Okno do historie: Tragédie a zkáza československých prezidentů. Alkoholismus, pád na dno lidskosti, strach. Dějství druhé
Všechna sláva, polní tráva. Pražský hrad byl považován za prestižní vrchol moci i po ovládnutí naší vlasti komunisty v roce 1948. Jako jediná země sovětského bloku si právě Československo udrželo po celou dobu vlády jedné strany prezidentskou funkci a nesáhlo ke kolektivnímu vedení, jako byla například Státní rada NDR. Jenže nádherný a neutuchající lesk hradního dvora měl svůj rub. Prezidenty čekaly neslavné konce, některé velmi kruté nebo náhlé. S portálem ŽivotvČesku.cz se podíváme na dramatický příběh Klementa Gottwalda.
První dělnický prezident, tak byl titulován komunistický lídr Klement Gottwald. Do vysoké politiky vstoupil už v roce 1929, kdy se podílel na převzetí KSČ a její bolševizaci. Ve volbách byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Čas oponou trhnul, nesmiřitelné kladivo dějin rozdrtilo Masarykovu republiku a vypukla druhá světová válka, ve které se mezi vítězné mocnosti zařadil Sovětský svaz. Rok 1945 znamená pro Klementa Gottwalda vstup do vládních salónů. Jeho rudá hvězda stoupá k nebývalým výšinám. Nejprve je místopředsedou vlády, po volbách v roce 1946 se stává premiérem.
Ze vší té narůstající moci by se i hlava mohla zatočit, ale lídr komunistů si jde tvrdě za svým cílem, který mohutně podporuje Moskva. Však po Jaltské konferenci, kde si velmoci rozdělily svět, považovala Československo za svou državu. Hlavní úder demokracii přichází v únoru 1948. Posílen ozbrojenými Lidovými milicemi, vynucuje si Klement Gottwald na prezidentu dr. Edvardu Benešovi jmenování nové vlády »obrozené« Národní fronty. KSČ slaví triumf. Nejprestižnější vavřín ale ještě chvilku počká.
Netrvá to ale dlouho. Prezident dr. Edvard Beneš konečně abdikoval a vzápětí, konkrétně14. června 1948, je Klement Gottwald zvolen Národním shromážděním prezidentem republiky. Zní zvony, v katedrále sv. Víta je slouženo slavné Te Deum. Jenže. To už je jen labutí píseň starých časů. Nastupuje třídní boj, tvrdý a nesmlouvavý ke každému, kdo nechce kráčet v jednom šiku za zpěvu budovatelských písní. Jako každá totalita minulá, přítomná i budoucí, tak i tahle zabíjí, u toho se usmívá, nešetří krásnými slovy a tváří se jako nejvyšší dobro. Ty nechceš dobro? Pak tedy zhyň. Krutá doba.
Klement Gottwald si zpočátku užívá, nechává se postaru titulovat pan president, kyne davům s úsměvem, přijímá dary a gratulace. Manželka Marta objevuje taje dvorského života a marně se snaží vyrovnat své předchůdkyni, elegantní Haně Benešové. Ale už jsou tu na stole první rozsudky smrti v politických procesech. A Klement Gottwald podepisuje a podepisuje. Ani život ženy, dr. Milady Horákové, neušetří. Co se mu asi promítá v mysli? Odůvodňuje si justiční vraždu? Věří, že jde o spravedlivý trest? Nebo si prostě říká, že jinak to nejde?
Tak anebo jinak, katova oprátka už zůstala jako stín viset nad Pražským hradem. Zvony už nezvoní, Te Deum utichlo, místo toho se rozléhají hlasy sovětských poradců. Hledat vnitřní nepřátele, věšet, trestat! A začíná strach. Hrozný strach. Co kdyby i mě... zní Klementu Gottwaldovi hlavou. Vyvázne, na popraviště míří někdo jiný, věrný druh a generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. Procesy sám mocně poháněl, aby ho nakonec semlely a zlomený stál před zlopověstným Státním soudem. Klement Gottwald je na dně. Rok 1952 je strašlivý, narůstá alkoholismus, následky syfilidy se projevují, strach je všudypřítomný, to všechno sžírá zevnitř.
A pak to jde zase rychle. Rok 1953 přináší konec. Nejprve 5. března 1953 umírá Stalin. Klement Gottwald, stejně jako ostatní komunističtí pohlaváři, letí do Moskvy na obří státní pohřeb. Když se 11. března 1953 vrátí do Prahy, stěžuje si, že mu není dobře. O tři dny později umírá na následky prasklé výdutě srdeční tepny. Další velký pohřeb, balzamování těla a vystavení na Vítkově. O necelé dva měsíce později, 1. května 1953, začíná vysílat Československá televize. Symbolicky začíná poststalinská etapa totality.
Klement Gottwald ale nemá klid ani po smrti. V českých končinách vždy všechno trvá. A zatímco svět je v pohybu, u nás ještě hnijí staré režimy. Bylo tomu tak s protektorátem i socialismem. A stejně tak s tzv. kultem osobnosti, tedy komunistickým adorováním Stalina nebo právě Klementa Gottwalda. Teprve roku 1962 je tělo prvního dělnického prezidenta zpopelněno a umístěno v sarkofágu v Národním památníku na Vítkově. Nebylo to ale místo posledního odpočinku. Po listopadové revoluci roku 1989 je urna s popelem umístěna na Olšanských hřbitovech, do společného hrobu špiček komunistické strany. Příběh se uzavřel.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
