Okno do historie: Tragédie a zkáza československých prezidentů. Dvě okupace, rodinné tragédie, vojenské pocty i smutný odchod. Dějství páté

Praha, 1.máj 1968, prvomájový průvod, Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, František Kriegel, Jan Piller
Praha, 1.máj 1968, prvomájový průvod, Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, František Kriegel, Jan Piller
Foto: Profimedia
Jiří Ovčáček | Redaktor a komentátor
[email protected]
Publikováno: 9. 3. 2024

Armádní generál Ludvík Svoboda a jeho život, to je dramatický román, který se čte jedním dechem. Obsahuje slávu, vítězství, ale také tragédie a porážky. Dějinné vichry mocně zaduly i do života vojáka, který se na závěr své kariéry i života stal prezidentem republiky. Měl v sobě ještě cosi ze starých časů, jako kolorovaná pohlednice z počátku minulého století, ale doba už byla jinde, vládl normalizační mocenský racionalismus dr. Gustáva Husáka. Armádní generál Ludvík Svoboda byl bezesporu hrdina, na kterého ale dolehla tíže časů. A ty v Čechách nebývají lehké, jak si můžete přečíst na portálu ŽivotvČesku.cz.

Ludvík Svoboda prožil obě strašlivé světové války jako aktivní voják. V roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, ale záhy byl zajat ruskými vojsky. Vstoupil do československých legií, bojoval u Zborova a Bachmače, na Sibiři pak s bolševiky, kteří později mnoho ovlivnili jeho život. V roce 1920 se vrací do vlasti, do samostatného Československa. A po váhání se dává do služeb armády nového státu.

První čs. republika jako oáza svobody a demokracie - v rámci tehdejších možností - trvala jen dvacet let. Ludvík Svoboda vlasti slouží věrně. Musí ale zažívat drsné okamžiky, které jsou pro vojáka tíživé. Po Mnichovu 1938 je to ústup čs. vojska z pohraničí, aby následoval 15. březen 1939, okupace německou brannou mocí. Ludvík Svoboda je nucen bez jediného výstřelu předat kasárna v Kroměříži do rukou Wehrmachtu. Potupou a ponížením ale vojenská dráha budoucího armádního generála nekončí.

Uniká před okupanty nejprve do Polska, po jeho porážce do Sovětského svazu, kde nakonec vzniká 1. československý armádní sbor. Ludvík Svoboda ho vede, a to jako brigádní generál. Nebyla to jednoduchá cesta, protože v letech 1939 až 1941 měl Sovětský svaz uzavřen pakt o neútočení s nacistickým Německem. V okupované Praze v té době například fungoval sovětský konzulát, SSSR tím uznával existenci protektorátu Čechy a Morava. Českoslovenští vojáci v Sovětském svazu to tedy v té době neměli jednoduché, museli se zdržovat v internaci.

Německým útokem na SSSR v roce 1941 se situace změnila. Naši vojáci pod vedením Ludvíka Svobody se vyznamenali v řadě velkých bitev a podíleli se na velkých osvobozovacích operacích. Bezesporu mimořádně napomohli k vítězství nad nacismem a k záchraně českého národa před vyhubením. Není divu, že 1. srpna 1945 se Ludvík Svoboda stává armádním generálem. Radost z obnovené svobody ale kalil hrůzný fakt strašlivého osudu rodiny velkého vojáka.

Po jeho odchodu z okupované vlasti nacisté provedli krutou pomstu. Jediný syn Miroslav byl zavražděn takřka v 18 letech v koncentračním táboře Mauthausen. Popraveni byli i bratři manželky Ireny, dokonce i její maminka. Právě manželka Irena s dcerou Zoe nakonec smrti unikly. Díky lidem dobrého srdce, byl mezi nimi i katolický kněz, přežily válku v úkrytech a gestapu se je nepodařilo dostat do svých krvavých rukou.

Na Ludvíka Svobodu čekala další sláva, byl od roku 1945 ministrem národní obrany. Ačkoliv v únoru 1948 nekladl nastupujícím komunistům stéblo přes cestu, dokonce vstoupil do KSČ, soudruzi ho nakonec v roce 1950 zbavili ministerské funkce a poslali o tři roky později do penze. Měl však štěstí, unikl snahám o politické procesování. V době vnitřního exilu například pracoval v JZD. O postupný návrat se pak velkým dílem postaral sovětský lídr Nikita Chruščov, který se v roce 1954 začal zkoprnělých československých soudruhů ptát, kde je soudruh Svoboda.

Následoval poklidný život řadového poslance Národního shromáždění, práce na vlastních pamětech a čas plynul a plynul. Jenže dějiny nikdy nespí. Když v první půli roku 1968 abdikoval prezident Antonín Novotný, přichází doba vrcholné politiky, otevírá se brána Pražského hradu. Dne 30. března 1968 je Ludvík Svoboda zvolen prezidentem republiky. Jak nadějné, veselé a zářivé to byly dny. Československo mělo pocit, že je středem světa, že právě zde vzniká něco unikátního, nebývalého, mimořádného. Socialismus s lidskou tváří, zřízení, které nevykořisťuje, ale je demokratické. Snový vánek a růžová vyhlídka neměly šanci. Realita geopolitiky rozmetala svůdné vize čs. politiků a intelektuálů. Přichází 21. srpen 1968 a okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy.

Ludvík Svoboda odmítá čistě kolaborantské návrhy, ale v rámci zklidnění situace podporuje jednání s Moskvou. Je uzavřena dohoda, která sice ukončila stupňující se výbušnou situaci ve vlasti, ale znamenala zpečetění pobytu okupačních vojsk v ČSSR a další ránu na duši českého národa, který již podruhé po bojovém ryku zaklapl desky a sklonil se před silnými tohoto světa. Rána se dosud nezacelila, bolí, je zdrojem vnitřních pnutí i projevů hněvu a emocí.

Prezident republiky zůstává i po okupaci. Ale přichází postupně o moc i vliv. Obé se přesouvá na bedra jiného muže, dr. Gustáva Husáka, nového lídra komunistické strany. Ludvík Svoboda přichází o svůj poradenský sbor, sešněrována je Kancelář prezidenta republiky a z hlavy státu se stává ceremoniář. Dokonce i knihu pamětí normalizační moc odmítla vydat, ano, pamětí prezidenta republiky! Zhoršuje se zdraví a přichází smutný čas. Ludvík Svoboda je speciálním ústavním zákonem, v důsledku zdravotního stavu, zbaven funkce prezidenta republiky. Píše se rok 1975 a nástupcem je zvolen – dr. Gustáv Husák.

Pozoruhodné je, jak je osud Ludvíka Svobody spojen s Ukrajinou. Za první světové války nejprve absolvuje před nástupem do československých legií výcvik v Kyjevě, za první republiky slouží na Podkarpatské Rusi, v dnešní Zakarpatské oblasti, za druhé světové války se spolupodílí na osvobození Kyjeva. Osudy lidí i zemí v našem životním prostoru jsou mnoho provázány a nejinak je tomu i v současnosti.

Co dodat na závěr? Ludvík Svoboda umírá 20. září 1979 a je mu vypraven státní pohřeb. Autor těchto řádků z redakce ŽivotvČesku.cz se posledního rozloučení s prezidentem a generálem zúčastnil, a to v kočárku.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.