Den po dni s covidem: Vysoké horečky, pak embolie. Šlo mi o život, říká režisér Jiří Sádek

Režisér Jiří Sádek skončil v nemocnici s embolií
Režisér Jiří Sádek skončil v nemocnici s embolií
Foto: Archiv Jiřího Sádka

Jednatřicetiletý režisér Jiří Sádek si na začátku epidemie uvědomoval, že vir SARS-CoV-2, který způsobuje onemocnění covid-19, je skutečně zákeřné onemocnění, které dokáže připravit člověka poměrně rychle o život. Chránil se prakticky od začátku propuknutí epidemie na v Česku. Před pár dny se ale nakazil a poznal ve svém mladém věku, že nový typ koronaviru je mnohem nebezpečnější, než si myslel. Skončil v nemocnici, kde kolem něj umírali lidé. Lékaři ho zachránili za pět dvanáct, když koronavirová infekce u něj způsobila plicní embolii. Jiří začal psát deník, ve kterém prakticky den po dni popisoval svůj stav. Pro redakci ŽivotvČesku.cz ho poskytl. "Snad pomůže dalším lidem, aby nepochybovali o nevyzpytatelnosti této zákeřné choroby," řekl mladý režisér, který si v nemocnici v těžkém stavu poležel celkem šest dnů.

Deník, který Jiří psal na svém Facebooku, s jeho svolením necháváme v původním znění jen s minimálními úpravami, a to aby byla zachována celá autentičnost prožitku, kdy bojoval s nemocí.

23. října: Spousta z vás, co mě zná, ví, že jsem v jistém směru Sheldonovsky úzkostlivý. Před dekádou jsem viděl paní, jak baští mastňáka kuře v tramvaji, pak si pečlivě olízla každý prst, a chytila se tyče. Od té doby jsem se v tramvaji nedržel. Tahle moje obsese se pak rozšířila. Nemačkám čudlíky ve výtahu, na přechodech, v tramvaji, a na pánských záchodech radši počkám, až někdo vejde, abych se nedotýkal dveří. Se zadáváním PINu mam velký trable. Patřím tedy mezi ty, kteří teď dezinfikují nákupy, nesahají na kliky, nosí od začátku roušky, vyhýbají se kontaktu s lidmi, jak jen to jde a malují čerty na zeď.

DEN 0: Mně i Sabině (partnerka-pozn. red) nabíhá neobvyklá teplota. Já mám 39 stupňů Celsia. Teplota mě úplně vypla. Píšu mezi teplotami, mozek mi moc nefunguje, omluvte jistou obhroublost. Ani jeden netušíme, kde bychom to mohli chytit. Kde jsme to vdechli ani jeden z nás neví. Volám na hygienickou stanici, 3 hodiny se nemohu dovolat. (Nekritizuji, jen konstatuji.) Volám své praktické lékařce. Čeká mě pouze záznamník se zprávou, že doktorka i hlavní sestra jsou doma, pozitivní. Bereme to tedy do svých rukou a jdeme na rezervovaný čas na testy. Když dorážíme na testy, je tu i přes rezervaci času fronta. Možná dobré zmínit, že máme v autě čtyřměsíčního syna. Když to říkáme ochrance u vstupu, okamžitě nás pouští jako první. Doma už jen čekáme na měsíční nákup od Rohlíku a paraleny od Pilulky. Kurýři nechávaj za dveřma a odcházej. Ten kašel od plic je síla. Mám na sobě dvě peřiny a teplej župan, přesto se třesu zimnicí. Motá se nám hlava na každém kroku. Paralen si beru co čtyři hodiny, ale hned jak vyprchá, teplota je zpět. Co bude problém, bude venčení psa. Žijeme v paneláku. Hm. Měl bych dát varování na nástěnku domu a začít tak zajímavý sociální experiment? Nerad bych zažil Darabontovu Mlhu. Ve čtyři ráno přichází zpráva, že jsme pozitivní. V tuhle chvíli už jen řešíme, jak ochránit našeho čtyřměsíčňáka. Zájímaj někoho další dny nebo toho mám nechat?

