Petr Vacek popsal začátek v nekonečném seriálu a řekl, proč útočí covid: Lidí je moc, muselo se to stát

Herec a režisér Petr Vacek
Herec a režisér Petr Vacek
Foto: Nextfoto
Josef Šťastna | Redaktor
[email protected]
Publikováno: 21. 7. 2021

Herec, moderátor a režisér Petr Vacek (56) proslul jako Milouš v Saturninovi či jako Tomáš Jordán v nekonečném seriálu, který přináší zápletky z jedné české ulice. Petr Vacek je ale také ekologickým aktivistou, který má jasný názor na to, proč lidstvo čelí epidemii koronaviru. "Když se něco přemnoží, tak se mezi tím začnou šířit choroby, to je rovnováha v přírodě a týká se to zajíců i lidí," řekl pro ŽivotvČesku.cz.

Petře, vy jste si kvůli dlouhé covidové pauze trochu odpočinul od divadla a režírování, ale zase jste měl čas na nové projekty, které jsou spojené s ekologií. Jak trávíte léto? Dovolenkujete?

Teď přes léto neustále sleduji, jaký výkon má moje solární elektrárna, kterou mám na střeše. To je můj nový koníček (usmívá se). Teď ale vážně, je pravda, že dlouhá léta trvá můj zájem o kvalitu prostředí, ve kterém žijeme. Na Nově si mého ekologického zaměření všimli a vznikají takové krátké pětiminutovky, ve kterých trochu navazujeme na pořad Na vlastní nebezpečí, ve kterém jsme s Martinem Dejdarem dělali humor dost na hraně, který nebyl rozhodně pro každého. Každý díl měl ale i malý politicky korektní podtext, sice to byly často »drasťárny«, ale nechybělo nějaké »rychlošípácké« poselství. Nyní děláme pořad Expedice Ulice s Veronikou Čermák Mackovou, kde se snažíme prosadit absurdní humor, ale vždy je tam nějaký nenápadný apel k tomu, co se děje v životním prostředí a co my lidi s tím můžeme dělat. Vlastně se mi spojil zájem o ekologii s černým humorem, který mě fascinuje. Během covidového období jsem se také začal angažovat v neziskovce Letní dům, která pomáhá ohroženým dětem. Pořádají akce pro děti z dětských domovů, pomáhá se dětem z ohrožených rodin a terapeuticky se pracuje na tom, aby nedošlo k odebrání dítěte nebo se odborně pomáhá pěstounům.

Hodně se ve veřejných diskuzích řešilo, zda děti očkovat či neočkovat, probírala se zdravotní rizika, ale trochu méně se přemýšlelo o dětské psychice a dnes je vidět, že řada dětí během té nejhorší fáze covidové krize prožila izolaci, byly zavřené doma, ztratily kamarády...

Je to tak a to se bavíme o tzv. normálně fungujících rodinách. Ale představte si pěstouny, je jim třeba 60 i 70 let a do péče dostanou vnuka či vnučku, musí zařídit vše, co souvisí se školou, v době covidové zajistit připojení na internet... Jste třeba sociálně slabý, ale máte doma tři děti a musíte pro ně zařídit tři počítače, tři místa, kde se budou moci učit. To jsou starosti, které měla během distanční výuky celá řada rodičů, ale je tu obrovská skupina lidí, pro které je to opravdu drsné a náročné. Není náhodou, že během covidové doby prudce vzrostly u dětí psychické problémy, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, domácí násilí... Plno lidí mělo strach o práci, neměli peníze, báli se o živobytí a emoce vybíjeli v rodinách. Všechny problémy během té krize najednou vylezly.

Bavíme se o tom, co všechno koronavirus napáchal za škody. Je ale něco pozitivního, co vám covid přinesl?

Mně určitě přinesl mnohé. To máte jako v evoluci, krizová situace přináší evoluční tlak. Organismus se buď přizpůsobí, nebo vyhyne. Abychom nevyhynuli, museli jsme začít přemýšlet jinak. Moje práce je hlavně herectví, tak jsem začal přemýšlet, co budu dělat jiného, pokud ta covidová doba bude pokračovat dál. Já byl přesně ten »potravní specialista«, který najednou neměl co jíst, protože já se specializoval hodně na divadlo, které je o kontaktu s lidmi, hodně jsem režíroval, to byl zdroj mého příjmu i náplň času... Najednou »bum« a bylo potřeba začít dělat něco jiného. Pro mě tedy koronavirus představoval impulz k zamyšlení nad svým životem. To, co člověk považoval za jediné možné, opíral se o to, že se s tím nemůže nic stát, se najednou ukázalo, že to tak není. Žádné jistoty v podstatě neexistují, člověk by měl být připravený na to, že se něco může stát... To byl pro mě opravdu velký »šťouchanec«. Myslím si, že během covidu se zjistilo, že plno věcí se nemusí dělat tak, jak jsme byli tradičně zvyklí. Najednou se dá plno věcí dělat z domova, spousta firem zavřela pobočky a podnikání se přeneslo do online prostoru. Na druhou stranu zjišťuji, co všechno covid odnesl, například jsem chtěl jít na akvaristickou burzu, ale covid ty lidi, kteří se tím chovatelstvím zabývali, najednou nějak »vyhubil«, ta burza byla prořídlá. Člověk řeší divadlo, ale pak vidí, že covid zasáhl plno jiných oblastí.

