Byla to noc, kdy mi oznámili rakovinu prsu. Profesorka Borská promluvila o odvaze, bolesti a nové šanci na život
Rozhovor: Diagnózu karcinomu prsu si vyslechla jako nechtěný dárek ke svým 55. narozeninám - téměř před dvěma lety. A následně podstoupila oboustrannou mastektomii. "První noc po diagnóze jsem překonala jen díky psaní," říká v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz respektovaná lékařka, profesorka Lenka Borská, autorka knihy Doktorka v růžovém – Můj život s rakovinou. Vysvětluje limity prevence u žen s hustou prsní tkání, roli genomického testu MammaPrint, díky němuž se vyhnula chemoterapii, a proč by součástí léčby měly být i »ne-léky«, tedy dech, spánek a psaní.
Paní profesorko, když jste na začátku loňského roku slyšela diagnózu karcinomu prsu a později vás čekala bilaterální mastektomie, co vám v té úplně první noci nejvíc pomohlo nepropadnout panice?
Víte, tu první noc po diagnóze mě zachránil zvláštní druh humoru – ten, který se rodí z bolesti, když už se nedá plakat. Psala jsem si prsní nekrolog a místo paniky jsem začala bilancovat, jako bych chtěla přechytračit strach. Každá věta byla pokusem dát smysl tomu, že zítra už nebudu tou ženou, kterou jsem byla dnes. Pomohlo mi vzít osud do vlastních rukou a rozhodnout se sama, že »prsa jsou jen kapitola, ale já jsem celý román«. Místo hysterie jsem volila odvahu Amazonky, která ví, že i bez zbroje zůstává bojovnicí. A mezi řádky nekrologu jsem objevila něco, co bych tam nečekala.
To mi povězte, prosím.
Tichou, ale nezdolnou víru, že po téhle noci začne šance na nový život.
Víra může pomoci překonat těžké časy. Vy však jako přednostka Ústavu preventivního lékařství UK v Hradci Králové, která dlouhodobě chodila na screeningy, jste přesto onemocněla. Co vám tahle zkušenost ukázala o limitech prevence a o tom, co by měla dělat »navíc« žena s hustou prsní tkání?
Tahle zkušenost mi otevřela oči. A skutečně, i když jsem jako přednostka Ústavu preventivního lékařství chodila na všechny kontroly a věřila v sílu screeningu, zjistila jsem, že prevence má své limity. U žen s hustou prsní tkání mamografie někdy prostě nestačí – obraz bývá nepřehledný. Proto je nesmírně důležité, aby lékař – praktický, gynekolog nebo mamolog – rozhodl, zda doplnit ultrazvukové vyšetření, ideálně jednou ročně, pokud to nález vyžaduje. A vedle toho, ženy, nezapomínejte na sebe. Samovyšetření prsu je jednoduché, ale nesmírně cenné. Každý měsíc si najděte alespoň deset minut, sledujte tvar a kůži prsou, bradavky i případný výtok, pečlivě prohmatejte celou oblast včetně podpaží, bez vynechání jediného místa. To není zbytečná opatrnost, to je projev úcty k vlastnímu tělu. Kdybych měla dnes ženám říct jediné, pak tohle: »Prevence není jen vyšetření. Je to šance napsat svůj příběh jinak – dřív, než ho napíše nemoc«.
Jak vám výsledek genomického testu MammaPrint, který hodnotí aktivitu 70 genů a určuje biologické chování nádoru, umožnil vyhnout se chemoterapii a co tato zkušenost ukázala o síle personalizované medicíny a principu kvartérní prevence, tedy léčit účinně, ale neubližovat?
Když jsem čekala na výsledek MammaPrintu, žila jsem mezi dvěma póly – nadějí a strachem. A pak zazněla ta věta: »Máte nízké riziko. Chemoterapie není nutná«.
Musela jste cítit úlevu...
Ano. Byla to úleva i potvrzení, že moderní medicína může být nejen přesná, ale i laskavá. Personalizovaná medicína dokáže rozpoznat, kdy léčba skutečně pomůže a kdy by jen přinesla zbytečnou toxicitu. Kvartérní prevence pro mě získala konkrétní tvář – chránit pacienta i před přehnanou léčbou. Věda se v tu chvíli spojila s lidskostí a dala mému tělu i duši přesně to, co potřebovaly. »Největší síla medicíny je v tom, když léčí s rozumem i srdcem«.
