Okno do historie: Středověk nebyl žádná temná nuda. Francie překvapuje košilatými verši, až se tváře červenají
Středověk neskončil, středověk trvá. Kdo by neznal píseň skupiny Lucie. O době románské a gotické panuje mnoho mýtů. Jeden z nich praví, že středověký člověk žil v přísnosti, neznal radovánek života a divoké fantazie mu byly zapovězeny. Jenže lidé jsou prostě v každé době stejní a tělesnému rozkošnictví se vůbec nebrání. Ve středověké Francii zaznamenávají tuto rozpustilost veršované šprýmy, které vznikaly od poloviny 12. století do druhé poloviny 14. století. Prostřednictvím ŽivotvČesku.cz se můžete s divokými středověkými verši seznámit. A je možné, že se budete i červenat.
Středověká Francie je pro znalce poezie spojena především s velebnými a jemnými dvorskými básněmi. Vhodnými pro královský trůn a budícími ty nejvznešenější city. Praktický život ovšem mnohdy bývá mnohem více přízemní. A tak v prostředí středověkých měšťanů vzniká košilatý styl, jenž je zvaný fabliaux. Nebudeme rozebírat onen francouzský výraz, ale podíváme se na jeho obsah. "Převážně proletářským autorům fabliaux nejde o vysoké cíle umělecké, chtějí pobavit a rozesmát. Jsou to neváhaví naturisté s primitivní morálkou, velkou životní protřelostí," vysvětluje vskutku pozoruhodná kniha "Smích staré Francie", kde rozpustilé verše uspořádal a přeložil Pavel Eisner. Publikaci vydalo nakladatelství Družstevní práce v roce 1948.
Nahlédněme tedy do tajů středověkých pikantních veršů. Opus "O rytíři, který zpovídal svou paní" nabízí příběh ženy, která je těžce nemocná. Její choť, jenž je oděn v mnišské kutně, ji začne zpovídat. Neměl tak činit. Protože to, co jeho paní vyjevila, ho šokovalo. "Však já, já hanebná jsem žena, jáť sluhům svým se dávala a s nimi v loži líhávala a těšila se s nimi všemi," vypovídá manželka. Nevědouc, že nehovoří k mnichovi, ale k »drahému« choti.
To ovšem nebylo vše. "Jáť synovce jsem svého pána tak převelmi si oblíbila, až pravá zuřivost to byla, a bylo by mě život stálo, neužít s ním, co se dalo," pokračovala těžce nemocná paní na lůžku. Náš příběh tím ovšem nekončí. Manželka se nejen uzdravila, ale odhalila i lest svého chotě. Nu, byl to »dialog« jako z nové doby, jen jazyk je květnatější. "Co jste zač, se rozpomeňte, pak tu pejchu k ďasu žeňte: helmbrechtnice pelešivá vešmi nezdob ne tak všivá jak vy, vy ze psic psice!" obořil se léta podváděný rytíř na nevěrnici.
Neměl tak ovšem činit, dalšího pokání se nedočkal. Zlovolná choť si už nebrala servítky. "Ha! vy špatný, zrádný chlape, dít já měla – jak se kaji! Že mě všichni psi zde v kraji š..stali si dnem i nocí. Úlisníče s duší zrádnou, nikdy nedám odpuštění!" odmrštila paní svého rytíře a autor svěžího dílka závěrem konstatoval, že lidé žijící na panství podvedeného muže se příběhu chechtali po celý rok.
Tématu nevěry se věnuje i anekdotická báseň ze dvora krále Artuše, kde si dvorní dámy, manželky těch nejctnostnějších rytířů, zkouší kouzelný plášť. Které se plášť zkrátí, odhalí, že byla v minulosti nevěrná. Všechny paní, až na jednu, se dočkaly ostudy. Dokonce i sama královna byla přichycena při lži o věrnosti. "Za věrnější bych vás měl, než je ta zde, to však málo, a tak tedy by slovo lhalo, že neznáte se v poctivosti, než přec jen falše ve vás dosti," dozví se sama královna v odsudku.
Verše baví, někoho mohou pohoršovat, v každém případě ale ukazují, že středověký člověk měl smysl pro humor, nadsázku i satirický šleh. Všechny tyto rozpustilé anekdoty a posměšky navíc mají své místo ve světové a francouzské literatuře. "Fabliaux měly velký význam pro literaturu francouzskou i evropskou vůbec. Bez jejich znalosti nelze porozumět nejednomu zjevu pozdější literatury francouzské," uzavírá pozoruhodná publikace z roku 1948, který ovšem smyslem pro humor opravdu nevynikal a přinesl mnoho utrpení.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
