Anděl smrti bere za ruku a odvádí na druhý břeh. Vědma popsala, co cítí člověk, když umírá
To, co je na začátku, je i na konci. Lidské putování začíná zrozením a končí umíráním. Je to ale opravdu definitivní konec? Mnoho lidí věří, že lidskou duši po smrti fyzického těla vezme pod ochranu andělská bytost a odvádí ji někam daleko. O své zážitky se pro ŽivotvČesku.cz podělila vědma a kartářka Helen Stanku. "Umírající se možná cítí bezbranný stejně, jako plačící novorozenec, který se narodil. K životu patří smrt a ke smrti život," řekla pro ŽivotvČesku.cz známá vědma a přidala své vzpomínky na události, které ji naučily uvažovat o tom, že »něco« je tam za obzorem.
Viděli jste někdy pohádku Dařbuján a Pandrhola? Někdy je až neuvěřitelné, jak ústní lidová slovesnost a pohádky umí popsat věci poslední. Smrt by se dala chápat jako totéž co zrození, jenom se jednou přejde tam a podruhé, při zrození, zase sem. "Umírající se možná cítí bezbranný stejně, jako plačící novorozenec, který se narodil. K životu patří smrt a ke smrti život," řekla vědma Helena Stanku pro ŽivotvČesku.cz a přidala příběhy, které ji ukotvily v přesvědčení, že rozpadem fyzického těla cesta nekončí.
"Někdy v létě roku 2005 po mne chtěla moje sestra výklad karet na nejbližší budoucnost. Karty ukázaly slet pěkných věcí, ale nakonec varovaly před neštěstím. Nešlo to nijak setřást, pořád to tam viselo. V půlce října mi sestra volala. Stalo se neštěstí, za které nenesla odpovědnost, a její tříletou dcerku Aničku právě oživovali v sanitce. Přijela jsem, jak nejrychleji to šlo. Všichni doufali v zázrak. Nedalo se nic dělat. Sedla jsem si do tureckého sedu a vyladila se na malou. Najednou jsem ji viděla ke mně přicházet a nebyla sama. Vedl ji veliký anděl. Řekla, že se přišla rozloučit, že má polámané tělo a nemůže se do něho vrátit. Pak zmizela i s andělem. Za chvíli se ozvali ze sanity, že se jí přes veškerou snahu nepodařilo oživit," popsala první příběh paní Helen Stanku.
"Další příhoda se stala, když se mi ozvali známí, že jejich tatínka Karla právě oživují po silném infarktu v nemocnici a že prosí, jestli bych nedokázala pomoci. S dotazem, jestli má šanci. Vyladila jsem se na jejich tatínka a uviděla jsem u něho bytost, která se nemusela představovat – byla to Smrt. Komunikace probíhala formou myšlenek. Poprosila jsem o možnost, aby umírající dostal šanci si alespoň vyřešit a dát do pořádku své světské záležitosti. Dostalo se mi souhlasu s tím, že na srdce nezemře a že dostává navíc půl roku života. Co si myslíte, že se stalo? Karel, když si uvědomil, že unikl hrobníkovi z lopaty, se rozšoupl. Jak býval spořivý, nyní vybral úspory a koupil si drahý vůz. Začal si užívat života a to se mu stalo osudným. Rád se autem projížděl. Jednou se jel projet a zapomněl, že si před tím vzal prášky na spaní. Bylo to půl roku po infarktu a na srdce nezemřel. Než se vyboural, stihl si půl roku dopřávat to, co chtěl zažít… Možná to bylo jinak, než by si jeho rodina představovala, ale to byla věc jeho rozhodnutí," přidala vědma pro ŽivotvČesku.cz další silný příběh.
