Jestli se rozvedeš, chci střídavou péči: Psycholog Klimeš v rozhovoru popsal sobeckost českých rodičů v boji o dítě a amatérismus soudů
Rozhovor: V České republice není rozpad vztahu či manželství něčím mimořádným. Bohužel ani v případě, když má pár, který končí společnou cestu, společného potomka či potomky. Někdy dochází ke klasickým »kotrmelcům« s rozchodem, kdy situace vyeskaluje a začne velmi škodlivý boj o dítě. V současnosti to už bývá tak, že jeden z páru, aniž by přemýšlel nad podstatou toho, co říká, oznamuje: »A chci střídavou péči, to ještě uvidíš...«. Psycholog Jeroným Klimeš ohledně střídavé péče ve smyslu, kdy není vhodná a kdy je, poskytl pro ŽivotvČesku.cz rozhovor, v němž vysvětlil, jak se na věc osobně dívá.
Pane doktore, v prvním pololetí letošního roku, podle dat Českého statistického úřadu, vstoupilo do manželství 19,1 tisíce párů, počet rozvodů se meziročně snížil o 0,5 tisíce na 9,9 tisíce. V roce 2022 manželství uzavřelo 54,5 tisíce párů, rozvedeno jich bylo 19,3 tisíce. Tím pokračuje klesající trend, ale stále je to necelá polovina lidí, kteří se rozvedou.
Víte, počty rozvodů jsou dnes špatným ukazatelem stability vztahů, protože lidé dnes manželství moc neuzavírají, takže kolem poloviny dětí je nemanželských.
Přiznám se, že to jsem si na vás schovával jako »kvíz«, ale je to tak, jak říkáte. Mimo manželství se skutečně podle ČSÚ letos od ledna do června živě narodilo 47,7 procenta dětí. Je to o »chlup« méně než v loňském roce. Když ale opustíme statistiky, rozpad rodin v ČR, v nichž je jedno či více dětí, je podle vás jak častý jev?
Obecně si myslím, že více než polovině dětí se rozpadne rodina - bez ohledu na to, zda jejich rodiče jsou či nejsou manželé. Bohužel k tomu nejsou přesnější čísla.
To je vlastně docela dost smutné, když se nad tím člověk zamyslí. Vy jste, pane doktore, sepsal revoluční knihu Partneři a rozchody, která odhaluje mechanismus, jak se člověk vyrovnává s událostí a jaké šance má na návrat za určitých podmínek, když to řeknu velice zjednodušeně. A víte, co mě zajímá?
To jsem zvědav... (pousměje se).
Rozvody a rozchody vždy mají dopad na společného potomka, případně děti, to tak zkrátka je. V současnosti se kolem této problematiky čím dál více mluví o střídavé péči. Podle vás jde o řešení, jak uspokojit oba rodiče, případně má podle vás nějaké věkové ohraničení? A teď jsem, pane doktore, zvědav, co mi odpovíte.
(Krátce se zamyslí a spustí) Řekl jste to přesně. Od střídavé výchovy se čeká, že uspokojí potřeby rodičů.
Musím vám do toho vstoupit a omlouvám se. Ale teď mi to došlo.
Vidíte... (usměje se). Když naváži, potřeby dětí střídavá péče totiž nenaplňuje, protože nikoho - tedy ani děti - nebaví střídat domov. V evoluční historii to bylo vždy tak, že dítě cestovalo s matkou, nikoliv tak, že cestovalo dítě mezi rodiči, proto psychika dětí na to není stavěná.
Jak to myslíte?
Jinými slovy je do školkového věku (3 až 3,5 roku) střídavá výchova zcela nevhodná, protože batole nemá představu o čase a střídání chápe jako osiření. Od školkového věku a přes mladší školní věk, tzn. do puberty, je možno dětem střídání vnutit, protože děti jsou povolné a nechají si všechno líbit, koneckonců i pohlavní zneužívání. Od puberty jsou to většinou děti, které střídání utnou s nástupem pohlavní dospělosti, přesněji řečeno se naučí manipulativně využívat výhod toho kterého rodiče. Takže v rozvedených rodinách končí výchova s pubertou. Od puberty si pak děti dělají, co chtějí. Rodiče je jen živí.
Rozumím. Než se k tomu vrátím, řekněte mi, prosím, proč OSPOD a soudy v České republice nemají úplně nejlepší pověst, pokud jde o »rozsekávání požadavků rodičů v rámci péče o dítě«?
