Smrt, bolestné téma. Lékař promluvil o jiném osamocení umírajícího, citlivé pomoci jemu i blízkým
Jsou témata, která moderní doba vytěsňuje. Tím nejtěžším je odchod ze života. Právě péče o naše drahé, kteří jsou na konci své cesty, by měla být pro společnost jednou z priorit. Každé zlepšení je proto mimořádně důležité. Touto cestou se vydala vinohradská nemocnice v Praze, která otevřela paliativní ambulanci. O citlivém tématu umírání pro ŽivotvČesku.cz promluvil lékař Adam Houska, vedoucí lékař podpůrného a paliativního týmu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
Když se řekne lékař, lidé si představí odborníka v bílém plášti, který podá lék, provede operaci, a pacient je opět fit. Vy jste ale lékařem, který má poslání pomáhat lidem, kteří vyléčit nejdou. Je to velká vnitřní zátěž?
Lékař paliatr, a to zejména ten, který pracuje v nemocnici, může pacientům s nevyléčitelnou nemocí a jejich rodinám hodně pomoci. A to nejen od strastiplných symptomů nemoci. Může pomoci lépe se zorientovat v aktuální situaci, porozumět možnostem léčby či péče a dělat pak dobrá rozhodnutí. Často se v diskuzích o závěru života mluví o přijetí či smíření pacientů s těžkou realitou.
A je to opravdu tak?
Víte, co často vidíme u našich pacientů, je, že toto »přijetí« je první krok k tomu začít dělat opravdu důležité věci, žít život naplno, i když času už nemusí být mnoho. Nevyléčitelně nemocní často několik měsíců či let podstupovali náročnou léčbu. Ta byla pro ně v tu chvíli to nejdůležitější, a tak upozadili jiné důležité věci v životě. »Přijetí« je pak prvním krokem k tomu se vrátit i k jiným důležitým věcem v životě člověka. Když se to podaří, přináší to pro mě jako pro paliativního lékaře velké uspokojení z práce a potvrzení, že lékař může hodně pomoci, i když už vyléčení není možné a život se blíží ke konci.
Moderní elektronická doba vzdaluje lidi od sebe. Neměli bychom se znovu naučit být spolu i v čase odchodu ze života?
Ano, jak jsem mluvil před chvílí o »přijetí« ze strany pacientů, tak »přijetí« ze strany blízkých znamená nejen schopnost otevřeně mluvit o tom, že život našeho blízkého se blíží ke konci, ale také připravenost o něj pečovat i v této těžké chvíli. Pečovat a naslouchat. Můžeme souhlasit s Filipem Topolem, který zpívá, že »umírající jsou na světě sami«.
Umírající člověk, i když je s blízkými, prochází jakýmsi osaměním?
Ano, vydávají se na cestu, na kterou my neumírající nevidíme. Ale je to jiná osamělost než osamělost těch, kteří nemohou být se svými blízkými, ale i osamělost těch, kteří nemohou se svými blízkými o svých starostech v závěru života otevřeně mluvit. Jedním z úkolů paliativní péče (nejen) v nemocnici je pacienty a jejich blízké podpořit a utvrdit v tom, že to zvládnou.
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FKNV) otevřela paliativní ambulanci. Musím se tedy zeptat, jaké služby lidem nabízí, když to řeknu takto?
Otevřeli jsme ve FNKV nově prostory pro ambulanci paliativní medicíny a zázemí pro konziliární paliativní tým FNKV. Obě tyto služby ale už v nemocnici nějakou dobu fungují. Paliativní péče v nemocnici je určena pacientům s nevyléčitelnou nemocí bez ohledu na fázi nemoci, ve které se právě nacházejí. A ve všech těchto fázích nevyléčitelné nemoci mohou využít služeb paliativní ambulance. Do naší ambulance tak docházejí pacienti s nově diagnostikovaným nevyléčitelným onemocněním ještě před zahájením léčby zaměřené na prodloužení života.
Chápu správně, že významně jde o konzultační činnost?
Je to tak. S těmito pacienty hovoříme o přínosech a rizicích léčby, ale i o tom, že dříve nebo později se může stát, že léčba již nebude zabírat. O tom, co je čeká potom a na co se mohou připravit. Také k nám chodí pacienti v průběhu život prodlužující léčby. S těmi řešíme nežádoucí účinky léčby. U pokročilého nevyléčitelného onemocnění často pacient sám lépe pozná, že už mu léčba víc sil bere, než přidává. Často to ví dříve než lékař. Proto usilujeme o to, aby tuto schopnost v sobě rozpoznali a své pozorování s lékaři sdíleli. Třetí skupinou pacientů jsou ti, u kterých byla již léčba zaměřená na prodloužení života ukončena. S nimi probíráme podrobně, co mohou od dalšího vývoje nemoci očekávat. Lidé se často bojí věcí, které velmi pravděpodobně vůbec nenastanou, a otevřený rozhovor může spoustu obav rozptýlit.
Jsou však případy, kdy nemocný s časem v rámci stavu onemocnění už nemůže docházet...
To je pravda, a proto dále s nimi další péči plánujeme. Jak v domácím prostředí, tak v zařízení, které si vyberou. Všechny tři skupiny pacientů mají často komplexní potřeby, a to nejen tělesné a psychologické, ale také sociální, spirituální a další. Většinou do ambulance přicházejí se svými blízkými. Naše péče a podpora je tak zaměřená i na ně. Ve chvíli, kdy nemocný ztrácí soběstačnost, jsou to právě jeho blízcí, kteří, pokud jsou dobře připraveni, mohou o nemocného začít pečovat. Časté obavy příbuzných z toho, jak péči zvládnou, můžeme zmírnit informacemi a praktickými radami, případně zajištěním služeb, které jim s péčí pomohou.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