DEN 1: Probouzíme se překvapivě bez teploty. Nebo? Jak postupně zjišťujeme během dne, každý z našich tří teploměrů měří úplně jinak. Když se snažíme zjistit přesnou odchylku, je vždy jiná. Trojčlenka nám nepomůže. Takže buďto skutečně měří pokaždé jinak (s rozdílem jednoho celého stupně) nebo nám teplota lítá během pěti minut z 37,5 na 38,5. Vyberte si. Celkem nás to štve, protože nevíme, jakou přesnou teplotu má náš malej. Volá hygiena. Hovor trvá skoro čtyřicet minut. Představa, že se má takhle volat současně 15ti tisícům nakažených denně je naprosto nereálná. Paní na druhé straně má výdrž srovnatelnou s profesionálním soukromým očkem. Člověk se skoro bojí nelogik a děr ve svém životě. Ještě, že jsem magor na time-blocking a v diáři mám hodinu za hodinou. Dle paní přibývá případů, které neví, kde se mohly nakazit. Náš čtyřměsíčňák prý musí povinně na testy kvůli statistikám a pozdějším výzkumům. Ptáme se na psa. Paní odpovídá, že psy netestují. Ptáme se o něco lépe: „Jak máme venčit psa?“ Prý mimo běžné venčící hodiny, v respirátoru a rukavicemi na rukou. Máme. Pokud máme balkón, máme pouštět psa tam. Nemáme. Pokud máme chalupu, máme odjet tam. Nemáme. Respektive máme, ale uklidili se tam mudrcové naší rodiny, aby byli v bezpečí a z dosahu. Voláme pediatrovi. Sestra nám říká, že maj několik pozitivních batolat. Náš čtyřměsíčňák je v polovině několikadávkového očkování. To prý počká. Na testy má jít za pět dní, až se nejspíš nakazí od nás. Ještě nemá ani srostlou lebku a už se mu v ní bude někdo hrabat. Představa trochu nepříjemná (vygooglujte si, jak vypadá dětská lebka před prvními zoubky a zjistíte, jak vznikl Vetřelec). Ptáme se, jak to udělat, když jsou na testech fronty a my jsme pozitivní. Prý si máme zavolat odběrovou sanitku. Hned zarezervovat, páč za pár dní asi nebudou kapacity. Akorát se díky tomu v našem paneláku prolákne, že jsme pozitivní. Rád bych to dal dolů na nástěnku, ale viděli jste Vlastníky? Uvidíme, jak pak budeme venčit toho psa. Poblíž čtyřměsíčňáka máme následujících sedm dní nosit respirátor, aby dostal menší nálož. Naše nový FFP3 dost smrděj, což mi nevadí, páč už nemám čich. Ale oběma se nám motá hlava a jen přebalování nás úplně vyčerpává. Na sedm dní neudržitelné. Udržet pozornost u monitoru je téměř nemožné, a tak nám nezbývá, než si postaru… povídat. A je to skvělý. Takhle dobře jsme si doma dlouho nepopovídali a nenasmáli se. Aspoň nějak jsme tu díru mezi teplotními záchvaty využili. Spíme, hodně. Včera jsme si nebyli schopni uvařit, dnes ano. Navzdory výživovým trendům doporučuji mít v lednici dvouminutové trash food (které my jako hipsta metropolitní šašci samozřejmě vůůůbec nevedeme). Kamarád se mě ptal, co mi chybí ke štěstí, napsal jsem, že čokoláda. Jediné, co cítím, je sladká chuť. Za hodinu mi dovezl čtyřicet čokolád. Za další hodinu nám přistály za dveřma dva litry silnýho vývaru. Všem, co nám napsali a nabídli pomoc, děkujeme za podporu. Je to dojemný. Je fajn vědět, že v tom člověk není sám. Suchý kašel, bolesti hlavy, a bolest při pohybu očí je trochu otrava. U nás ale zatím lehký průběh.

DEN 2 a 3: Srážíme vracející se 39,6. Většinou spím.