Po operaci jste popisovala 59 centimetrů jizev, seromy (nahromadění tekutiny) a měsíce návratů do ambulancí. Kdy podle vás přestává jít o běžné potíže po zákroku a je potřeba vyhledat specializovanou rehabilitaci?
Dnes už vím, že rehabilitace by měla začít ještě před operací, připraví tělo i mysl na to, co přijde. Předoperační edukace a nácvik jednoduchých cviků dokazatelně zlepšují rozsah pohybu, snižují riziko lymfedému i pooperační bolestivost, jak potvrzují evidence-based (založený na důkazech, tedy na výsledcích vědeckého výzkumu a ověřených faktech) studie. Včasné zapojení fyzioterapeuta by mělo být povinnou součástí léčby karcinomu prsu, nejen doplňkem po propuštění z nemocnice. Tělo, které ví, co ho čeká, se hojí rychleji. A žena, která chápe, proč cvičí, se nebojí pohybu, ale vítá ho jako součást uzdravení. Proto věřím, že rehabilitace není postscriptum léčby, ale její první kapitola. Jinými slovy: »Cvičení není jen fyzická aktivita. Je to dialog se sebou samou«.
Rozumím. Ve vašem případě byla v levé axile prokázána pozitivní sentinelová lymfatická uzlina s mikrometastázou, zatímco uzliny vpravo zůstaly histologicky negativní. Jak pacientkám »evidence-based« vysvětlujete, co tyto rozdíly znamenají z hlediska dalšího léčebného postupu, stagingu a prognózy onemocnění?
Rozdíly v nálezu sentinelových uzlin jsou klíčovým vodítkem. Pozitivní sentinelová uzlina znamená, že nádorové buňky se již vydaly na cestu lymfatickým systémem, ale v mém případě šlo jen o mikrometastázu do 1,2 milimetru bez postižení dalších uzlin, což podle mezinárodních doporučení nepředstavuje indikaci k rozšířené axilární disekci. To je dnes zásadní posun – dříve by ženy přišly o všechny uzliny, dnes se řídíme principem šetrné, individualizované léčby. Tento nález mě zařazuje do kategorie časného karcinomu s nízkým rizikem diseminace, a tím i s velmi dobrou prognózou. Vysvětluji pacientkám, že i když se metastáza mikroskopicky prokáže, nejde o prohru, ale o signál k přesnému zacílení další léčby, nikoli k jejímu zbytečnému rozšíření. Každá buňka, která se zastaví včas, je malým vítězstvím medicíny i naděje.
Jako autorka knihy Doktorka v růžovém – Můj život s rakovinou píšete, že vás lidově řečeno nad vodou držely »ne-léky«, a to jako dechová cvičení, savasana, spánek, psaní deníku. Co z toho byste dnes chtěla mít standardně předepsané každé pacientce už před operací a proč?
Víte, zpětně vidím, že právě ty »ne-léky« pomohly stejně jako operace či onkologická léčba. Každá z těchto metod má dnes i své evidence-based opodstatnění: Dechová cvičení prokazatelně snižují hladinu stresových hormonů a zlepšují saturaci kyslíkem, savasana a vědomá relaxace stabilizují autonomní nervový systém, psaní deníku podporuje kognitivní restrukturalizaci a pomáhá zvládat úzkost i pocit ztráty kontroly. Kdybych mohla rozhodovat o standardech, každá žena před operací by měla dostat »recept« nejen na léky, ale i na dech, klid a slova, tedy návod, jak pečovat o duši stejně jako o tělo. Protože psychická příprava je také léčba – jen bez vedlejších účinků. Léčit znamená dotknout se těla, ale uzdravovat znamená dotknout se duše.
Ve zmíněné knize, která nedávno měla křest a je o ni u čtenářů mimořádný zájem, popisujete i takzvanou »onko-únavu«. Jak ji rozeznat oproti »obyčejné únavě« a co má udělat rodina, když vidí, že sil ubývá?