"Asi půl roku nato jsem jela do Předklášteří u Tišnova za jednou svojí známou, a protože bydlí vedle vyhledávané cukrárny u hlavní silnice, šla jsem koupit nějaké sladké zákusky. Pak se to stalo. Uslyšela jsem podivný rachot a křik a sténání. Tatra tam srazila cyklistku. Nepatřím k »čumilům«, ale připletla jsem se k tomu. Slyšela jsem tam naříkat nějakou ženu ležící na silnici. Někdo ihned volal záchranku a kolem se srocovali zvědaví lidé. Za chvíli přilétl vrtulník a záchranáři ji začali oživovat. To už jsem seděla u své známé a nešel mi z hlavy ani výjev, který jsem viděla, ani ten nářek. Nebyla to žena, ale dospívající, možná třináctileté dítě. Nedalo mi to a opět jsem se napojila. Opět jsem viděla anděla smrti. Nebyl ani hodný, ani zlý. Prosila jsem. Přišla mi odpověď, že tady v této situaci záleží, jak se duše sama rozhodne. Jenom čekal. Bude chtít pokračovat, nebo ne. Žít, či nežít. Mezitím přišla zpráva, že dítě nepřežilo. Začala jsem té duši posílat energii. Energie je vůle, dává sílu. Pak přišly zprávy, že se jej podařilo oživit, ale asi přijde o nohu. O to šlo. Duše se rozhodovala, jestli bude pokračovat ve své pozemské pouti i bez končetiny," řekla otevřeně Helen Stanku.
"Nedávno jsem to říkala jednomu známému, který měl za to, že mu Smrtka moc ublížila, protože mu vzala jeho mámu a on s tím nemohl nic dělat. Moc uctivě se nevyjadřoval a já ho varovala, aby zvážil svá slova. Nechtěl o tom slyšet. Řekla jsem mu, že na toto téma se nežertuje a aby se nerouhal, že neví určitě všechny informace, jak to vlastně s jeho maminkou bylo. Utekly dva měsíce a měl ošklivou autonehodu. Jeho auto bylo na šrot. Člověk by si mohl říci, že tohle nikdo nemohl přežít a představte si, že on vyvázl s jediným škrábancem na prstu. O jeho matce jsem po nějaké době měla sen. Byl o tom, že pro ni smrt byla vysvobozením, protože trpěla a na její nemoc nebyl lék. Známý už si od té doby ze Smrtky přestal utahovat a začal ji respektovat," popsala další zkušenost respektovaná vědma.
Paní Helen Stanku říká, že zásadní myšlenka ji napadla, když s ranní kávou seděla na břehu Vltavy a přemýšlela, jak to s duší a tělem je. "Z řeky se zvedal mlžný opar a najednou jsem začala chápat. Vnímala jsem, že duše může mít vlastnosti vody, možná i ohně, což je vůle, intelektu, což je vzduch, a může se přenášet bez času a prostoru směrem do absolutního středu všeho stvořeného, všech bytostí, myšlenek, stavů, pocitů a může se s nimi ztotožnit ve světě viditelném i neviditelném. Viděla jsem duši, která se zvedne nahoru na milion miniaturních kapiček páry a ty splynou s dalšími. Voda je vodivá a je symbolem intuice a pro předávání poznání se hodí. Voda je cit, vede i elektrický proud, a Nostradamus věštil z vodní hladiny ve svém hrnci. Duše se na základě synchronicity rozprskne tam, kam má, tam nasdílí své informace s jinými a jiné s ní. V astrálním světě mimo prostor a čas. Svobodně si plyne v okruhu energií své úrovně a může být i přivolána svými žijícími blízkými. Pak se něco ohromného stane a ona se opět, jako magnetem přitažená, sjednotí, aby se znovu vtělila. Nasadí si svoji karmu, jako staré montérky a vzhůru do víru nových úkolů," popsala pro ŽivotvČesku.cz, jak si putování duší představuje.
Smrt je přechodem z hmotné úrovně do úrovně astrální. Cosi, jako přetnutí pásky mezi hmotným a astrálním tělem. Duch a astrální tělo nerušeně přejdou do astrální úrovně, tedy neviditelného světa. Hmotné tělo se pak časem rozpustí do původní živlové látky, z níž bylo stvořeno.
"Dle indického guru, který žil ve Spojených státech, Osha Rajneeshe, je spánek vlastně malá smrt, kdy se duše vydává na putování v sedmi úrovních od nejnižší, po nejvyšší a podle toho, kde se pohybuje. Ve vyšších úrovních není čas a proto může nahlédnout do budoucnosti, či do minulosti – a pak se s probuzením vrací do těla. Myslím si tedy, že během smrti se přetne pomyslné vlákno, které duši pojí s tělem. Pokud třeba někdo zná techniky astrálního cestování, potom ví, že je dobré si toto vlákno hlídat," zakončila vědma své vyprávění.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
