Za facku jsem učiteli ještě poděkoval a holky jsem balil od školky, vzpomíná Petr Suchoň
Výrazná tvář televizní obrazovky Petr Suchoň (37) se už od dětství udržuje ve vynikající fyzické kondici. Sám říká, že průpravu mu do života dal sport, chápaví rodiče a přísní učitelé. Pro ŽivotvČesku.cz sympatický moderátor a vášnivý fotbalista promluvil o dětství a nevynechal ani první lásky. "Zamilovaný jsem byl pořád, už od školy. Tady v tom jsem byl vždy aktivní," sdělil Petr Suchoň s úsměvem.
Petře, je o vás známo, že od dětství žijete fotbalem. Ale jaký jste byl žák? Neměla sportovní vášeň vliv na známky?
Špatně jsem se neučil, na té základce vyznamenání vždy bylo. My jsme byli fotbalová třída, takže tam chodilo 20 kluků »čutálistů«. Takže trošku »grázlíci« jsme byli, pár lumpáren jsme udělali, ale náš pan třídní nám vždy říkal, zda si vybereme facku zleva, zprava, nebo zda chceme poznámku do žákovské knížky. A to nikdo nechtěl. Takže jsme dostali, poděkovali jsme, podali si ruce a bylo hotovo. Byla to doba, kdy raději dostat »flákanec« než poznámku, která nešla vymazat. Tehdy nám to přišlo normální, nedovedu si představit, že bych si doma stěžoval, že mi dal učitel »lískanec«. Spíš jsem si říkal, že to bylo málo, že mohu být ještě rád. Dnes by to asi vypadalo jinak. Pamatuji si, že na třídní schůzce třeba rodiče řekli učiteli, že buď mu tu facku dáte vy ve škole, nebo pak my doma, protože takto se chovat nemůže. Tehdy ti rodiče dali učiteli zelenou, aby si ten malý fotbalista uvědomil, že jsou věci, které se prostě nedělají. Myslím si, že to tehdy fungovalo. Tělocvikáři pak jeli v režimu deset kliků, deset dřepů. Táta můj říkal, ať dělám kliky s chutí. »Deset kliků každodenně projeví se na semeně,« říkával, ale já tomu tehdy nerozuměl. Dnes vím, že na tom něco bylo.
Neříkejte, že nemáte za sebou nějaký pořádný průšvih...
Asi opravdu ne. Jednou v životě jsem měl neomluvenou hodinu. Dostal jsem za to důtku třídního učitele. Celá rodina jsme tehdy zaspali a já nepřišel na laboratorní cvičení z přírodopisu. Pan učitel byl přísný a červenou propiskou do třídní knihy napsal, že mám neomluvenou hodinu. Tehdy mě to mrzelo.
Když má dítě hodně pohybu, tak má méně energie na zlobení. Vy jste asi přesně ten případ?
Byl jsem ve fotbalové třídě, měli jsme čtyřikrát týdně tělocvik, do toho každý den fotbalové tréninky. Pohyb byl za odměnu. Vlastně jsem neměl předmět, kterých bych nesnášel. Vše mi šlo dobře, ale v ničem jsem extrémně nevynikal. Párkrát jsem byl na matematické olympiádě, ale okresní kola byla vrcholem. Byl jsme i na olympiádě z dějepisu a posílali mě na plavání. Prsa jsem ovládal, to jsem patřil do špičky neprofíků. Po fotbalovém tréninku ale nic nekončilo, jako »panelákové« děti jsme vzaly hokejbalovou hokejku a šly hrát hokejbal. Vyprosily jsme si v »sámošce« palety na odpis, zbily jsme tři palety dohromady, dozadu jsme daly karton a měly branku. Tenisák jsme napustily vodou, aby byl těžší a až do tmy jsme hrály hokejbal. Pro nás byl tehdy bohem hokejista Petr Čajánek, takže proti sobě hrálo deset Čajánků.
Odmalička vás to táhlo ke sportu. Jako desetiletý kluk jste přemýšlel o tom, čím se budete jednou živit?
Když mi bylo deset let, tak jsem chtěl být fotbalistou. Toužil jsem si zahrát ligu za FC Svit Zlín pod trenérem Uličným a hrát po boku hvězd, jako byl Pavel Hoftych nebo Pepa Mucha - tatínek tenistky Karolíny Muchové. To byli naši hrdinové, pro nás byl strop si s nimi zahrát. Ale já začal brzy tušit, že na ligu to asi nebude.
Kdy a jak se tedy začaly rodit moderátorské sklony?
Dostal jsem PC 386, pak 486, pak Pentium a miloval jsem FIFU a NHL. A když jsem to hrál, tak jsem si u toho začal žvatlat. Tehdy mi děda řekl, ať se vykašlu na hraní fotbalu a raději komentuji, že v tom bych mohl být špička. Takže děda to odhalil první, ale nemohu říct, že bych za tím šel cíleně a byl to nějaký můj extrémní sen. Spíš ten vývoj byl přirozený, pustil jsme si tu FIFU 97, nebo i 94 jsem hrál, kde ještě byla smyšlená jména, protože neměli licenci na reálná jména, takže Luboš Kubík se tam jmenoval Luboš Klubík, no a já si u toho žvatlal a děda to už tenkrát odhalil.
Kariéru mladým mužům často přeruší něžné pohlaví. Pamatujete si na první lásku?
Já byl zamilovaný od školky pořád. Kdo byl ve školce, tak si pamatuje na takové ty pelíšky, kde se spalo. Jak byla ta znamení, tak já měl symbol domečku. A vedle domečku se často objevovala peřinka Lucinky. Jménem si už nejsem jistý, ale myslím, že to byla Lucinka. Ale já byl zamilovaný pořád, v tomto jsem byl vždycky aktivní.
Velkým tématem, které k životu na základní škole patří, jsou školní jídelny....
Kdekdo nadává, ale já to měl trochu jinak. Miluji moji mámu, máma byla geniální ve všem, ale vaření mezi její silné stránky nepatřilo. Takže já byl jeden z mála, který snědl i ty evergreeny, ze kterých se ostatním dělalo »šoufl«. Já ve školní jídelně jedl moc rád. Univerzální hnědé omáčky s rýží byly v pohodě. Jediné, co moc nešlo, byly chlebová a mléková polévka. Ale musím na obranu mé maminky říct, že se hodně zlepšila a dnes je to už kuchařka, která by si zasloužila michelinskou hvězdu. Ale dětství mám spojené s tím, že školní jídelna mi vůbec nevadila.
K dobrému jídlu patří dobré pití. Vzpomenete si, kdy jste se poprvé opil?
Na diskotéce to nebylo. S partou kluků jsme si tehdy udělali oheň u lesa. Někteří měli občanku, některým z party už bylo i osmnáct. Takže jsme si šli udělat buřta k ohništi. Kluci, kterým už bylo osmnáct, tehdy donesli mikulovskou vodku, jestli to říkám dobře. A jestli si prý nechci »cucnout«. Já byl v tomto vždy hodně opatrný. Ale tehdy jsem si řekl, že to vyzkouším. Pamatuji si, že mi stačilo jedno »cucnutí« a hned jsem si říkal: Bacha na to, tohle má na motoriku velký vliv.
Diskotéky, parta, první lásky... Přiznejte se, jestli jste kopačky spíše dával, nebo někdy i dostal?
Když o tom tak přemýšlím, tak asi více rozchodů bylo z mé strany. Ale určitě musím přiznat, že zklamání jsem zažil také.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