»Onko-únava« není obyčejné vyčerpání, přichází náhle, bez varování, jako když tělo někdo vypne ze zásuvky. Nepomáhá spánek ani odpočinek, protože nejde jen o únavu, ale o fyziologickou reakci organismu zatíženého léčbou. Svou roli hraje anémie, hormonální nerovnováha, zánětlivé procesy i psychické vyčerpání, které dohromady ochromí celé tělo. Pacient má pocit, že síla zmizí zevnitř, že vůle nestačí. Právě tehdy je klíčová role rodiny – nevyžadovat výkon, ale dovolit odpočinek, být přítomen a pomáhat dávkovat energii. »Onko-únava« není lenost ani rezignace, ale součást léčby, která říká: »Tělo se uzdravuje, dej mi čas«. Jinými slovy: »Onko-únava« není slabost, je to tichý důkaz, že tělo bojuje o život«.
Mnoho žen se bojí, že po mastektomii »nebudou ženami«. Kdy je podle vás ten správný okamžik otevřít téma rekonstrukce versus přijetí bez rekonstrukce, aby rozhodnutí nebylo diktované tlakem okolí?
Téma rekonstrukce po mastektomii je citlivé a vyžaduje čas, empatii i medicínskou zralost rozhodnutí. Z pohledu evidence-based medicíny platí, že téma by mělo být otevřeno už před operací, nejlépe v rámci multidisciplinárního onkochirurgického a psychologického poradenství. Pacientka má mít dostatek informací o všech možnostech – okamžitá rekonstrukce, odložená rekonstrukce nebo vědomé přijetí bez rekonstrukce, aby rozhodovala svobodně, nikoli pod tlakem okolí či ideálu tělesné dokonalosti.
Rozhodnutí musí vycházet z celkového zdravotního stavu, onkologického rizika, typu nádoru i osobních hodnot ženy. Důležité je, aby pacientka věděla, že ženskost není podmíněna tvarem těla, ale prožitkem sebe sama. »Rekonstrukce může navrátit tvar těla, ale přijetí vrací sílu duši«.
Dlouhodobě varujete před mýty o mamografu a »škodlivém záření« na sítích. Jak jednou větou přesvědčíte osmnáctiletou dívku i její padesátiletou maminku, aby na prevenci šly včas?
Řekla bych jim to naprosto jasně a bez strašení. Dávka záření z mamografu je menší než při letu do Londýna, ale rozdíl je zásadní. Let vám dá zážitek, mamograf vám může zachránit život. Mamografické vyšetření je podle všech evidence-based doporučení zlatým standardem v časném záchytu karcinomu prsu. Umožňuje odhalit nádor v milimetrovém stadiu, kdy je léčba šetrná a prognóza vynikající. Mýty o škodlivosti záření jsou nepodložené a nebezpečné, protože oddalují ženy od včasné diagnózy. Proto vždy dodávám: »Nebojte se přístroje, který vás může ochránit. Bojte se spíš diagnózy, kterou by odklad mohl přinést«.
Vedete tým, který zkoumá stárnutí a nové metody prevence. Kdy podle vás nastane doba, kdy se mamograf doplní o jednoduchý krevní test, který odhalí riziko rakoviny ještě dřív než přístroj?
Jako lékař říkám: Krevní »screeningový« test se může stát doplňkem mamografie teprve tehdy, až randomizované studie ukážou jasný přínos (posun do časnějších stadií, ideálně pokles mortality) a rozumný poměr falešných pozitiv/negativ – to zatím nemáme.
Když srovnáte svůj »lékařský mozek« a »pacientskou realitu« mezi únorem 2024 a dneškem, které tři drobnosti by podle vás české nemocnice mohly zítra zavést (komunikace diagnózy, edukace, psychická opora), aby cesta pacientky byla snesitelnější?
Kdybych mohla něco změnit hned zítra, zavedla bych tři jednoduché, ale zásadní věci. Za prvé průvodce léčbou – odborníka, který pacientku provede systémem, zkrátí čekání mezi diagnózou a léčbou a nedovolí, aby se ztratila v chaosu termínů. Za druhé psychoterapii jako povinnou součást onkologické péče, protože žádné tělo se neléčí bez duše a psychická opora má být stejně samozřejmá jako recept na léky.
