Reklama:

Psychiatr popsal, co se odehrává v Josefu Abrhámovi. Je to trauma a veliký stres. Nedá se to vymluvit, říká

Legendární herec Josef Abrhám
Legendární herec Josef Abrhám
Foto: Nextfoto
Klára Zaňková | Redaktorka
[email protected]
Publikováno: 10. 6. 2021

Ztráta milovaného partnera, se kterým člověk prožil v podstatě půl života, může představovat na psychiku velkou zátěž. Stejnou situaci zažívá velikán českého herectví Josef Abrhám (81), který ztratil národem milovanou herečku a manželku Libuši Šafránkovou (†68). Podle uznávaného psychiatra Jana Cimického (73) se jedná o trauma, se kterým si těžko radí i obor psychiatrie. "Patří to k nejobtížnějším situacím, které v psychiatrii můžeme řešit. Na většinu potíží – úzkost nebo depresi, existuje medikace. Ale nelze vrátit osobu, která tvoří součást psychiky a integrity druhého člověka," popsal pro ŽivotvČesku.cz.

Reklama:

Když člověk s někým stráví desítky let, je mnohonásobně těžší vypořádat se jeho ztrátou. Smutným příkladem je náhlý odchod velké dámy hereckého světa herečky Libuše Šafránkové (†68), která zemřela dva dny po svých narozeninách ve středu 9. června 2021. Její manžel Josef Abrhám (81) přišel o výjimečnou ženu, s níž strávil v manželství téměř 45 let.

Reklama:

"Je to skutečně veliký stres. S tím souvisí samozřejmě smutek z opuštěnosti, protože za normálních okolností si člověk ani neuvědomuje, že je jeho svět něčím naplněný. Dochází mu to teprve tehdy, když věci ztrácí. Jde zejména o věci nehmotné. Úmrtí nejbližších lidí stejně tak jako úmrtí dětí, je trauma, které si člověk v sobě nese už po celý zbytek života. Není to něco, co by se dalo »vymluvit«. Patří to k nejobtížnějším situacím, které v psychiatrii můžeme řešit. Na většinu potíží – úzkost nebo depresi, existuje medikace. Ale nelze vrátit osobu, která tvoří součást psychiky a integrity druhého člověka," řekl Jan Cimický pro ŽivotvČesku.cz s tím, že jedině čas může ztrátu zmírnit, případně je možné ji pouze částečně zaplnit nějakou aktivitou.

"Vzpomínám si na seniory, kteří přišli o manžele nebo manželky – vytvořili turistický oddíl. Potkal jsem se s nimi v tramvaji a bylo to něco neuvěřitelného. Začali znovu žít, začali se chovat jako děti a nesmírně to tam oživili. To je přesně ten moment, kdy dokázali svou ztrátu nahradit tím, že u nich život dál pokračoval," uvedl případ z praxe, kdy propojení lidí, kteří zažili stejnou ztrátu, je pomohlo vrátit do života.

Pomoc může přijít z mnoha stran, ale to nejpodstatnější musí udělat člověk sám. "Zejména třeba na Vánoce se nechávali otevřené kluby, kam mohli tito lidé přijít a především v krizových dnech měli nějakou oporu. Mohli se setkávat s lidmi, kteří zažívali něco podobného. Ale je velmi důležité, aby člověk byl přesvědčený o tom, že chce nebo musí," popsal pro ŽivotvČesku.cz renomovaný psychiatr, který je členem francouzské a italské psychiatrické společnosti a také autorem mnoha publikací.

Říká se, že lidé často v takových případech zůstanou zlomení, chřadnou a za krátkou dobu mohou odejít na věčnost také. "Může to tak být. Každý jsme jiný. Znám případy, kdy to netrvalo ani rok. Například paní Nina Burianová zemřela tuším dva nebo tři měsíce po smrti Vlasty Buriana. Byli spolu srostlí. Hodně záleží, jestli je vůbec šance, že se nějaká náhradní aktivita může probudit. Ne každý má tu možnost. V hlavním městě jich je více, ale na vesnici nebo v menším městě, může člověk zůstat pouze se svým smutkem. To je nejhorší," dodal Jan Cimický pro ŽivotvČesku.cz.

Reklama:

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.

Reklama:
Reklama: