Mluvíte občas s druhým hlasem v hlavě? Vzácný jev má jen 20 procent lidí. Jde-li o genialitu či riziko, určil psycholog Jeroným Klimeš

Profimedia
Psycholog Jeroným Klimeš
Foto: Profimedia
Rudolf Šindelář | Redaktor
rudolf.sindelar@zivotvcesku.cz
Publikováno: 20. 11. 2021

Podle špičky v oboru psychologie tímto velmi zajímavým jevem je obdařeno okolo čtvrtiny populace. Pro některé jde o úkaz, se kterým se raději nikomu nesvěřují. Nemusí být totiž okolím pochopeni. Kdo tento »dar« nemá, jen těžko si představí, jak tato anomálie v praxi vypadá. Někteří lidé berou jako samozřejmost, že si občas v hlavě povídají s jakýmisi fantazijními postavami. Někdo má jednoho trvalého mentálního společníka, jiní si povídají s fantazijní postavou toho, kdo je právě naštval. Někdo má fantazijní postavy trvale, jiný jen v době krize. Zkuste si o tom popovídat s přáteli či kolegy v práci, možná budete překvapeni, pobídl psycholog Jeroným Klimeš (54) a pro ŽivotvČesku.cz vysvětlil, jak si tento velmi zajímavý jev mají lidé vysvětlit.

O těchto záhadných obyvatelích lidské mysli se renomovaný psycholog již dříve rozepsal ve své slavné publikací. "O fantazijních postavách jsem psal již v disertační práci a věnoval jsem jim i jednu kapitolu v knize Partneři a rozchody, protože velká část rozchodů se odehrává právě jen ve fantazii," řekl pro ŽivotvČesku.cz v úvodu odpovědi k dotazu, zda člověk, který vede dialog s hlasem v hlavě je psychicky nemocný, blázen (trpící šílenstvím) či naopak se vymyká genialitou. "Je to variace normy. Je vcelku jedno, jestli je pociťuje člověk nebo ne, ale jak se ke svým postavám chová a zda je využije ke svému obohacení, nebo naopak ke škodě," nepřiklonil se Jeroným Klimeš ani k jedné variantě. Pokud se tak jev fantazijní postavy s níž si lze popovídat týká vás, můžete zůstat v klidu, exkluzivní pobyt na psychiatrii vás nečeká, ale ani si nedělejte naděje, že jde o projev mimořádného nadání. Jak odborník ale později poukazuje, někteří lidé z uměleckého prostředí tohoto vrozeného »daru« využívají.

Fantazijní postavy jsou výtvory naší myslí a mají mnohé vlastnosti, které reální lidé nemají. Například reálný člověk vchází do místnosti, ale fantazijní postavy se aktivují jaksi naráz, když je zavolá nějaká naše potřeba či frustrace. Někdo má vizuální představu, někdo je vnímá spíš jen jako jakýsi hlas, nebo jen jako neurčitý pocit blízkosti - někdo za námi stojí. Většinou jsou to děti, kdo mají nějakého trvalého mentálního společníka, ale ten může přetrvat i do dospělosti. To nevadí, pokud tento imaginární společník se chová jako přítel, který chápavě v dialogu naslouchá, dokáže být rádcem v nesnázích, dodá sebevědomí, umí být zkrátka báječný. Horší situace nastává, když se fantazijní postavy stávají ostře útočné a vyčítavé.

O tom, jestli se někomu stane fantazijní společník přítelem nebo nepřítelem, rozhoduje především sklon dotyčného k sebenenávisti, která se právě ukládá do fantazijních postav. Následkem toho pak dotyčného neustále kritizují. To je hodně nepříjemné, ale dá se to změnit, protože ve skutečnosti je člověk sám podvědomým loutkohercem svých fantazijních postav. Jak tento záhadný hlas funguje, pro ŽivotvČesku.cz rozklíčoval odborníky uznávaný psycholog.

