Svět bez pravidel. Politolog a bezpečnostní analytik Josef Kraus o Íránu, Trumpovi a demontáži světového řádu

V Íránu sílí největší protesty za poslední tři roky, režim v posledních dnech omezil internet a do toho se vracejí tvrdá slova z Washingtonu. Politolog a bezpečnostní analytik Josef Kraus v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz popisuje, proč se demonstrace rozběhly, co může rozhodnout o jejich dalším vývoji a proč by případná eskalace mohla zasáhnout i Evropu, a to přes bezpečnost, dodávky energií i další demontáž pravidel světového řádu.

Pane doktore, začněme obecně. Jak čtete současný vývoj ve světě – od Ukrajiny přes Blízký východ až po napětí kolem Íránu?

Začíná se psát jiná kapitola. Řekl bych, že velmoci si začínají přerozdělovat určitá teritoria. Konec světového řádu je zkrátka znát. A začíná to být hodně zajímavé. Donald Trump to dal jasně najevo.

V ulicích Íránu jsou už týdny demonstrace. Co bylo spouštěčem?

Má to svoji dynamiku. Protesty vznikly na konci prosince a odstartovala je událost, kdy do ulic vyšli nespokojení maloobchodníci – v podstatě prodejci z místních tržišť. Důvodem byl další propad íránské měny vůči zahraničním měnám.

Co přesně se stalo s kurzem?

Jen pro ilustraci. Ještě před dvěma měsíci se za sto tisíc rialů dal koupit jeden americký dolar. Dnes už na jeden dolar potřebujete sto padesát tisíc rialů. Je to velký propad ceny měny, který obchodníkům komplikuje život.

Proč je to pro ně tak zásadní?

Nevědí, co s cenotvorbou. Cokoliv ze zahraničí je pro ně extrémně drahé a zároveň to pak těžko prodávají, protože zboží je pro lidi příliš drahé. Začalo se jim na tom hroutit podnikání, vyšli tak do ulic s požadavkem zásahu vlády.

Zůstalo to jen u ekonomické nespokojenosti?

Velmi rychle se na to začaly nabalovat další záležitosti. Přidali se univerzitní studenti a potom další skupiny. Protesty nabraly směr nejen proti hospodářské výkonnosti země, ale i směrem k politickým, dokonce systémovým požadavkům – tedy k volání po změně politického zřízení.

Jak široké dnes protesty jsou?

Zásadní je, že se rozšířily prakticky po celé zemi. Dřív to byla spíš lokální ohniska. Teď je to mnohem plošnější a účastní se toho široké spektrum sociálních skupin – nejen obchodníci a studenti.

Znamená to, že režim je reálně ohrožen?

Zatím to ještě nedosahuje masivní úrovně, která by nutně znamenala změnu. Ve velkých městech jsou to demonstrace desetitisíců, ale ne milionů. I tak jde o největší protesty od těch po smrti Mahsy Amini před třemi lety. A to je zásadní.

Režim omezil internet. Co to dělá s vývojem?

V posledních dnech nemáme žádné informace, protože země se odřízla od internetu. V tuhle chvíli nikdo přesně neví, co se tam děje. Pro režim je to zároveň nástroj, jak demonstrace hůř koordinovat.

Zároveň se mluví o zahraničním vlivu. Jak to vidíte vy?

Íránský režim se obává, že je to řízené nebo povzbuzované ze zahraničí. Do určité míry si dovedu představit, že nějaký vliv existuje, ale otázka je, do jaké míry jde o vnější živení a do jaké míry o autentický výbuch nespokojenosti části íránské společnosti.

Co dnes v informačním prostoru dominuje?

Je vidět, že se ta hra hraje. Virtuální prostor je zaplevelen obrovským množstvím dezinformací, fabrikovaných videí a dat a je těžké něčemu věřit. Do toho se objevují narativy typu návratu Rezá Pahlavího – dělají z něj hlavního exilového vůdce, a to navzdory tomu, že v Íránu to mnoho lidí nezajímá, rozhodně by ho nechtěli zpátky jako krále.

Ve chvíli, kdy Donald Trump mluví o možné akci, zvedá se napětí. Jak reálný je vnější zásah?