DEN 4: Horečku z toho má 99% lidí. Měl jsem (snad už se nevrátí, Sabina je z toho třetí den venku a dnes ztratila čich). Únavu a celkovou ztrátu energie 70% lidí. Pořád mám. Suchý kašel 59% lidí. Ach jo. Nechutenství 40%. Bolest svalů 35%. Jasně. Sem s tím. Hlen hlásí 27% lidí. U tohohle posledního syčáka se zastavím, protože společně se suchým kašlem to náhle jednoho překlápí z lehkého průběhu do středně těžkého. Pocitově je to jako zápal plic, který jsem si v minulosti prodělal. Překladač mi řekl, že hlen se řekne anglicky "slime", načež mi začaly vyjíždět ilustrace nemocných slimáků. Hlen se řekne, což jsem netušil, mucus nebo phlegm (což je mimochodem taky výraz pro netečnost a „flegmatičnost). Kombinace suchýho kašle a hlenu, který JE SLYŠET, jak bublá za hrudní kostí, rozhodně flegm nevzbuzuje, když je tahle nemoc založená na utopení se ve vlastním slizu. Píšeme si teď v soukromých zprávách nemocní mezi sebou a dáváme si doporučení: dávám si jeden horký čaj s medem za druhým, tím se nedá nic zkazit - ale nejsem odborník, takže s rezervou. Kašel nepolevil, ale už to nejsou záchvaty. Rozhodně nepijte bublinkové nápoje, to jsem si málem urval žebra. Musím říct, že každý vzkaz zvenčí je ohromně povzbuzující, ať už od vyléčených, nemocných nebo v budoucnu nemocných (kterým přeju štěstí, snad vám tohle aspoň… trochu… třeba… asi… jakoby… prostě… helfne). Zpráva, která mě potěšila nejvíc, je od zvukaře, který vedle mě, již infikovaného, seděl dvě 12ti hodinové směny. Ještě jsem neměl výsledky testů, když jsem mu volal s jedinou větou „Mně a Sabině nabíhá vysoká teplota.“. Na druhé straně, jak jsem chápal, seděl v rodinném kruhu. Ozvala se taky jediná věta: „Díky, jdu si pro respirátor.“ Zvukař je negativní. Nechápu, ale ulevilo se mi. Co totiž logicky s nemocí přichází je náhlý pocit zodpovědnosti a viny za ty, které jeden mohl nakazit. Nikomu to nepřeju. Čeho jsme si doma všimli, je změna úhlu pohledu na boj s tou nemocí. Přestože máte příbuzné a přátele, nemůžete se při sledování zpravodajství ubránit pocitu, že pro vás už to prohráli a vlastně se vás to už netýká. Což je nesmysl, protože o nemoci nemáme dekádu dat. Ale je to zvláštní pocit a mozek se brání. Při štěstí je tohle poslední den reportu a budu už jen kašlat.

A taky se snad zorientuji, protože píšu DEN 4, ale doma jsem sedm dní. To nějak nevychází. Takže dezorientace - checked. Držím nám všem palce, brzy na viděnou.

DEN 11: Zítra by nám měla oficiálně skončit karanténa (10 dní plus 3 dny bez příznaků). A bum ho. Já i Sabina máme po třech dnech bez teplot zase 38 a víc. Moje kašlání v těch několika dnech neustalo, ba naopak. Mám pocit, jako bych z toho měl vyhozená žebra na zádech. A jestli se dají vyhodit lopatky, to nevím, ale bolí. Bolest pak stříli do hlavy. Prakticky se nemůžu hnout. Za hrudní kostí stále bublá. Dnes je to asi nejhorší den v rámci starání se o malého - oběma nám je hodně slabo. Ale zvládáme to. Dobrou zprávou je, že čtyřapůlměsíčňák je negativní a za hodinu přijede nákup. Jéj. Update: Infolinka mě odkázala na krajní hygienu, ta mě odkázala na mou praktickou. Praktická má stále ještě záznamník, že je pozitivní a zastupující lékař je tam v pátek (je pondělí).