Když se podíváte na dlaždičky v Ostravě nebo v Chebu, vypadají stejně, ale sociální práce a praxe soudů se dramaticky liší mezi jednotlivými kancelářemi stejného soudu či OSPODu. Nikdy proto nevíte, s jakou odejdete od úřadů. Opatrovnická agenda je prostě generátor nahodilých výroků. Problém opatrovnických soudců je, že mají naprosto nulové znalosti psychologie a sociální práce. Nikdy nepracovali ani na OSPODu s dětmi, ani neměli praxi v manželské poradně. Nechat právníka rozhodovat partnerské spory má stejnou logiku, jako kdyby osudy dětí rozhodoval inženýr silnoproudař nebo topenář-lešenář.
To logiku dává. Dobře. Pojďme se vrátit ke »střídavce«. A teď jsem opět zvědavý. Ústavní soud v loňském květnu ve svém nálezu řekl, že v současnosti by soudy měly při rozhodování o dětech upřednostňovat střídavou péči, případné výjimky je nutné náležitě odůvodnit. Při zamítnutí střídavé péče nestačí jen obecně poukázat na její náročnost nebo na špatnou komunikaci mezi rodiči. To je tedy poměrně významný novátorský pohled na věc, do té doby to v praxi bylo vždy tak, že soud dítě odhadem ve dvou třetinách - možná více - případů »přihrál« matce. A teď mi řekněte, jak to vidíte teď?
To je, co jsem již řekl. Právě ústavní soudci jsou v oboru psychologie naprostí amatéři a diletanti, a tedy i jejich výroky tomu odpovídají. Poslechněte si větu: "Nestačí jen obecně poukázat na špatnou komunikaci mezi rodiči."
Špatně komunikující rodiče... řekl bych, že mi z toho vychází, že alespoň základní slušná komunikace rodičů je předpokladem... Vlastně taková komunikace mění celou věc a nepáchá masakr na dítěti a nezatěžuje soudy. Chápu.
Prakticky ano. Víte, špatná komunikace rodičů je právě kontraindikací střídavé výchovy. Jakmile se rodiče nejsou schopni domluvit na střídavé výchově sami, tak je třeba vzít dítě a dát ho tomu rodiči, se kterým je jednodušší domluva. Osobně totiž tvrdím, že střídavá výchova by neměla být nařízena u těch rodičů, kteří mají u OSPODu spis těžší než jeden kilogram. Dnes je praxe, že se naopak nařizuje střídavá výchova i u těch rodičů, kteří mají svazek spisů vyšší než jeden metr. V těchto případech jistě minimálně jeden z rodičů je zcela nezpůsobilý pro střídavou výchovu. Úkolem úřadů je zjistit, kdo je v takových párech ten »problem-maker« (vytváří problémy, pozn. red.), a dát dítě tomu druhému rodiči. A samozřejmě - v mnoha případech by to měl být otec.
Stačí jen komunikace a vše je vyřešeno?
Nikoliv. Další kritérium, které soudy zcela ignorují, je odpověď na otázku: "Kdo vyvolává konfliktní debaty a emocionální scény před dítětem?" Protože jsou to právě divoké emoce, co psychicky mrzačí dítě. Ale soudům je většinou zcela ukradený fakt, že brečící dítě je svědkem konfliktních hádek, například při asistovaném předání. To není argument, na který soudy slyší. Prostě ten rodič, který není schopen či ochoten předávat dítě bez emocionálních scén, by měl být eliminován a v takových případech by žádná střídavá výchova neměla být nařízena. Pro psychické zdraví dítěte je lepší jednomu rodiči zakázat styk s ním než nutit dítě být svědkem emočně konfliktních scén, které vždy trvají celé hodiny. A to trvá celá léta.
Tomu rozumím, a když o tom mluvíte, pokud jdou rodiče dítěte od sebe, jaký to má s ohledem na jeho věk na něj samotné dopad? Tedy jinými slovy - liší se významně, zda jde o kojence nebo školáka?
Hlavně je otázka, jestli dítě má před pubertou, či po ní. Okolo puberty se najednou objeví věta: "Já jsem si »celý« život říkal, že byste měli jít od sebe." Jakmile se tato věta objeví, tak už rozvod není pro ně až taková rána. Nejhorší pro děti není rozvod samotný, ale divoké scény, které jej provázejí. Další jev, který děti poznamenává do dospělosti, je separační reakce (reakce dítěte na odtržení od matky či primárního rodiče). To je jedna ze dvou základních reakcí dítěte na osiření. Batoleti totiž nevysvětlíte, že maminku zase uvidí za tři dny, protože děti až okolo pěti let teprve začínají chápat, co je to »odpoledne«. Jakmile odškubnete batole od matky, uděláte z něho psychicky sirotka. Když se to v rámci střídavé výchovy zopakuje padesátkrát za rok, tak s velkou pravděpodobností z toho dítěte vyroste patologický žárlivec. Protože žárlivecká reakce je dospělá podoba dětské separační reakce.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