Určitě patří mezi reálné scénáře. Záměrně používám množné číslo, protože reálné jsou i jiné scénáře.

Co je v tom největší problém?

U Donalda Trumpa je problém v tom, že nikdo neví, co udělá. Je naprosto nevyzpytatelný. A to je zásadní, když se bavíme o nejsilnějším muži planety. Eskalace celé situace může být hodně nepříjemná.

Jak by vnější zásah změnil vývoj uvnitř Íránu?

Pokud by došlo k zásahu do íránských záležitostí, ať už ze strany USA, nebo Izraele, může to výrazně změnit situaci. Zatím se domnívám, že pravděpodobnost, že režim protesty ustojí, je vyšší, než že je neustojí. Ale pokud do toho vstoupí cizí mocnost, stává se to nevyzpytatelné.

Jak by mohla vypadat íránská reakce?

Mohlo by dojít k odvetným opatřením vůči Izraeli nebo Američanům – například úderům raketového vojska vůči americkým základnám v Iráku nebo v oblasti Perského zálivu. A také k aktivaci íránských spojenců v regionu.

Koho máte na mysli?

Různé šíitské milice v Iráku, Hizballáh v Libanonu, Húthíové v Jemenu. Tohle všechno by mohlo hrozit celoregionálním konfliktem.

Proč by se tím měla zabývat Evropa?

Z jednoho prostého důvodu. Dramaticky by to otřáslo dodávkami energetických surovin z této oblasti. Ropou a zemním plynem. Lze očekávat skokový nárůst cen těchto komodit na světových trzích.

A kdyby se režim začal skutečně hroutit?

Pak je nevyzpytatelné, co by se mohlo stát. Írán je obrovská země s devadesáti miliony lidí a multietnická – etničtí Peršané tvoří zhruba jen polovinu. Menšiny často žijí na periferiích. Nabízí se i černé scénáře: občanská válka nebo rozpad státu. To by nebyl jen íránský problém – byl by to celoregionální průšvih.

Kdyby režim opravdu padl, kdo by ho nahradil?

To je právě to, je to nevyzpytatelné. Zásadní problém je, že neexistuje organizovaná opozice s jasným vedením. Demonstrace jsou živelné. Můžeme debatovat, co je domácí a co vnější, ale realita je, že opozice nemá charismatického vůdce, který by dokázal artikulovat požadavky a hlavně vizi, co má přijít po svržení systému.

Takže lidé vědí, co nechtějí, ale ne co chtějí?

Přesně. Zaměřují se na krok číslo jedna, tím je svržení systému, ale chybí plán pro nutný krok číslo dvě. Variací může být spousta: snaha dosadit provizorní správu, rozpad země, občanská válka, transformace do vojenské diktatury. V takové situaci se může stát prakticky cokoliv.

Když to vezmeme z nadhledu, kam se svět posouvá?

Je to demontáž světového řádu, jak jsme ho znali. Likvidace norem chování pro státy a velmoci, které jsou dané mezinárodním právem. V tuhle chvíli to nikoho nezajímá, zvlášť když hlavní garant pravidel, tedy Spojené státy, ta pravidla otevřeně porušuje nebo je selektivně uplatňuje. Což je v praxi stejné, jako kdyby neplatila vůbec.

Jaký je výsledek?

Svět se dostává do fáze, kdy v podstatě silnější zvítězí a může si dělat, co chce. Je to signál nejen pro partnery a spojence USA, ale i pro jiné mocnosti – Čínu, Rusko, ale i pro regionální hráče.

A může být ještě hůř?

Ano. Směřuje to k tomu, že se můžeme dostat do bodu, odkud už nebude návratu. Ta destrukce může být tak velká, že už nepůjde vrátit. A to se netýká jen Blízkého východu – může se to týkat i euroamerického partnerství. Ještě před dvěma lety byla existence NATO a partnerství mezi USA a Evropou neoddiskutovatelná. Dnes to klidně za rok vůbec nemusí být. A když prezident USA fakticky vyhrožuje spojenci v NATO, třeba Dánsku kvůli Grónsku, je to bezpečnostně velice rizikové.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.