"Například v bytě se orientujeme pomocí jakési mentální mapy - víme, zda je záchod na chodbě vlevo či vpravo, lehce si představíme reakci ženy na špinavé šlápoty na chodbě - to vše dokážeme, protože v době nepřítomnosti reálných lidí využíváme tzv. mentální representace čili zástupce. Ale asi tak pětině lidí se ale tito mentální zástupci se chovají v hlavě navíc jaksi autonomně, jako by měli vlastní názory, nápady či vůli. Fantazijní postava, což je vámi označený hlas v hlavě, se od mentální reprezentace liší tím, že je oživlá a lidé mají pocit, že si s ní mohou povídat, že jde o samostatnou bytost, která sama jim odpovídá, má vlastní nápady. Je paradoxní, že člověk ji nepovažuje za své já, že je to bytost za hranicemi jeho vlastního já, i když ve skutečnosti je to stále jen podivuhodný produkt jeho mysli," vysvětlil Jeroným Klimeš pro ŽivotvČesku.cz, kdo je záhadný neviditelný hlas, který stejně jako to je i v reálném životě, umí napáchat pořádné zlo. Pokud je vyčítavý, neupřímný, manipulativní a když na to dojde, klidně i zákeřný - pak je potřeba si dát pozor. Důvodem je, že se ve fantazijních postavách zrcadlí naše špatné charakterové vlastnosti.

Lidé mají sklon se k fantazijním postavám chovat stejně, jako by to byli reální lidé. To bohužel není tak jednoduché. Hlavní špatnou zprávou je, že se nedají z hlavy vyhnat silou vůle. Obecně náladu zhoršují pokusy ovlivnit představovanou vzdálenost od nich - přitáhnout je k sobě, nebo naopak vyhnat je z hlavy pryč. Dají se zklidnit, dají se udobřit, ale nedají se silou vůle vypnout, ani vyhnat pryč. »Zavřít jim pusu« na povel také nejde. Jeroným Klimeš popsal, kde se tento záhadný jev v člověku bere, lehčí formou řečeno, kde v hlavě některých lidí bydlí.

"V psychologii se tomu obecně říká štěpení ega. My aniž to víme, tak nám v podvědomí dělá loutkoherce. Třeba spisovatelé tuto schopnost běžně využívají k psaní románů, kdy rozštěpí vlastní ego a vymyslí si dejme tomu čtyři postavičky, které se chovají jakoby samostatně a autonomně. Ty postavičky pak nechají rozehrát příběh, který jen zapisují, a někdy je to i celkem věrohodné. Fantazijní postava má pak funkci alter ega čili druhého já, do kterého si lidé uskladní to, co sami nechtějí dělat. Například když má někdo puzení pustit se do něčeho, s čím nesouhlasí, s čím budou jen problémy, tak se mu může v hlavě objevit hlas, který říká, to bys dělat neměl. Člověk mu začne oponovat, že to naopak chce dělat. A hlas či fantazijní postava mu odvětí, no ale opravdu, tohle bys dělat neměl, to smrdí průšvihem. A oba si tak vedou dialog. Takto se tyto hlasy stávají úložným prostorem pro myšlenky, které se nevejdou do vlastního já," upřesnil pro ŽivotvČesku.cz Jeroným Klimeš, kde se fantazijní postavy berou a jak se s nimi dá pracovat.

Někteří vlastníci hlasu ve své hlavě mívají občas obavy, zda jsou psychicky zdraví jedinci či netrpí nějakou poruchou, když je tento jev v některý stavech či životních etapách provází. Mnohým se doposud nedostalo odpovědi. Dá se předpokládat, že se ani svým blízkým či přátelům nepochlubí. Pro některé by to mohl být nadlidský úkol pochopit, že jeho třeba nejlepší kamarád mluví s neviditelným a pro ostatní neslyšitelným hlasem.

"Člověk dokud ví, že to není reálné, tak blázen není, je zdravý. Problém není v tom, že by si člověk povídal s hlasem ve své hlavě, důležité je, jak se s ním baví. Zda s ním komunikuje přátelsky či nepřátelsky. Je to projekce vlastního já a v některých případech dokáží lidé být opravdu zlí tak, že se samomluva zvrhává do vulgarit a končí naprostým vyčerpáním," zdůraznil respektovaný psycholog pro ŽivotvČesku.cz, jak se obrat v dialogu může stát rizikovým.

