Poslední díly Monyové vyvolaly rozporuplné reakce. Diváci nechápou chování spisovatelky, psycholog vysvětlil, jak přemýšlí oběť násilí
Šestidílná minisérie Monyová dospěla do svého finále. Příběh spisovatelky Simony Monyové, kterou v roce 2011 zavraždil její manžel Boris Ingr, vyvolal mezi diváky silné emoce. Zatímco jedni oceňují citlivé zpracování tématu domácího násilí, jiní přiznávají, že některým rozhodnutím hlavní hrdinky nedokážou porozumět. V diskusích se opakovaně objevuje otázka, proč Simona neodešla dříve a proč svého manžela pustila zpět do domu i v době, kdy už byli krátce před rozvodem. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila psychologa Jeronýma Klimeše s otázkou, proč je pro oběti domácího násilí tak těžké z toxického vztahu vystoupit.
Poslední díly série ukázaly nejtemnější období života úspěšné spisovatelky. Diváci sledovali, jak se psychické útoky postupně mění i v drsné fyzické násilí a jak se Simona Monyová ocitá ve vztahu, ze kterého se navzdory opakovaným pokusům nedokáže definitivně vymanit.
Na sociálních sítích a v internetových diskuzích se po odvysílání pátého a šestého dílu rozproudila bouřlivá debata. Někteří diváci napsali, že chování hlavní hrdinky nechápou a proto už ani nechtějí čekat na finální díl. Objevují se názory, že spisovatelka měla zasáhnout razantněji a svého manžela definitivně odstřihnout.
Další lidé ale upozorňují na to, že pokud si člověk něčím podobným neprošel, může jen těžko pochopit, co se v hlavě oběti honí. Ostatně i samotná Simona Monyová se netajila tím, že vztah se svým manželem vnímala jako osudový a i přes veškeré ataky svého druhého muže milovala. Nejen jeho lepší stránku, ale svým způsobem i tu temnou. Právě tato citová vazba podle mnohých vysvětluje, proč bylo pro spisovatelku tak obtížné udělat definitivní tečku.
Podle SMS zpráv, které Monyová poslala v posledních měsících života svému příteli, snášela fyzické a psychické násilí dlouhých jedenáct let. Redakce ŽivotvČesku.cz v souvislosti s reakcemi diváků oslovila psychologa Jeronýma Klimeše s otázkou, proč oběti domácího násilí často v toxickém vztahu zůstávají daleko déle, než by se lidem zvenčí mohlo zdát pochopitelné.
Právě v tom podle odborníka spočívá jeden z největších paradoxů domácího násilí. Lidé zvenčí často nechápou, proč oběť neodejde dřív, ve skutečnosti ale bývá psychicky natolik oslabená, že postupně ztrácí víru sama v sebe i v možnost lepšího života. Agresoři navíc umějí velmi dobře manipulovat a přesvědčit svou oběť, že problém není v nich, ale právě v ní.
Odchod z podobného vztahu proto nebývá otázkou několika dnů či týdnů, ale často dlouhých let. "Často těm ženám říkají, že si stejně nikoho jiného nenajdou, protože kdo by je v jejich věku chtěl. Říkají jim, že už stejně mají život za sebou a nic je nečeká. Oběti jsou poté úplně demoralizované," vysvětlil pro ŽivotvČesku.cz Jeroným Klimeš.
Podle něj bývá pro týrané osoby typické to, že za problémy ve vztahu viní samy sebe. "Většinou se taková osoba domnívá, že její partner je zcela v pořádku, zatímco ona je ten, kdo se musí napravit. Vinu za neshody ve vztahu poté bere na sebe," uved psycholog, proč oběti domácího násilí dlouhá léta přehlíží a omlouvá chování tyrana.
"Určitě bychom měli zpozornět, pokud je náš blízký plachý, nekomunikativní a uzavírá se. Většinou nemá moc přátel, straní se, nemá žádné sebevědomí," popsal Klimeš první varovné signály, které bychom neměli u partnera přehlížet.
Příběh Simony Monyové skončil tragicky v srpnu 2011. Spisovatelku její manžel ubodal v jejich brněnském domě. Případ tehdy otřásl celou republikou a stal se symbolem toho, jak nebezpečné mohou být vztahy, v nichž se za zavřenými dveřmi odehrává domácí násilí.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
