jehož výsledkem bylo aktivní zapojení čtyř set tisíc studentů do organizace olympiády. Proto jsme si emocionální atmosféru v Paříži chtěli zažít na vlastní kůži, abychom ji mohli co nejlépe replikovat nejen v Miláně a Cortině, ale i pro další a další generace her.

Kolik projektů bude během těch 545 dnů, které nás dělí od zimních her, potřeba realizovat?

Máme před sebou velmi nabitý rozvrh. V září, hned jak skončí paralympiáda, se na nás stočí pozornost celého olympijského světa. Musíme naplnit velkou řadu závazků a očekávání. První významný projekt spustíme 19. září – zahajujeme naši dobrovolnickou kampaň, která je jedním ze základních předpokladů hladkého průběhu olympijských her. V Paříži jsem měl příležitost mluvit s některými dobrovolníky a přesvědčil jsem se, že do toho opravdu dávají víc, než se od nich očekává. Někteří se mě už dokonce ptali, zda by mohli dobrovolničit i v Miláně a Cortině. Ve výsledku jich vyselektujeme asi dvacet tisíc. To je také součást toho nehmotného dědictví, o kterém jsme mluvili dříve – dáváme lidem příležitost být součástí sportovního světa a mladým umožňujeme si tu realitu vyzkoušet.

Jakou cestou se do severní Itálie vydá olympijská pochodeň?

To ještě nemáme úplně rozhodnuté, ale samozřejmě zvažujeme různé možné scénáře. Rozhodně chceme, aby pochodeň procestovala celou Itálii. To je také její hlavní úkol – jako symbol olympijských hodnot by se měla na své cestě setkat s co nejvíce lidmi. Měl jsem už několikrát tu čest zúčastnit se olympijských pochodů, a když máte pochodeň v ruce, je to velmi emocionální zážitek. Nepochybuji o tom, že Italové ji přivítají s nadšením, jak jsme se ostatně přesvědčili před hrami v Turíně v roce 2006. S pochodní navštívíme všechny regiony, všechny provincie a, pokud to rozvrh dovolí, co nejvíce měst a obcí.

Líbilo se vám, jak byl olympijský pochod koncipován nyní v Paříži, včetně zapojení překvapivých pochodníků během zahajovací ceremonie?

Francouzi zvolili trochu jinou strategii. Pochodeň na své cestě nenavštívila všechny regiony – my opravdu chceme zapojit celou Itálii. Velmi se mi líbil nápad zapalování olympijského ohně, na druhou stranu mi ale přišlo, že to celé možná trvalo až příliš dlouho. Celý proces by měl trvat přibližně pět minut, jinak hrozí, že se ztratí napětí. Podle mého názoru se to v Paříži stalo, což byla škoda. Rozhodně však nemám námitky proti kreativnímu a estetickému provedení, to bylo opravdu nádherné.

Někteří sportovci měli problém s tím, že se kvůli některým designovým rozhodnutím necítili během zahajovacího ceremoniálu dostatečně ve středu pozornosti. Co na tuto výtku říkáte?

Snažíme se to pochopit. Sportovci byli pohromadě prakticky od začátku do konce a řada z nich si to užila. Jedinou komplikací byl ten déšť. Tradiční ceremoniál probíhá tak, že sportovci dorazí do olympijské vesnice, kde čekají dvě hodiny. Poté jsou rozřazeni do jednotlivých vln a absolvují zhruba půlhodinový průvod. Tady to bylo jiné – myslím si, že cestu lodí si většina z nich užila, ale mnoha z nich chyběl ten moment, kdy na stadionu zazní jméno jejich země. Tím přišli o skandování fanoušků a pocit, že je sleduje celý svět. Tady vlastně každý mohl vidět jen kousek ceremoniálu. Podobně u zapalování ohně, tam také byla škoda, že to proběhlo bez přihlížejícího publika.

Máme to brát jako náznak toho, co nás jako diváky čeká v Miláně a Cortině?

Pro Francouze to ve spojení s tím, že se hry konaly u nich doma, fungovalo perfektně. My chceme pro naše sportovce vytvořit obdobný emocionální zážitek. Paříž se sice může chlubit mnoha historickými památkami, ale my máme zase spoustu přírodních krás. Zimní olympiáda se vrací do Alp po třech ročnících, kdy je hostila pohoří, která v tomto směru rozhodně nemají tolik co nabídnout.

Budete přitom také klást takový důraz na udržitelnost?

Rozhodně, udržitelnost je nyní součástí filozofie Mezinárodního olympijského výboru, takže se musíme řídit danými pravidly, a některá dodatečná si pro sebe vytváříme i sami. Někdy je složité vyvážit prezentaci a podstatu. O některých aspektech jsme dlouho diskutovali s pařížskými kolegy, ale musíme mít na paměti i otázku storytellingu. Velká akce jako olympiáda je ideální platformou pro normalizaci některých každodenních návyků, tato myšlenka by ale měla být součástí i všech menších akcí. Naším hlavním úkolem jako pořadatelského výboru je samozřejmě zorganizovat olympijské hry – ale pokud to uděláme pořádně a zaměříme se přitom na ty správné hodnoty, věřím, že můžeme významně přispět do daleko širší celospolečenské diskuze.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.