"Vybavte si nebo se podívejte na pohádku Sůl nad zlato. Konkrétně na ten moment, kdy si Jan Werich povídá s fantazijní královnou. To je názorná ukázka, jak si lidé povídají s fantazijní postavou. Když spolu komunikují takto přátelsky a konstruktivně, tak je to hezké a v pořádku.  Je to vlastně schopnost jedince, kdy jeho hlava dokáže vyrábět a komunikovat jakoby současně se dvěma hlavami. Jak vidíme, Werich či scénárista toho filmu to znali důvěrně. Pokud ta komunikace začíná být útočná, je cílem ji zklidnit. Musíme fantazijní protějšek uchlácholit asi jako vztekající se školkové dítě. Například když mu postava nadává, tak mu co nejmírněji říci: "Promiň, mě to taky štve, že jsem to pokazil. Tak už nebuď smutný, já tě přeci neopustím. Pomoz mi, prosím, to napravit. Byl bych ti vděčný." U fantazijních postav funguje jakési zrcadlení, když na ně jdeme laskavě a mírně, ony se zklidní a následně se zklidníme i my. Když mlčí, tak je musíme jemně rozmluvit. Hlavně na ně nesmíme útočit, protože každý útok se obrátí proti nám, vždyť se přeci celý ten rozhovor odehrává jen v naší hlavě," vylíčil pro ŽivotvČesku.cz odborník v oboru psychologie s tím, že pokud dojde k verbálnímu útoku na fantazii, dochází de facto k útoku na vlastní já, což pocítíme právě propadem nálady.

"Právě propad nálady můžeme využít ke zkoumání vlastností fantazijních postav. Jakmile se vám propadne nálada, tak si vzpomeňte na tento článek, a projděte si, co jste dělali s fantazijními postavičkami, které byly ve vaší hlavě tak tři minuty před propadem nálady. Tak můžete objevit mnoho vlastních zlozvyků, které vám zhoršují náladu. Například mnozí lidé si nadávají do k*av a d*bilů, když to jinak reálným lidem neříkají. Jen sobě.“

Zajímavostí je, že hlas či fantazijní postava ožívá v závislosti na psychickém či fyzickém stavu člověka. Pokud máte v hlavě přímo fantazijní bestiárium, pak není od věci se sám sebe zeptat, kolik hodin jste spali, zda nejste přetažení, hladoví atd. Není od věci si projít a uvolnit všechny napjaté svaly v těle včetně břicha. Když lidé celou noc nespí, tak s fantazijními postavami opravdu nebývá k vydržení. Například muži po rozchodu si přibližně do měsíce vymyslí fantazijního milence své manželky, i když sama se ve skutečnosti není schopna na chlapa ani podívat: "Jak to může vydržet bez sexu? Ta určitě někoho má." Zde tedy vytváří fantazijní postavu milence mužova sexuální frustrace a samota, vysvětlil na modelovém příkladu příčinu pro ŽivotvČesku.cz psycholog Jeroným Klimeš s tím, že aktivace a síla, se kterou se fantazijní postavy v mysli člověka projevují, je přímo úměrná jeho momentálnímu psychickému stavu.

S fantazijní postavou nejde bojovat, jak už je výše popsáno, pokud je ale člověk schopen vědomě převrátit své obvyklé chování, ovlivní její chování. Jde o vztah k sobě sama. To tedy znamená například ji místo odhánění přivítat a přijmout. Tak lze dosáhnout toho, že díky tomu představa ztratí svou sílu.

Je možné, že někteří jedinci našli hledanou odpověď na svůj méně či více častý dialog vedený v hlavě. Jeroným Klimeš ohledně tohoto fenoménu širší rozpracování momentálně nechystá. Jeho nová kniha ale nebude fantazijním postavám zcela vzdálena. "Přímo o fantazijních postavách ne, ale dokončuji nyní s prof. Adamem knihu o myšlení a prožívání mírně depresivních lidí, kteří mají sice běžnou, ale málo známou poruchu nálady zvanou dysthymie. Ti také trpí temnými fantazijními postavami," vysvětlil pro ŽivotvČesku.cz psycholog s příkladem, jak se zmíněná choroba projevuje. "V ukázkové podobě ji měla macecha v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Neustále zpruzená, ničila dobrou náladu všem okolo. Někdy se těmto lidem také říká citoví upíři, protože člověk má pocit, jako by z něj vysávali veškerou dobrou náladu.".

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.

Zavřít reklamu