Babiš se plíží na Národní třídu v noci a mně je ho až líto, říká Michael Kocáb a vysvětlil, proč odmítl Alexandra Dubčeka
Podnikatel, hudebník a politik Michael Kocáb (67) v revolučních časech po 17. listopadu 1989 pomáhal s tím, aby komunisté předali moc Občanskému fóru. V rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz Kocáb vysvětlil, proč nešlo, aby demokratickým prezidentem se stal Alexander Dubček (†70), proč bylo nutné preferovat Václava Havla (†75). Kocáb také promluvil o tom, jak 17. listopad vnímá v souvislosti s premiérem Andrejem Babišem (67), který se stále nedokázal vyrovnat s minulostí agenta StB.
Pane Kocábe, je 32 let po revoluci a Česko je v situaci, kdy premiér Andrej Babiš musí uctívat památku 17. listopadu pod rouškou tmy, aby ho na Národní třídě v Praze nevypískali či dokonce nenapadli přihlížející lidé. O čem to podle vás svědčí?
Je to trochu ostuda, ale zapříčinil si to sám. Dostat se do situace, že jste v pozici premiéra a musíte se v noci plížit na Národní třídu, to mu nezávidím. Já ho sice kritizuji od hlavy k patě, ale v tomto případě je mi ho skoro líto (propuká v smích). Problém je, jak se Andrej Babiš chová a jak se choval v minulém režimu, to se mu nyní sčítá.
Byly popsány stohy papíru a řečeny tisíce slov, co vše jsme jako společnost v roce 1989 získali. Co jsme podle vás za těch 32 let zase stihli poztrácet?
Získali jsme soudržnost, ten národ táhl za jeden provaz. Ten národ se po roce 1989 projevoval vzácnou jednotnou vůlí vypořádat se s totalitním komunismem či socialismem, je jedno, jak se tomu říká. V čele s Václavem Havlem zavládla taková nálada, že jsme to dokázali, že jsme to dokázali poprvé po roce 1918, že jsme si to vyvzdorovali společně. Ano, byly tady pootevřené dveře v osobě Michaila Gorbačova, ale on si určitě nepředstavoval, že se bude definitivně účtovat se socialismem. Ty Svatoplukovy pruty, které se v té době projevily a trvaly do konce odsunu sovětské armády, byly také věcí celonárodního konsenzu. Tehdy do toho nezaznívaly žádné falešné tóny, dokonce ani ze strany komunistů, ti na to neměli odvahu. Vyvzdorovali jsme si začátek přístupu mezi západní demokratické vyspělé země, obnovení demokracie, zrušení vedoucí úlohy Komunistické strany a nezávislost na Rusku. Došlo k vyzdvižení univerzálního principu lidských práv, to všechno bylo krásné. Postupně ty pilíře toho nového života začaly korodovat. Úplně se nezřítily, ale korodují právě pod vlivem takových lidí, jako je Babiš, Zeman, ale i další.
Vy jste proslul jako osoba, která měla lví podíl na odchodu sovětské armády z našeho území. Dnes se znovu mluví o tom, že Rusko má na řadu českých politiků velký vliv...
Ano, je toho více, co je třeba hlídat. Musíme si dát velký pozor, aby něco z toho, co jsme tenkrát získali, abychom to neztratili. Například se dá konkrétně jmenovat neblahý vývoj v Polsku ohledně vnímání jeho začlenění do Evropské unie. Brusel není žádný Kreml, to je společenství vyspělých států. Stále se nedokážeme zbavovat toho ruského vlivu. Sovětský svaz bylo přeci hlavně Rusko, Rusko dál existuje, jen není tak velké. Nejvíce »na kožich« dostává oblast lidských práv. Vzpomeňte si na výroky našich čelních představitelů, že my nepomůžeme ani jednomu člověku. Ani jednomu člověku! Tak to je přesně pravý opak toho, co jsme chtěli v roce 1989. Takže my nepomůžeme ani jednomu člověku... To je neuvěřitelné, to je zhroucení mravní páteře našeho politického vedení.
Pojďme se vrátit do revolučního roku 1989 a do roku 1990. Kdy vy osobně jste začal věřit, že tehdejší Československo skutečně nastoupilo na demokratickou cestu a že celý proces dopadne pozitivně?
Na dobré cestě to bylo od začátku. Věci šly dopředu takovou rychlostí, že každý den nám dával větší naději, že to dobře padne. Že ale padne socialismus, to jisté nebylo. Například federální premiér Ladislav Adamec měl tendenci přenést sem přestavbu a přejít k systému roku 1968, uvolnit cestovaní, k volbám připustit nezávislé kandidáty, rozvolnit vedoucí úlohu strany, propouštění vězňů svědomí... Mohlo to skončit jako v Rusku, mohla zůstat dál ta komunistická základna. Dne 19. listopadu nám premiér Adamec řekl, že vedoucí úlohy se strana nikdy nevzdá. Okamžik, kdy jsem si říkal, že už by to mohlo dobře dopadnout, bylo někdy 28. listopadu, kdy jsme s Michalem Horáčkem navštívili generála Zachariáše, který přislíbil, že armáda nezaútočí proti demonstrantům. Podobné ujištění jsme měli ze strany Sovětského svazu, že sovětská armáda se nebude vměšovat do našich věcí za předpokladu, že demonstranti nebudou útočit na sovětskou armádu. Vypadalo to, že silové složky se do toho nevmísí, to byla velká naděje. Definitivní potvrzení bylo, když se podařilo prosadit, na tom jsem tehdy hodně pracoval a vnímal to jako nejzásadnější, aby prezidentem se stal Václav Havel a nikoliv Alexander Dubček, který by mohl dál koketovat s reformním komunismem, zatímco Václav Havel byl antikomunista. Definitivní pocit stvrzení jsem měl až v polovině roku 1990, když byl pryč z našeho území základní kontingent sovětských vojsk. Do té doby, kdyby si to Sověti rozmysleli, tak to mohli zarazit a vše ještě zvrátit.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
