Kdo zhubnout chce, tak to dokáže. Výmluvy se rodí v hlavě. Kuchařka Ivka řekla, na co si dát pozor
Říká o sobě, že je typickým příkladem tvrzení, že i nemožné se může stát možným. Hvězda televizní kulinářské soutěže Iva »Ivka« Sarauerová (38) dokazuje, že žena se může živit pečením dortů a zároveň mít dokonalé tělo. "Kdo opravdu chce, tak hledá cestu. Kdo nechce, tak hledá výmluvy," myslí si Ivka a pro ŽivovtČesku.cz popsala, jak se umí přinutit ke cvičení, i když má »líný« den.
Když se Iva Sarauerová začala objevovat na televizních obrazovkách, tak diváci hned poznali, že mají před sebou talentovanou cukrářku, která se nelekne ani složitých gastronomických výzev. Jenže to měla na sobě zástěru a triko s logem kulinářské soutěže a vypadala jako »obyčejná máma« dvou dětí. Diváci, kteří jí ale zabrousili na instagramový profil, hned věděli, že mají před sebou ženu, která je enormně tvrdá sama k sobě a do úmoru dře na své postavě. Ivka říká, že na prvním místě v jejím životě je rodina, na druhém fitness a až třetí místo obsadily zákusky a dorty.
Také sympatická blondýna má ale dny, kdy se jí nic nechce a nejraději by jen tak ležela. V její hlavě se pak odehrává klasická bitva, kdy jedna polovina mozku svádí k lenošení a ta druhá se »varovně mračí«.
"Když se dostaví takový ten líný den a mně se opravdu nic nechce, protože ten pocit známe všichni, tak jediné, co mi naskočí do hlavy, je ta otázka, proč to vlastně dělám, co je mým cílem. V tu chvíli tyto myšlenky zmizí, jdu a začnu makat. To je asi ten moment, který mě žene dál. Jakmile si do hlavy dám to připomenutí, že já se přeci nikdy nevzdávám, tak už to jde, to by mě jinak hanba fackovala," popsala pro ŽivotvČesku.cz situaci, kdy bojuje s pohodlností.
Spousta lidí říká, že by cvičili nebo chodili běhat, ale že kvůli práci či rodině prostě na sebe nemají čas. "Já to určitě také nemám lehké a mám toho také moc, ale říkám si, že ten, kdo opravdu chce, tak si cestu najde. Kdo nechce, tak si pak najde výmluvu," řekla sympatická blondýnka pravdu, kterou nechce každý slyšet.
Žena, která v televizní soutěži patřila mezi nejlepší kuchařky, je přesvědčená, že všechno začíná v hlavě. Člověk, který chce, má lepší startovní pozici než ten, který musí. "Já nic nemusím, já prostě chci. To by měl být ten motor, že prostě opravdu chcete. Když se rozjedete, tak naskočíte do takového svého tunelu a samozřejmě následuje obrovská dřina, přemáhání a disciplína. Musím přiznat, že je to také hodně nekomfortní. Když se ale z té nekomfortní zóny stane ta komfortní, tak přichází štěstí a čistá radost a věci najednou jdou jak po másle," poradila v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz odhodlaná žena.
"Hodně důležitá je osoba trenéra, já mám štěstí na skvělého člověka, který mě mentoruje a vede. Kdybych něco flákala, tak by to byla i neúcta vůči němu. Michal do mě dává tolik své energie a času, že já si nemohu i vůči němu dovolit nějaké lajdáctví. Hlídání stravy je na vás a tvrdé tréninky také za vás nikdo neodmaká, ale trenér je enormně důležitý, je to práce obou a vše musí být perfektní. Jinak to nefunguje. Musím také říct, že není trenér jako trenér. Ne každý trenér umí se svými klienty pracovat. Nejčastější chyba trenérů je, když se klientovi tu hodinu nevěnují naplno, ťukají si něco do mobilu, pak odběhnou, pak sedí někde v koutě a počítají cviky... Osobně si myslím, že dobrého trenéra poznáte už od pohledu. Když narazíte na někoho s prominutím tučného, tak to asi úplně dobrý trenér nebude. Když ale potkáte trenéra, který má dobrou figuru a vypadá dobře už od pohledu, tak je to první signál, že to bude člověk, který ví, co dělá," uvedla Ivka pro ŽivotvČesku.cz a přiznala, že jejím problémem i životní výhodou v jednom je to, že neumí dělat věci na půl plynu.
"Než jsem začala dělat fitness, tak jsem hodně běhala. Bylo to fanatické běhání, kdy jsem si dávala 10 i 15 kilometrů denně. Když něco dělám, tak to dělám pořádně, neumím věci dělat napůl, nesnáším polovičatost. Moje životní motto je »když už, tak už«. Já ale neběhala jen tak, já chtěla hned závody, do toho jsem si zkusila i půlmaraton. Měla jsem ale špatné koleno a skončila jsem na operaci, pak za dva měsíce jsem šla na reoperaci a došlo mi, že už nebudu moci nikdy běhat, zhroutil se mi svět, bylo to šílené. Už v té době se mi líbila pevná, zdravá, proporčně krásná ženská těla. Úplně mě ty ženy fascinovaly a věděla jsem, že běháním takovou postavu nikdy neudělám, že na to člověk potřebuje činky. Moje potíže s kolenem mě tedy dovedly k fitness. Doma nešťastné manželství, do toho totální nepodpora okolí, ale možná o to více mě to motivovalo. V té době jsem potkala mého trenéra Michala, který mi řekl, že to dokážu. A měl pravdu," uzavřela povídání o motivaci silná žena.
Reklama:Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
Reklama:
