Okno do historie: Velké rozloučení s Václavem Havlem. Prahou zvonily klíče a rozléhal se potlesk
České dějiny se mohou pyšnit výraznými osobnostmi, které se navždy zapsaly do srdcí lidí. Jsou majáky v tíživých časech, jejich příklad je povzbuzením. Dramatik, disident a prezident Václav Havel opustil tento svět před dvanácti lety. Vlastně se to už zdá jako celá věčnost, protože se od té doby svět nesmírně změnil, prožil řadu krizí a stal se nevyzpytatelným místem. V roce 2011 se občané republiky rozloučili s velikánem spontánně. S portálem ŽivotvČesku.cz zavzpomínáme na dojemné okamžiky, které provázely pohřeb velkého Čecha.
Životopis Václava Havla, to je obdivuhodný příběh člověka, který vždy věřil v naději. Dramatik a disident se nepodvolil mocným, ač byl pronásledován tajnou policií a opakovaně uvržen do vězení pro své postoje. Dějinný pohyb vynesl Václava Havla do čela československého státu, aby s ním niterně prožíval návrat svobody a demokracie, ale také rozdělení na dvě samostatné republiky. Vždy a všude. I v patrech vysoké politiky, která jsou místem tvrdých a nesmlouvavých střetů, si zachovával smysl pro lidskost. Měl rád, prožíval silně klíčové události, potýkal se s oponenty, nikdy však drsně a nesmlouvavě, nabízel cestu opomíjející malost, mýlil se, ale i trefně diagnostikoval neduhy společnosti.
Václav Havel by nebyl politik pro dnešní dobu, nedokázal by být barvotiskovým strojem věčně chrlícím prázdné fráze a floskule na sociálních sítích. Byl totiž živoucím člověkem. Proto také byl milován a naopak. Asi těžko by dnes snášel politiku lajků, tvrdých slov a odsudků, protože to je politika bez obsahu, jen má umlčet druhou stranu.
Když v roce 2011 opustil tento svět, lidé jako by cítili, že něco opravdového v dějinách vlasti pomalu končí. Projevy emocí a vzdání díků státníkovi tehdy nebyly produktem davovosti, akce svolávané na Facebooku, ale skutečně vyvěraly z pocitů úcty.
Nahlédněme však raději do dobového materiálu, je to více než tisíc současných slov. "Takový charismatický chlap už tady nikdy nebude," zaznělo mezi těmi, kteří se přišli s Václavem Havlem 21. prosince 2011 rozloučit, jak tehdy referoval portál Novinky.cz. Lidé se ke smutečnímu průvodu začali scházet už v sedm hodin ráno. Tichý a důstojný proud lidí se o hodinu později starobylou Královskou cestou vydal směrem na Pražský hrad, v čele jel prosklený vůz s ostatky Václava Havla.
Na Hradčanském náměstí se pak zesnulému státníkovi dostalo vyjádření skutečné a nefalšované úcty. V okamžiku, kdy se přiblížil průvod s rakví, lidé začali spontánně tleskat a zvonit klíči, byly to nekonečné a jímavé minuty. Nic strojeného, secvičeného, naplánovaného. Vlastně se tím definitivně završila 90. léta, éra Václava Havla, která se vyznačovala hravostí, nespoutaností a neuvěřitelnou a od té doby již nepoznanou svobodou. "Naši předkové vzpomínali na svobodu 60. let. My budeme takto vzpomínat na 90. léta," řekl jednou autorovi článku moudrý průvodčí ve vlaku.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
