Děti ve školce s rouškou jsou hrůza. Ztrácíme svobodu kvůli úzké skupině lidí, říká právník

Škola – Ilustrační snímek
Škola – Ilustrační snímek
Foto: Showpix

Česká republika je už více než rok v boji s koronavirem. Za tu dobu vláda představila a nařídila řadu opatření, která mají pomoci epidemii zastavit. Objevují se názory, že vláda musí každé opatření zdůvodnit a pak vyhodnotit, zda má skutečně pozitivní dopad, nikoliv restrikce jen »střílet« od boku bez konzultace s odborníky. Mezi kritiky vládních postupů patří renomovaný právník JUDr. Tomáš Nielsen. Ten mimo jiné okomentoval plán, podle kterého mají děti ve školkách nosit roušky či respirátory. "Tyto plány nejsou podloženy žádným vědeckým argumentem," uvedl ve svém vyjádření pro ŽivotvČesku.cz, jak vnímá situaci ve školkách.

Podle návrhu ministerstva školství by se děti do škol a školek vracely v menších skupinkách, které by se neprolínaly. Vláda tím chce minimalizovat šíření koronaviru ve vzdělávacích institucích. Velmi diskutabilní je požadavek, aby i děti ve školkách nosily ochranu dýchacích cest. Požadavek stojí v manuálu, který od ministerstva školství obdrželi ředitelé školek.

"Jak děti budou jíst, jak budou spát? S rouškou ne. Jde také o to, jak se k tomu postaví rodiče. Někteří třeba řeknou, že děti za těchto podmínek do školky nepošlou. Já jsem dnes se všemi mluvila, respektují to, ale přijde jim zvláštní, že se mají děti dvakrát týdně testovat a k tomu nosit celý den roušky," uvedla pro TV Nova ředitelka jedné školky ve východních Čechách.

Rozsáhlý komentář o vládních nařízeních a restrikcích pro redakci ŽivotvČesku.cz vypracoval JUDr. Tomáš Nielsen. Komentář renomovaného právníka, který se dlouhodobě zabývá dopadem vládních nařízení na občanské svobody a varuje před nástupem totality, přinášíme v plném znění:

Už rok vedeme diskuse o tom, jaká opatření proti šíření koronaviru SARS-CoV-2 by měla Vláda České republiky přijmout k maximální ochraně společnosti. Zdánlivě neexistuje jasná odpověď. Zastánci tvrdých zákazů a příkazů argumentují zahraničními studiemi a příklady z různých zemí světa. Zastánci mírnějšího přístupu argumentují jinými zahraničními studiemi a příklady z jiných zemí světa.

V čem je tedy problém? Tím hlavním je okruh osob, jimiž se vláda (ale i opozice) obklopuje. Nejde jen o to, že jde většinou o lidi mimo praxi, dokonce nelékaře. Vláda ale zcela ignoruje další obory, jimž je nezbytné věnovat při schvalování jakékoliv regulace pozornost. Ignoruje tak názory psychologů, sociologů, ekonomů, statistiků či právníků. Právě to je jedním z důvodů, proč nadále žijeme v totalitním prostředí, proč pod pláštěm ochrany zdraví decimujeme společnost a ničíme vyhlídky na budoucnost.

Jednou z chyb, kterých se zastánci tvrdých opatření dopouští, je samotná úvaha, z níž při svém »modelování« vycházejí. Iniciativy, podporující tvrdý lockdown, tak například dokazují svou »pravdu« matematickými modely, které mají prokázat, jaká opatření vedou ke snížení tzv. reprodukčního čísla. To je, pochopitelně chybný postup. Jak upozornil například jeden z mála skutečných odborníků v oblasti epidemiologie, Prof. Jiří Beran, veškeré úvahy by měly vycházet z jednoduchého principu příčiny a následku. Příčinou je onemocnění COVID-19, následkem, proti němuž by opatření měla směřovat, jsou úmrtí a vztah mezi počtem hospitalizovaných a propuštěných z nemocnic.

Postavit si za cíl »reprodukční« číslo je absurdní. Vždyť vztah mezi snížením reprodukčního čísla a skutečným cílem protiepidemických opatření nebyl nikdy podroben kritice. Lze o něm pochybovat, zejména s ohledem na to, co toto číslo říká, jak je vypočítáváno a na jak vratkých základech spočívá (nesmyslné plošné testování bezpříznakových osob metodami, které k tomu nikdy nebyly určeny).

Některé skupiny odborníků volají po opačném postupu – rozvolnění s opatřeními založenými v první řadě na doporučeních (ne příkazech či zákazech), s cílenou ochranou ohrožených skupin. Například tím, že v domovech seniorů, v nemocnicích apod. bude testování prováděno, ovšem za dohledu lékařů, kteří budou výsledky také vyhodnocovat. S tím, že peníze ušetřené na testování se mohou investovat například do podpory zdravotních služeb apod.

Obecný problém, jemuž čelíme, je skutečnost, že objektivně nelze nalézt epidemiologicky nejlepší opatření. Protože koronavirus se přirozeně vyvíjí, působí zde navíc obrovská řada dalších faktorů, ať už jde o aktuální počasí, roční období, vyvíjející se (v našem případě zhoršující se) celkový zdravotní stav a hygienické návyky lidí apod. Navíc je nutné počítat i s tím, že omezující opatření mají řadu negativních zdravotních dopadů – stres, strach, snižování imunity a jiné.