A za třetí včasnou fyzioterapii s edukací, ideálně už před operací, aby se žena naučila, jak
pečovat o své tělo a předešla komplikacím. »Medicína se stává lidskou až tehdy, když místo čekání nabídne provázení«.
Když mírně odbočíme a podíváme se na data. V Česku si každý rok vyslechne diagnózu rakoviny prsu více než osm tisíc žen, z nichž skoro dvěma tisícům vezme nemoc život. Počty nových případů rok od roku rostou, čím to je, že se rakovině v našem světě bohužel daří?
Počty případů karcinomu prsu rostou především proto, že ženy žijí déle a dožívají se věku, kdy je riziko onkologických onemocnění nejvyšší. Svoji roli ale hrají i životní faktory – vyšší věk při prvním porodu, nižší počet dětí, užívání hormonální antikoncepce, obezita, nedostatek pohybu, alkohol i chronický stres. Zároveň díky screeningu a moderní diagnostice odhalujeme nádory, které by dříve zůstaly skryté. U mladších žen bývá příčinou častěji genetická mutace (např. BRCA1/2) nebo kombinace hormonálních a environmentálních vlivů. Počty diagnóz tedy stoupají, ale úmrtnost klesá, protože nádory zachycujeme včas a léčíme cíleně. »Statistiky rostou, ale šance na uzdravení rostou s nimi«.
Co byste dnes řekla ženě, která zrovna čeká na výsledky biopsie a čte tenhle rozhovor?
Řekla bych jí: Dýchej a nehledej hned odpověď, kterou stejně dnes neznáš. Ten nejhorší je právě čas čekání, kdy se v hlavě točí tisíc scénářů, ale tělo potřebuje klid. Věř, že jsi v dobrých rukou a že i kdyby výsledek potvrdil diagnózu, medicína dnes umí nabídnout léčbu účinnou, cílenou a lidskou. Mluv se svým lékařem, ptej se, nenech strach, aby mluvil za tebe. A pamatuj – nejsi sama. Každá z nás, kdo tím prošla, ví, jak těžké je to čekání… ale i to, že po každém výsledku začíná nová cesta, ne konec. »Naděje není naivita – je to nejúčinnější lék, který máme, dokud se neotevře obálka s výsledkem«.
A závěrem, paní profesorko, jak to vidíte s touto zlou diagnózou a její léčbou za deset či dvacet let?
Z pohledu současných dat vidím budoucnost léčby karcinomu prsu s opatrným, ale reálným optimismem. Díky rozvoji genomických a molekulárních analýz už dnes dokážeme nádory rozlišovat podle jejich biologického chování, nejen podle velikosti. Do 10 až 20 let bude léčba ještě více personalizovaná a méně toxická – cílená jen na to, co nádor skutečně pohání. Očekáváme posun směrem k imunoterapii, biologickým a hormonálně cíleným lékům, které umožní vyhnout se plošné chemoterapii u většiny pacientek. Screening se pravděpodobně rozšíří o umělou inteligenci v mamografii a doplňkové biomarkerové či krevní testy (cfDNA, methylace), které mohou zachytit nemoc ještě dřív, než se objeví na snímku. Díky tomu se karcinom prsu postupně stává chronicky léčitelným onemocněním s vysokou kvalitou života po léčbě. Za deset let možná rakovinu prsu zcela nevymýtíme – ale naučíme se s ní žít, léčit ji přesně a s respektem k životu ženy.
Kdo je Lenka Borská:
Profesorka Lenka Borská je lékařka a akademička z Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, kde od 1. 1. 2021 vede nově vzniklý Ústav preventivního lékařství. Dlouhodobě se zaměřuje na primární prevenci a zdravý životní styl jako klíčové, a zároveň ovlivnitelné, faktory zdraví. Ve výzkumu se věnuje patofyziologii chronických zánětlivých civilizačních onemocnění a nově také biomarkerům stárnutí. Jako ambasadorka vědy vede několik týmů orientovaných na prevenci civilizačních chorob. Ve výuce i popularizaci klade důraz na logické myšlení, aktivní zapojení studentů a účast široké veřejnosti v preventivních programech, zároveň akcentuje rovnováhu mezi prací a regenerací.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
