Krásná manželka Adama Vojtěcha promluvila o seznámení s ministrem zdravotnictví a jaký vztah mají v soukromí
Post ministra zdravotnictví zastává již podruhé, ale kromě pracovních povinností pro něj existuje také osobní život. Adam Vojtěch (34) je šťastně ženatý s manželkou Olgou (37), kterou si vzal v říjnu 2019. Krásná blondýnka promluvila pro ŽivotvČesku.cz o tom, jak vypadá jejich společný život, co plánují a zda je náročné žít po boku muže ve vysoké funkci. "Je komunikativní a přizpůsobivý, ale ze základních momentů, na kterých mu záleží, neuhne. Určitě to není člověk, se kterým můžete šoupat tam a zpět," prozradila.
Olgo, Váš manžel je osoba sledovaná jak médii, tak veřejností. Co ale děláte vy? Čím se dnes živíte?
Momentálně se externě věnuji dvěma zaměstnáním, obě souvisí s tím, co jsem vystudovala, což je bohemistika. Částečně učím česky cizince a částečně se věnuji korekturám textů.
Co jste chtěla dělat jako malá holka, když vám bylo třeba šest let?
Při návštěvě jakéhokoliv zámku jsem chtěla být princeznou, to je u holčiček asi jasná věc. Druhá věc možná vyzní vtipně v souvislosti s aktuálním angažmá mého muže, ale chtěla jsem léčit lidi. Já tehdy rodičům neříkala, že chci být doktorka, ale používala jsem termín »léčit lidi«. Brzy se však ukázalo, že jsem na to až moc citlivá a nemusím pohled na krev (usmívá se).
Jaká jste byla žačka v první třídě? Byla jste přirozeně učenlivá, nebo taková klasická »šprtka«?
Mně se líbilo dozvídat se stále nové a nové věci. Celkem mi to šlo samo, nemusela jsem se do učení nutit, takže škola pro mě nepředstavovala nic negativního. Tam se začal projevovat další rys mé povahy, a to že jsem chtěla pořád někoho učit. Už na základní škole jsem o přestávce před písemkou doučovala své spolužáky, dodnes na to na školních srazech vzpomínáme.
Kdy jste se poprvé zamilovala? Láska je silný cit... vidím, že intenzivně přemýšlíte, položím tedy otázku jinak: Kdy jste se poprvé »zaláskovala«?
»Zaláskovala« jsem se určitě v první třídě do svého spolužáka. Do dneška v takové té holčičí krabičce uchovávám dopisy, které mi nechával pod parapetem. Nebyly tehdy mobilní telefony, takže to byl styl romantiky, kdy pískal pod oknem... V dopisech už dnes skoro není nic vidět, všechno vybledlo, ale já si to pořád pamatuji slovo od slova. Tehdy nám všichni říkali, že se určitě vezmeme, a nakonec nám ta dětská láska vydržela celou základní školu. Ale pak jsme šli každý na jinou střední a zasáhla nás realita... Po letech jsme se znovu setkali v redakci novin, kam jsem nastoupila. Životní cesty nás tedy ještě jednou svedly dohromady, ale už v přátelském duchu.
Jak jste se seznámila s manželem? Oba máte kořeny v Českých Budějovicích - tuším, že vás nějak svedlo dohromady to, že jste z jednoho města?
Potkali jsme se na plese Jihočeské univerzity. Já jsem tam studovala a tehdy ples i pomáhala organizovat a můj manžel tam zpíval, pamatuju si, že na plese byl i rok předtím - už byl pěvecká hvězda z televize. Já SuperStar zas tak moc nesledovala, ale samozřejmě jsem věděla, o koho se jedná. Společný kamarád nás představil a zajiskřilo to.
Jakou vlastnost na manželovi oceňujete - co na něm máte opravdu ráda? Co vás na něm baví?
