Kam vlastně kráčí Česko: Kupředu levá na Západ, zpátky pravá na Východ

Petr Pavel
Petr Pavel
Foto: Profimedia
Se svolením Jiřího Ovčáčka
Jiří Ovčáček | Redaktor a komentátor
[email protected]
Publikováno: 4. 8. 2023

Komentář Jiřího Ovčáčka: Česko je země paradoxů. Patříme chvályhodně mezi tahouny pomoci sužované Ukrajině, chceme ukotvit na Západě, ale přitom si do vysokých funkcí volíme lidi spjaté s 80. léty 20. století, kdy dožívala Husákova komunistická normalizace. Nakonec ale možná má celý tenhle český politický »eintopf« svoji logiku.

Prezident Petr Pavel, který byl členem KSČ a kariérním příslušníkem Československé lidové armády, úspěšně navrhl na post ústavního soudce Roberta Fremra, jenž byl členem KSČ a sehrál úlohu v procesu »Olšany«, který zrežírovala StB. Nastoupilo pohoršení a rozhořčení, jak je něco takového možné takřka 34 let po listopadu 1989. Ale také slova pochopení s odůvodněním, že si dalším životem oba pánové své »hříchy« odpracovali a o nic tak vlastně nejde.

Střih. Miloše Zemana komunistický režim za jeho politické postoje třikrát vyhodil z práce. Odsoudil okupaci ČSSR v roce 1968, dostal padáka z KSČ. Komunismus přirovnal k nacismu. Byl jedním z tahounů sametové revoluce v roce 1989. A nyní je líčen za arciďábla, zloducha, nedemokrata. Kdo chce být »in«, Zemana odsoudí. Důvodem je jeho politika posledních deseti let, kdy v zájmu ekonomické diplomacie navazoval kontakty na Východě.

"To jsou mi paradoxy," jak říkával Václav Havel. Mimochodem, bylo by jistě zajímavé slyšet, co by nástupu »normalizační generace« do top pozic ve státě říkal. Ale to už se nedozvíme a nemá smysl naslouchat těm, kteří stoprocentně »vědí«, co by si Václav Havel teď myslel.

Česko tak představuje pozoruhodnou polévku z jednoho hrnce, eintopf, nebo dort upečený pejskem a kočičkou. Předháníme se v prozápadních heslech a s minulostí si hrajeme tak, jak se to momentálně hodí. Proto máme »hodné« bývalé komunisty a »zlé« bývalé komunisty. Součástí je i vzájemné nálepkování na »dezoláty« a »válečníky«. Západního na tom není nic.

Proč to všechno? Odpověď je vlastně jednoduchá. Je to součást českého osudu. Politici s kořeny v uvolněných 60. letech 20. století jsou už v důchodu, nastoupila generace spjatá s »osmdesátkami«. Neuplyne dlouhá doba a vrcholové funkce budou patřit lidem s kořeny kariéry v divokých a krásně svobodných devadesátých letech. A jistě je také čeká kádrování a rýpání v minulosti.

Pohoršování nad minulostí kohokoliv nebo přehlížení takové minulosti sice můžeme provozovat donekonečna, nikam ale nepovede. Minulost je třeba umět přijmout. A tím pokročit ke změně. Dokud se to nenaučíme, nepřijde tolik žádané poučení a české »morálně (ne)normální, hospodské« hádanice se nezbavíme.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.