Určitě jste si položil otázku, proč na lidi koronavirus útočí, proč se objevil zrovna v této době...

To se dříve či později stát muselo. Když se něco přemnoží, tak se mezi tím začnou šířit choroby, to je rovnováha v přírodě a týká se zajíců i lidí. Jsme přemnožení a mnoho nakažlivých nemocí získáváme tím, že zabíráme prostor, kde dříve žila zvířata. V tropických oblastech či v Číně se dostáváme do oblastí, kde dříve lidský druh nebyl. Pak je jasné, že dochází k přenosu nemocí, které se adaptují na nové nositele a hostitele. Západní země například při rybolovu v Africe vyloví vše z vod, kde dříve lovili místní rybáři, ti najednou nemají co jíst, tak jdou do pralesa a zoufale tam shání maso, tak dochází ke kontaktu s organismy, se kterými jsme v minulosti kontakt neměli. Zvířata zabíjíme, dochází ke styku s krví, tím dochází k přenosu nemocí... To jsou zákony, které si lidé nechtějí stále připustit. Množíme se, využíváme zemi, ale narážíme na tzv. meze růstu. Dříve či později to potká každý živočišný druh. Lidé ty meze růstu neustále oddalují, protože máme vědu, medicínu, tak to odsouváme... Ale to nejde do nekonečna. Je to daň za náš způsob života.

Vy jste tu ekologickou linku propašoval i do seriálu Ulice, že? Tomáš Jordán, kterého jste ztvárnil, je také ekologem a vášnivým entomologem. Neměli s tím scénáristé problém, když jste přišel s tím, že hlava rodiny Jordánových bude přírodovědcem?

Ono to bylo ale jinak, to nebyl nápad z mé hlavy, bylo to právě obráceně. Tehdy tam byla postava entomologa a vášnivého ekologa Tomáše Jordána a já se do té postavy scénáristům hodil. Na Nově chtěli, aby ten seriál byl z části reálný. I v těch nejnovějších dílech se stane, že třeba do kadeřnictví vejde postava, která skutečně existuje. V jednom díle se také odehraje pouze to, co se může stát za reálný kalendářní den. Součástí plánu bylo dění v Ulici přibližovat realitě, takže chtěli, aby ekologa hrál někdo, kdo se o to zajímá i v reálném životě, a napadla je moje osoba.

Co říkáte na to, jaký je dnes z Ulice kult? Vy, Tereza Brodská, Patricie Pagáčová či Jakub Štáfek jste určitě v roce 2005 nečekali, jak dlouho Ulice na obrazovkách vydrží. Co na ten fenomenální úspěch dnes říkáte?

To nečekal vůbec nikdo. Cílem bylo přetáhnout diváky jiným zpravodajským relacím. Ulice měla běžet před zprávami s tím, aby lidé už z Novy neodcházeli a zůstali na zprávy. Ulice ale velmi rychle nabrala přes milion diváků. Tehdy se také předpokládalo, že divákem Novy je pětačtyřicetiletá žena z venkova a je nutné vše přizpůsobit jejímu vkusu. Jenže Ulice přitáhla velkou vrstvu mladých diváků, to nikdo nečekal. Oni vlastně scénáristé v Ulici spojili pět různých seriálů - byla tam dějová linka pro mladé ze školy, pak tam bylo hračkářství pana Krále a klasické pracovní prostředí, do toho vztahové věci, romantika, humor a do toho naše rodina Jordánových jako z klasického sitcomu... Seriál se pořád velmi srozumitelnou formou snaží o společenskou zodpovědnost, přináší témata jako šikana, drogy, ekologie, nemoci, asistovaná sebevražda... Myslím si, že to není vůbec marné. Pokud se tato témata dostanou k širokému publiku, tak má Ulice pořád velký význam.

Také některé hvězdy filmového Hollywoodu patří k ochráncům přírody, kterým záleží na život...

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.

Zavřít reklamu