DEN 12:

Aneb jak mi má sociální síť, vy všichni tady, ušetřili spoustu utrpení a možná i zachránili kejhák. Když jsem včera dával report DEN 11, moje schránka se zaplnila alarmujícími zprávami. Hodně z vás mi napsalo, že to nejsou normální příznaky a abych vyhledal lékařskou pomoc. Začal jsem být ostražitější a následujících 12 hodin se skutečně rozpoutalo peklo. Nemohl jsem dýchat, bolest mi vystřelovala z žeber v té chvíli nepochopitelně do ramen (a to je vám nějaká bolest!). Strávil jsem v horké sprše několik hodin, snažíc se aspoň trochu znecitlivět ramena a hrudník vařící vodou. Bylo jasný, že se bude volat rychlá. Chtěl jsem jen počkat, ač v bolestech, do rána, abych chytil denní, vyspalou, směnu lékařů. Volání záchranky bylo naprosto odzbrojující. “Dobrý den, náš praktický lékař nám řekl, že manžel má asi zánět plic způsobený covidem.” “A to vám řekl po telefonu jo? Že to takhle hezky poznal!

... tak se chceme informovat, jak dál postupovat.” “No to mě poučte, jak dál postupovat?” “To my nevíme, proto voláme záchranku.” “A to nemůžete dojet? Manžel má covid už dlouho, už není v karanténě.” “My máme čtyřměsíční dítě a manžel se skoro nemůže hnout.” “To jako že čtyřměsíční dítě je překážka a důvod, abyste si volali sanitku, jo?” - v ten moment jsem řekl díky nashle a Sabinin telefon položil. Hned frajer volal zpět, už jen s informací, že sanitka je na cestě. Lékaři v nemocnici jsou skvělí, všichni. A co že mi teda je? Krevní sraženina jako následek kašle mi ucpala dýchací cesty - plicní embolie. Bolí to jak čert. A tak budeme sraženinu rozpouštět a pak zobat půl roku prášky. Sraženinu způsobila má trombóza, tedy pokud to máte taky, buďte opatrní. Prý je to častá komplikace. Kdybych nejel do nemocnice na váš popud, bylo by zle. Za osm hodin, kdy jsem čekal na lůžko, jsem toho spoustu zjistil. Například to, že jedna skvrna na stropě interny vypadá jako Babiš. Strávil jsem s ním příliš mnoho času. Na lůžko jsem čekal osm hodin z nepříjemného důvodu - chlapík, který tu byl přede mnou, právě umíral. Teď jsem na pokoji a vedle mě je plenta, za kterou je pán, který se asi nedožije rána. Mám z téhle nemoci čím dál větší respekt. I když, ... teď zrovna ne, protože mi najely drogy na bolest, co mi tu pouští do žíly. Hned je to aspoň na chvíli veselejší. Tohle píšu hodinu a půl. Díky moc všem za podporu, nejsem teď prý v ohrožení života.

DEN 13: Na dveřích pokoje nám přibyl od personálu nápis “MASKOTI POPÍRAČŮ”. Tahle naše zábava začala vcelku nevinně. Začali jsme prostě popírat. Jsem na pokoji s dvěma šedesátníky, kteří mají lepší formu, než já dnes. Jeden je majitel autobazaru a druhý - jako částečně nevidomý - cvičí slepecké psy a prosadil zákon o “titulcích pro nevidomé”, které teď i sám dělá. Že mají devět kanyl v těle, z toho čtyři v krku? Malichernost. Že mají takové bolesti, že nevstanou z postele na toaletu, co je dva metry od nich? Lenost! Žádnej COVID přece nejni. Že kolem nás lítá mančaft 25ti doktorů? Na co jako? Vyhozený prachy. Stačil by Mucosolvan, ne? Sledovat ty dva silný šedesátníky v bolestech konverzovat je jako sledovat divadlo: “Tak popři to! Nepopřu! Popři tooo! Cejtíš se pod kontrolou? Ne, proč? Páč Covid nás má jen držet pod vládní kontrolou. Já se teda cejtim pod kontrolou až až! Když Ti useknou ruku, umřeš na krvácení nebo s krvácením? Nebo na useknutou ruku? S useknoutou rukou!” Jen je to pomalejší, než píšu. Mluví málo: je to vyčerpávající a bolestivé. Sýpají při tom, mají v nosech kyslík a polykají další prášky na bolest z minikelímku, zapíjejíc to jen douškem vody, protože kvůli dalšímu vyšetření musí “lačnit”. Oba tu jsou deset dní, oba byli resuscitováni. Prakticky je vzkřísili z mrtvých. Majitel autobazaru se probudil teprve předevčírem, jeho rodina ho už týden shání, protože měl brutální nástup nemoci a nestihl nikoho informovat. Někteří sanitáři jsou tu mimochodem bývalí číšníci, co to zabalili už v červenci. Nemocniční stravu nám nosí s grácií sobě vlastní. Mezitím, co vytírají na chodbě rozlité bažanty. Jsou stateční. “Objednávky” a náš tlak si zapisují na své jednorázové skafandry. Nevidím na televizi, a tak je průhled na chodbu mým Netflixem. Místo HBO mám tepovou frekvenci kolegy naproti. A nemám moc představu o čase, protože zásuvka na mobil je moc daleko a na okno nevidím přes plentu. Za tou je pán, co stále ještě umírá. Za poslední dva dny se neprobudil. A tak tu společně posloucháme pravidelnost ventilátoru pána za plentou, inhalujeme a popíráme si. Narozdíl od včera už se posadím na posteli. Pokrok. Aspoň, že palce mě nebolej. Hryzá mě jen myšlenka, že se nedostanu na chodbu: Co když mají ten nápis na dveřích úplně všichni?

