Poprvé se opil v šesti letech a cigaretový dech maskoval cibulí. Mánička Zdeněk Škromach vpravo byl přemýšlivým divochem
Rozevláté vlasy, klubající se strniště, ručně ušité tesilové kalhoty a pohled upřený do dáli. Tak se bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach (64) prezentoval na snímku, který blíže okomentoval pro ŽivotvČesku.cz. "Nemusel jsem punk a tvrdý rock. Oblíbencem byl určitě Jirka Schelinger, měl jsem rád skupinu Olympic, poslouchal jsem Helenu Vondráčkovou i Martu Kubišovou, která už začínala být trochu omezovaná," popsal muž, který ve vládě Stanislava Grosse (†45) zastával funkci prvního místopředsedy vlády.
Trochu tramp, trochu rebel, trochu básník, trochu vinař a hlavně na plné »kule« milovník svobody a pohodového života. Takový byl Zdeněk Škromach coby teeneager. A mnoho zálib si dokázal přenést i do věku, kdy je obětavým dědečkem šesti vnoučat. Před pár dny se bývalý ministr a muž s levicovým cítěním na svém facebookovém profilu pochlubil snímkem, na kterém vypadá trošku jako Sandokan a trošku jako herec Lorenzo Lamas (63) v seriálu Odpadlík.
"Vyučil jsem se elektrikářem a pracoval už před vojnou. Až pak jsem si dodělával vysokou školu. V práci jsem problém s delšími vlasy neměl, ve škole kolem toho řeči byly, ale nebylo to tak hrozné, aby se člověk musel ostříhat, řekl bych, že ten tlak byl podobný tomu, jako se nyní tlačí na očkování. Ve třídě nás mezi kluky samozřejmě bylo vícero, ono když se člověk podívá na fotky z této doby, tak vidí, že se dlouhé vlasy nosily, měl je třeba zpěvák Jiří Schelinger a další slavné tváře. Punk mě nebavil, »číro« jsem neměl, ale vlasy prostě rostly a kroutily se tzv. na prdelku. Zajímavé je, že ty vlasy si to od mládí snad pamatují, protože i dnes, když si je umyji a nestříknu je lakem, tak se to zase kroutí na »prdelku«. Vlasy si na mládí pamatují, ostatní části těla už nikoliv," vysvětlil s bouřlivým smíchem muž, který jako ministr zažil tři premiéry a má moře vzpomínek na Jiřího Paroubka, Stanislava Grosse i Vladimíra Špidlu. Když mu bylo 19 let, tak mu říkali Přemysl. Jak přezdívka vznikla, už dnes nerozklíčuje, ale prý zřejmě díky strništi, které nechtělo pořádně vyrůst.
Mnoho Škromachových fanoušků a fanynek zaujaly tesilové kalhoty, které mladíkovo tělo obepínají jak krajta uloveného králíka a člověk se až diví, že v upnutém módním kousku bylo »dýchatelno« na spodní partie jinochova těla. Výrazná tvář kdysi mocné ČSSD se pochlubila, že unikátní kousky tehdejšího šatníku dokázaly po večerech »spíchnout« Škromachovy ruce.
"Opravdu jsem v té době měl šicí mánii. V té době šila hodně i moje sestra a společně jsme toho vytvořili opravdu hodně. Šili jsme jsme si i letní košile s širokými rukávy, které se nedaly koupit. Když se podíváte na fotku těch kalhot, tak je vidět, že nemají pásek, to jsem udělat neuměl, ale jinak jsem je podle střihu sešil na šlapacím stroji značky Lada. Už jsem tehdy chodil do práce a kalhoty šil po večerech, za čtrnáct dnů byly hotové," zavzpomínal muž, který s manželkou Miroslavou vychoval dceru Sandru a syna Zdeňka. Když měl zavzpomínat na klukovské vylomeniny, tak s rošťáckým úsměvem uvedl, že nějaké průšvihy byly, ale nic, co by překračovalo hranice.