To zásadní, a to, co ho odlišuje od mnoha jiných, je to, že se vedle něj žena může cítit opravdu jako žena. On vskutku ctí a respektuje to tradiční rozložení. Možná to není pro každého, ale s mojí povahou a s mým viděním světa to koresponduje. Neprovokuje mě k tomu, abych s ním soutěžila, kdo z nás dvou je lepší - nepřetahujeme se o místo ve vztahu, fungujeme tak, že se doplňujeme. On zastává mužskou roli, já ženskou, oba jsme s tím komfortní a oba si myslíme, že to tak má být.
Co vás na něm občas naopak irituje?
Mně to lidi neuvěří, ale opravdu nic.
Myslel jsem si, že třeba zmíníte jeho mírnou povahu...
To si lidé často myslí. Samozřejmě oceňuju to, že je laskavý a nekonfliktní, ale v důležitých a zásadních věcech se umí vymezit a stát si za svým. Určitě to není žádný »ňouma«, se kterým si žena dělá, co chce. Je otevřený diskusi a přizpůsobivý, ale ze základních věcí, na kterých mu záleží, neuhne. Určitě to není člověk, se kterým můžete »šoupat« tam a zpět nebo nějak manipulovat.
A pak vám určitě vadí, že není moc doma a stále se zdržuje v práci, je to tak? Určitě vás to jako jeho ženu trochu mrzí...
Nemrzí. To jeho zaujetí prací a položení se do věcí naplno souvisí s jeho povahou a viděním světa, a jsou to věci, které na něm oceňuju. Nemůžu se na něj teď pro stejnou věc zlobit. Když jsem se brali, už jsem spolu byli více než sedm let a tohle jsem věděla. Jeho pracovní nasazení není důvod k hádkám, ale důvod, proč ho mám ráda. Pokud bych si vzala někoho, o kom budu vědět, že je pořád pryč a že mi to vadí, bude to přece cesta do pekla.
Jaké byly vaše myšlenky, když nyní oznámil, že se vrací na ministerstvo? To první angažmá bylo hodně náročné a najednou přišel s tím, že se vrací do »jámy lvové«...
Tady bych možná poznamenala, že mi to manžel neoznámil, ale chtěl si o té možnosti promluvit. Tehdy jsem zrovna vařila večeři, takže jsem odložila všechny »zbraně«, které bych v rámci diskuze mohla použít (velmi se směje). Pak jsme si na to v klidu sedli a bylo mi jasné, že jediná možnost, aby se to trochu zkonsolidovalo a dalo dohromady, je jeho návrat. Věděla jsem, že se musím vzdát části toho rodinného komfortu, na který jsme si během devíti měsíců zvykli, pro dobrou věc. Zásadní roli hrálo i to, že se blíží volby a ta druhá »mise« je časově omezená. Říkala jsem si, že když jsme zvládli první, enormně náročné období, zvládneme i to druhé. Jsem připravená ho znovu podpořit.
Plán je tedy následující - teď jsou před ním volby, poté váš manžel na ministerstvu skončí a začne se pracovat na miminku, nemýlím se?
To, že tam skončí, bych neřekla, že je má představa, ale jeho rozhodnutí. Práce v životě člověka je tak zásadní, že by to konečné rozhodnutí měl učinit ten, kdo ji vykonává. S partnerem to můžete konzultovat, poradit se, ale to hlavní slovo má vždy ten, koho se to přímo týká. Kdyby mi řekl, že chce pokračovat, tak bych řekla, fajn - není to věc, kterou bych měla rozhodovat já. Co se týče miminka, já vždy odpovídám, že na tom se pracovat nedá a plánování není moje životní priorita. Nám se v životě většina věcí přihodila spotánně. Události se dějí tak, jak se mají dít.
Jaký je váš životní sen? Co byste ještě ráda zažila či chtěla stihnout?
Já vždy říkám, že když lidé plánují, tak se Pánbůh směje. Věci se prostě dějí... Seznámila jsem se s mým mužem, přestěhovala se do Prahy, on se stal ministrem... To jsou věci, které přišly neplánovaně, my jsme se na té vlně vezli. Plán je tedy pokračovat v neplánování a užívat si toho, co život nabízí a přináší.
a
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