Současná situace podle mého názoru nemá jednoduché vysvětlení. Tvrzení, že se málo testuje (není důvod věřit tomu, že zdvojnásobením testů dojde ke snížení počtu úmrtí), že máme stále moc volnosti nebo dokonce, že jsme neposlušnější oproti lidem v jiných zemích, jsou nesmyslná. Pro žádné z nich neexistuje žádný důkaz.

Asi jediné, co je zcela zřejmé, je to, že vláda nemá žádný plán. A že nevěnuje ani zlomek své pozornosti a našich prostředků, které spravuje, ke hledání cesty k rozvolnění, ačkoliv to by měl být její prvořadý úkol. Naopak investuje veškeré úsilí do udržování nouzového stavu, udržování strachu a omezování práv a svobod lidí. To lze dokonale ilustrovat například na odůvodněních mimořádných opatření, jež průběžně vydává Ministerstvo zdravotnictví. V těchto odůvodněních není uvedeno nic o tom, co je opatřením sledováno, jak bude vyhodnocováno, zda je efektivní, jaké jsou jeho nevýhody, ekonomické dopady, natož pak, jak bylo ověřeno, že takové opatření je přiměřené současné situaci.

V případě povinného testování zaměstnanců pak ministerstvo dokonce argumentuje jedinou zahraniční studií – studií nerecenzovanou, vycházející z pouhých 121 stěrů. Opatření, které způsobuje miliardové náklady a vytváří někdy až nesnesitelný tlak mezi zaměstnanci a zaměstnavateli na pracovišti, se po roce epidemie opírá o zcela neprůkazný dokument.

Zcela zrůdným příkladem jsou pak plány na otevření škol a školek, podmíněné masivním testováním dětí a tím, že děti mají ve školkách nosit respirátory či roušky. Včetně dětí předškolních, které v institucích tráví často 7-8 hodin denně. Ani tyto plány nejsou podloženy žádným vědeckým argumentem. Nejsou podrobeny kritice ze strany psychologů, pedagogů apod. Jediné, co vládě v zavádění podobných opatření pomáhá, je strach, který se jí (s pomocí některých pseudoodborníků) daří udržovat na nepochopitelné úrovni.

Jak z toho ven? Je třeba se smířit s tím, že přesvědčivý důkaz o epidemiologicky správné cestě nelze předložit. Není možné provést pokusy ve stejném prostředí (tedy například ve dvou totožných zemích) tak, aby do výsledku nezasahovalo obrovské kvantum vedlejších efektů. Existuje tak jen jediné smysluplné řešení – epidemiologové by měli vypracovat přehled možných odborných opatření, vycházejících z historických zkušeností z epidemií chřipky, prasečí chřipky apod. Měli by ale postupovat od nejmírnějších opatření k těm nejpřísnějším, ne naopak. Ekonomové by měli vypracovat analýzu dopadů jednotlivých opatření na fiskální politiku státu, zdravotních pojišťoven atd. Psychologové a sociologové by je měli zhodnotit po stránce dopadů na lidi. Vyjádřit by se měli právníci a další odborníci. V tomto směru již dokonce existují konkrétní návrhy, zveřejněné právě týmem kolem Prof. Jiřího Berana. Bohužel, tento postup, pozitivně fungující například ve Skandinávii, vláda vehementně odmítá.

Politici by měli zvolit taková opatření, která mají největší přínosy a nejmenší negativní dopady. Jsou přitom povinni řídit se zásadou ochrany práv a svobod lidí. A v tom lze nyní spatřovat zcela zásadní problém. Českou republiku ovládly argumenty úzké skupiny teoretických pracovníků bez reálné »lidské« praxe. Odhlédneme-li od toho, že řadu z nich lze podezřívat z přímého střetu zájmů, jejich přístup nelze v žádném případě akceptovat.

Život není matematický model ani válečná zóna. A demokracie je systém, který je třeba neustále aktivně chránit. Je pravda, že demokracie má své slabé stránky – tou největší je právě nutnost chránit práva a svobody lidí. Tam, kde totalita může omezit kohokoliv, demokracie musí respektovat jinou zásadu – zásadu »in dubio pro libertate«. Tedy: "Nevím-li, zda určité opatření zafunguje, zda jeho pozitiva převáží nad negativy, ale vím-li, že toto opatření omezí svobody, nesmím jej přijmout."

Vláda na tuto zásadu rezignovala. Hájí se nutností chránit lidské životy. Jenže neexistuje důkaz, že masivní testování, trasování, uzavření škol a další životy chrání. Existuje naopak řada důkazů o tom, že tyto kroky lidské životy devastují (vyvoláváním nepřiměřeného strachu, ztrátou sociálního kontaktu, snížením imunity, hospodářskou krizí jednotlivců a rodin apod.).

Je tedy nutné vrátit se k základům demokracie. Nehledat pouze kroky, směřující k nerealizovatelným, nesmyslným či neúčinným cílům. Ale zaměřit se na kvalitu života v tom nejširším slova smyslu. Protože jinak možná prodloužíme životy několika lidí, ale ztratíme demokracii, ztratíme budoucnost. Kroky k totalitě už vnímáme na každém kroku, ať už jde o plošná opatření zasahující všechny občany, znepřístupnění vzdělávání nebo aktivizaci represivních složek a jejich nasazení přímo proti lidem. Pokud chceme tyto kroky zastavit, je zcela nezbytné, aby každý z nás aktivně vystoupil na podporu rozumu, odpovědnosti a svobody.

V České republice platí nouzový stav a po 21. hodině je zakázáno vycházení. Existují určit...

Zavřít reklamu