"Na mě vyšlo, že už mi bylo 15 let, ale ještě jsem byl v 9. třídě. To znamenalo, že člověk už mohl mít motorku typu mustang či pionýr. Táta mi koupil mustanga v době, kdy já neměl ještě papíry a učil mě jezdit. Řidičák jsem si udělal ještě v 9. třídě, a když jsme si měli pro papíry dojet, tak jsme se s kluky dohodli, že si pro ně pojedeme už na motorkách. Takže mladí blbci vyrazili pro řidičák bez řidičáků. Naštěstí nás nezastavili policisté, takže zpátky z úřadu jsme jeli jak lordi s horkým řidičákem v kapse," popsal pro ŽivotvČesku.cz muž, který se považuje za Moravana a je rád, že si na »stará kolena« může odpočinout od Prahy, kde zažil plno politických vítězství i proher.
Jako velký krach vyhodnotil i osud sociálních demokratů, kteří po volbách zůstali mimo sněmovní dveře a strana řeší svou budoucnost. Podle Zdeňka Škromacha by se ČSSD měla vrátit k levicovým kořenům, orientovat se na zaměstnance a rodiny s dětmi a nebát se využít rad starých harcovníků, za kterých sociální demokraté hráli ve vládě první housle.
Stesk po veliké politice ho však netrápí, protože ho baví práce zastupitele pro obec Rohatec. Život na Moravě je podle něj pomalejší a v některých ohledech i intenzivnější než každodenní shon v metropoli. Zdeněk Škromach rád vychutnává život, neodmítne sklenku vína a jeho filozofické hovory z bazénku, kterými hlavně v letním období plní svůj Facebook, umí člověka zahřát i rozproudit.
"Když se ptáte na alkohol, tak já nevím, zda se to může říkat, ale opil jsem se v šesti letech. Omylem. Rodiče mi vyprávěli, že na nějaké oslavě jsem vypil velké množství sladkého burčáku. Rodiče vyprávěli, že pak jsem v kuse spal dva dny. Jestli se tahle zkušenost nějak projevila na mém budoucím životě, to nevím. Když mi bylo kolem patnácti let, tak jsme zkoušeli také míchat různé punče. Nikdy jsem nebyl kuřákem, ale nějakou tu cigaretku jsem také vyzkoušel. Chodili jsme tajně kouřit do větrolamu a vedle měli jezeďáci (členové jednotného zemědělského družstva, pozn. red.) uskladněnou cibuli, tak jsme vždy do sebe cpali cibuli, aby z nás nebyli doma cítit cigarety," vysvětlil s lišáckým úsměvem muž, který miluje a vždy miloval přírodu, ale nepovažuje se za opravdového trampa, spíše za svátečního čundráka, který na výlety pod širák bral nejen lahvinku, ale i kvalitní knihu.
"Pořád mám doma »usárnu«, tedy batoh, který kdysi nosili američtí vojáci, ono se to tedy blbě vázalo, ale vypadalo to dobře na zádech, to bylo hlavní. Já bych řekl, že jsem byli hodně sváteční trampové. V té době byla hodně populární dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann a jejich povídek, my měli partu čtyř kamarádů a třeba jsme si šli sednout na hřbitov a dělali jsme tam alternativy těchto povídek. Byla to vlastně dost zajímavá doba. Jezdili jsme hodně vlakem, ale měli jsme i Škodu 110, na dveřích byla namalovaná mapa Československa a tam jsme zakreslovali místa, která jsme stihli navštívit. Já bych řekl, že tehdy to byla taková naše vlastní svoboda v kontrastu k těm snahám nás zformátovat do systému. Kamarádi měli hudební skupinu, tam bylo také hodně svobody kolem muziky, já se svým hudebním hluchem ale měl zakázáno zpívat, když ale padla lahvinka vínka, tak už to bylo jedno. Nemusel jsem punk a nebavil mě tvrdý rock. Oblíbencem byl určitě Jirka Schelinger, měl jsem rád skupinu Olympic, poslouchal jsem Helenu Vondráčkovou i Martu Kubišovou, která už začínala být trochu omezovaná. Poslouchali jsme také Michala Tučného i Karla Kryla, i když ten už taky »košer« nebyl," zakončil návrat do minulosti Zdeněk Škromach, z jehož slov lze vypozorovat, že i když šediny a kilogramy naskákaly, v nitru je pořád klukem, který má rád nenucenou zábavu ve společnosti skvělých lidí.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
