Z deníku kriminalisty. František Müller v podcastu Slepá spravedlnost promluvil o vraždách, výsleších i případech, které zůstaly nevyřešené
„Na podlaze, na stěnách, dokonce na stropě – všude krev. Jako v hororu.“ Dlouholetý plzeňský kriminalista František Müller v novém díle Slepé spravedlnosti vzpomíná na nejbrutálnější případy své kariéry, které se mu vryly do paměti. Popisuje, jak probíhá práce na místě činu, proč bývá prvních 48 hodin klíčových, co všechno ovlivňuje výslech podezřelého a jaké chyby mohou zhatit celé vyšetřování. V otevřeném rozhovoru zazní i příběhy, které nikdy nedospěly před soud – případy bez důkazů, omyly, a takzvané „pomníky“, k nimž se kriminalisté po letech marně vracejí. A také pohled na psychiku těch, pro které bylo vyšetřování vražd denním chlebem.
Česká společnost je do značné míry odkojená tradicí kriminálek. Tuzemské televizní stanice je chrlí jako na běžícím páse a z hlediska sledovanosti jde i o jeden z nejvýznamnějších „dovozních“ artiklů v rámci audiovize. Představa o práci kriminalisty je tedy podstatně romantizovaná, což při své práci pociťoval i policejní kapitán ve výslužbě František Müller. V nejnovějším díle podcastu Slepá spravedlnost advokátů Petra a Šimona Tomanových tedy hned na úvod uvedl na pravou míru, jak se vyšetřuje vražda, a že to rozhodně není záležitost, kterou napasujete do třičtvrtěhodinového vysílacího bloku.
„V případě, že se dozvíme, že se stala vražda, tak na místo činu nejprve jede uniformovaná hlídka, která má za úkol prověřit, co se vůbec stalo. Když zjistí, že došlo k nějakému násilnému trestnému činu, tak to místo činu samozřejmě uzavře, aby nedošlo ke znehodnocení stop,“ popisuje kapitán Müller. Dodává, že na ni navazují výjezdové a operativní skupiny, které hlavně sbírají informace od svědků, a typicky – v případě vražd – je na místo povolána nejen místní, ale i krajská kriminálka. „Vyšetřovatelé často pracují první dny nonstop – nespí, jedou jenom na adrenalin a intuici,“ podotýká Müller.
Horor u Plzně
Pravděpodobně nejdůležitější a nejvíce formativní případ kriminalistické kariéry Františka Müllera má přitom všechny parametry jako vystřižené z televizního seriálu. Šlo o dvojnásobnou vraždu manželského páru, který bydlel nedaleko Plzně. Po příjezdu na místo činu kriminalisté narazili na brutální výjev. „Kam se člověk podíval, všude byla krev. Naprosto všude. Na podlaze, na zemi, na stěnách, dokonce na stropu. Prostě to bylo skutečně jak v nějakém hororu,“ vzpomíná. Nebyl to ovšem jediný aspekt „televizního dramatu“ – v průběhu vyšetřování se přidala i falešná vodítka, manipulativní výpovědi a neotřelé vyšetřovací metody.
Vyšetřování se nejprve ubíralo špatným směrem a soustředilo se na staršího syna páru, který kriminalistům popsal detaily, jež nemohly být pravdivé. „On třeba uvedl, že si všiml na krku té ženské oběti nějakého zranění. My jsme reálně ale od těch dveří na to tělo neviděli,“ uvádí Müller jeden příklad za všechny. Indicie se ale postupně kupily a nakonec vedly k odhalení překvapivého skutečného pachatele. V průběhu vyšetřování Müller a jeho tým využili nejrůznější metody – od pachové identifikace přes ověřování alibi pomocí SMS až po analýzu lokomoce. Všechny díly skládačky do sebe nakonec zapadly. „Když jsme mu předestřeli, z čeho je podezřelý, neřekl ani jedno slovo,“ dokresluje Müller děsivý výjev.
Když spravedlnost nedojde cíle
Metodika výslechu jakožto vyšetřovací metody je navíc komplikovanější, než si mnozí televizní diváci myslí. Nejde ani tak o hru na „hodného a zlého poldu“ nebo „brnkání podezřelému na nervy“, vždy závisí na konkrétní situaci a charakteru vyslýchaného. Situaci navíc komplikuje fakt, že v českém kontextu neexistují specializovaní behaviorální profilovači, kteří jsou například v USA běžnou praxí. O to víc se dostává do popředí zkušenost vyšetřovatele a týmová spolupráce. „Tu situaci vždy musíte vyhodnotit. I ta hra na hodného a zlého poldu v některých případech samozřejmě funguje, ale v jiných ne,“ dodává kapitán Müller. Výslech je zkrátka dynamický proces, ne mechanická rutina.
Každý profesionál má na svém kontě nějaká ta profesní selhání – František Müller samozřejmě není výjimkou. Vyšetřovatel zkrátka čas od času narazí na případ, který z nějakého důvodu není schopen objasnit, jindy se zas drama před soudem může vyjevit jako justiční omyl. A někdy se chyba stane už v počáteční fázi vyšetřování, což později vede k nemožnosti obžalovanému vinu prokázat, protože důkazy jednoduše chybí. „Když se to zanedbá na začátku, tak to jsou přesně takové ty nelichotivé případy, kdy vám vznikne jakýsi ‚pomník‘, který vám neustále připomíná, že jste prostě neměli důkazy,“ podotýká Müller. Na vině bývá časový pres, nedostatek prostoru nebo absence relevantních zkušeností. Realita je taková, že některé vraždy zůstávají neobjasněné a promlčené, navzdory tomu, že policie má silné a důvodné podezření vůči konkrétnímu člověku.
Kriminalistou navždy
Za velmi specifické Müller považuje tzv. „případy duchů“ – tedy odložené případy vražd, ke kterým se kriminalisté v myšlenkách neustále vracejí a s hořkostí si uvědomují, že naděje na jejich vyřešení je prakticky nulová. „V jednom takovém případu jsme skutečně měli dva podezřelé. Jeden z nich musel být vrah. Otevřeli jsme to znovu asi po čtrnácti letech, ale oba podezřelí jsou již po smrti a je to promlčená vražda. Když nemáte důkazy a ten člověk odmítá se s vámi bavit, tak nemáte šanci ho usvědčit… a to vás samozřejmě mrzí. Už jenom vůči těm obětem.“
František Müller je již ve výslužbě, nicméně si uvědomuje, že léta služby u kriminální policie člověka dost změní. „Já ten vliv vnímám dodneška. Když například přijdu do restaurace, tak si zásadně sedám zády ke stěně, abych viděl před sebe, co se tam děje,“ uvádí jako příklad. Nejsou to ovšem jen takovéto zvláštnosti ve vnímání svého okolí – typicky případy duchů zmíněné výše často zůstávají pro profesionály extrémně tíživé. Sám Müller říká, že dobrý kriminalista se nepozná podle cynismu, ale podle toho, že „ho to pořád žere“. „I tak pro ty oběti chcete udělat aspoň to, že ukážete: to je on, to on za to může!“ uzavírá.
Podcast Slepá spravedlnost se zaměřuje na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání. Klade si za cíl hovořit o vině a trestu, ale i o „trestu bez viny“. Podcastem provází renomovaný advokát JUDr. Petr Toman se svým synem Mgr. Šimonem Tomanem. Celý projekt Slepá spravedlnost vzniká za podpory advokátní kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