DEN 14: Pán za plentou, metr ode mě, mi tiše zemřel v zádech, zatímco jsem obědval. Zvuk balení do igelitu mě asi bude chvíli strašit. Lékaři se chovali do poslední chvíle důstojně a laskavě. Víc dneska asi nedám.

DEN 17: Když odvezli zesnulého pána za plentou, převlékli postel a za hodinu tu byl pan H. Pan H chrčel a tři dny nenabyl vědomí. Co to znamená, vzhledem k tomu, že nevstal, nechám (snad) důstojně vaší představivosti. Když ho doktoři chvílemi probudili, na vše odpovídal jenom „Jo.“ Když odpovídáte „Jo.“ úplně na všechno, začnete se díky rychlé fluktuaci personálu dostávat do podivných cyklů. „Máte hlad?“ „Jo.“ Přijde sestra A: Přistane tu chléb. „Zvládnete se najíst sám?“ „Jo.“ Přijde sestra B: „Máte dojezeno?“ „Jo.“ Jídlo se netknuté odnáší. Chvíli trvá, než se rozklíčuje, že takhle to nepůjde. Je nutné krájet a krmit. Jedna sestra tu obstarává 26 lůžek, z toho my jsme prý jediný pokoj, který mluví. Ostatní jsou na tom hůř. 7 doktorů za dnešek odpadlo s koronavirem. Na Vinohradech dohromady 108, prý. Je to znát. Žádného doktora prakticky nevidíme dvakrát. Pan H je očividně mírně dementní, říkáme si. Podle vzorce, který jsme tu viděli, mezi námi brzy nebude. Po třech dnech se probouzí, snaží se posunout na posteli a slyším zásadní přízvuk při „Oh sh*t.“, a dochází mi to. Ptám se, jestli mluví anglicky. On, že jo, že žil padesát let v Americe. Není dementní, jen má trable rozumět a ve zmatené bolesti to jinak nezvládl. Myslí si, že je tu první den. V USA dělal 50 let jako elektronik pro NASA a Airforce. Žil v Los Angeles, New Yorku a Dallasu. A těší se, až vyhraje Trump. Tak beze slova zapínám televizi, na kterou teď bez plenty vidím, aby viděl jásající davy, a chvíli si tu připadáme jako v Goodbye, Lenin. „Oh, sh*t“, ozývá se. A jak se mám já? Nevím. Je mi líp, ale je to komplikovaný stav, se kterým jsou tu opatrní. Až po čtyřech dnech mi došlo, že ležím na JIPce.

DEN 19: Checking out. Odcházím po svých. Sám jsem sem nepřišel. Izolovaná sanitka pro pacienty jako jsem já mě veze večerní Prahou domů. Kdybych měl vyjmenovat štáb doktorů a označovat je tady na Facebooku, jako to my filmaři běžně děláme, byla by to velká parta. Vystřídalo se u mě na padesát lidí. Nedokážu si představit, kolik prachů by stálo mě vyléčit na Západě. Dnes odpadly s koronavirem dvě sestry, které se staraly i o mě. Už ze začátku jsem si říkal, jestli je mi příjemný odhalovat se takhle soukromě. Znám spoustu »áčkovejch« celebrit, co si to v tichosti protrpěly doma, aby to utajily před bulvárem. Za ty, co to řekly veřejně, díky. Já naštěstí celebrita nejsem. Tak jsem si řekl, že na to s**u, a že tohle dostávat ven je důležitý. Chvílema to byla tvrdší realita, než umím napsat. Pochopil jsem, co to znamená vidět smrtelnou hrůzu v očích lidí. A naopak: lékaři byli lepší, než by bylo mnohdy uvěřitelný. Fungovali jako perfektně namazaný stroj čelící něčemu z první ruky očividně nezastavitelnému. Nejsem odborník, moje texty jsou jen moje osobní zkušenost. Vyprávění příběhů mě, když to zrovna jde, živí. Nic jinýho neumím. Nebo spíš, nic jinýho jsem nikdy moc nedělal. Je to pro mě nejpřirozenější forma komunikace, protože jsem vnitřně stydlín a takhle se exponovat pro mě není jednoduché. Ale mám mámu a tátu, kteří budou mít dost možná stejné potíže s tímhle neřádem, protože genetiku neočůráme. Minimálně jeden z nich. Tahle nemoc je fakt parchant. Je to jakoby vás někdo bodl a pak počkal, na co vás dostane, a možná během toho vašeho umírání i bez zájmu z nudy odešel. Vykrvácíte? Chytíte infekci? Neudýcháte to? To je jedno. Někteří to prostě nedaj. A jestli ten, co vás bodl, je s vámi? To je to ono “s covidem a na covid”. Je to úplně jedno. Jiní to jen prožijí jako řeznou ranku. V mé propouštěcí zprávě stojí lehký průběh, protože plicní embolie se počítá jako následek. Vedle nás bylo ještě těžší oddělení a až pak teprve oddělení pro seniory. Zhodnoťte si v sobě sami, co to znamená. Tak či tak všem případům přeju, aby to byla pro ně řezná ranka napoprvé, a abychom to pak nechytili znovu. Já osobně si připadám, jako že se vracím z války. A až se přede mě postaví popírač, nevím, co bych mu řekl. Jediné, co vím, je, že stojí na špatné straně historie. Znovu to chytit nehodlám. A to jsem to pořád škrtl jen o povrch. Ještě z toho nejsem venku. Ještě nějakou dobu se budu léčit, kašlat a brát doma injekce. Protože se u mě překrývají diagnózy covidu a embolie, není legislativně jasné, co se mnou. Musím být ještě chvíli izolován, protože zákon s touhle možností nepočítá.

DEN 0 jsem začal tématem mojí úzkostlivosti a tou to i zakončím, ale s happy endem, aspoň dokud tuhle mrchu nezačneme chytat znova nebo nebude vakcína. Když jsem byl malej, nabírali mi spoustu krve, aby odhalili, proč se snažím nadechnout víc, než vydechnout. Kardiolog to nakonec uzavřel tím, že mi do papírů napsal “nadměrná inspirace”. Když mi brali tu spoustu krve: omdlel jsem. A pak už to jelo. V páté třídě na základce jsme se učili o krevním oběhu: omdlel jsem. Spolužačka v lavici, Dominika, za jejíž zadek jsem se sesunul na židli, si myslela, že jí vyznávám lásku. Pak jsem omdlel při měření tlaku, to bylo trapný. Pak jsem se oženil s tou pravou a na společných odběrech jsem já omdlel a ona brečela. Jsme pro sebe stvořeni. Mnohokrát jsem chtěl darovat krev, ale kdybych tam sebou seknul, byla by krev znehodnocená. Tak jsem tam nikdy nešel. Na plazmu s protilátkami půjdu dle doporučení za měsíc a dám to. Protože je to nutný. Prý je třeba to vykomunikovat předem, spousta lidí nemá protilátky a studie si nejsou úplně jisté, že by to pomáhalo. Ale víc udělat nemůžu. Snad to pomůže vám, vaší mamce, tátovi, babičce nebo dědovi. Na (snad) závěr vám všem přeju, co vy mně: Držte se, to dáte. Nejste na to sami. Buďte na sebe opatrní.