Hrůzná píseň smrti, Ovčáček pod palbou na Ukrajině. Poslechněte si zvuk dronu a výbuchu ve Lvově
Reportáž: Komentátor portálu ŽivotvČesku.cz Jiří Ovčáček pobýval 11 dnů na Ukrajině, byl zde za svými příbuznými. Nebyla to žádná selanka. Bývalý hradní mluvčí prožil dvě divoké noci, konkrétně ve městech Luck a Lvov, kdy probíhaly ruské nálety. Na Ukrajinu se řítily nejenom zlověstné drony, ale také hypersonické rakety kinžal. Jejich svistot byl hrůznou písní smrti ve válečném konfliktu, který ve své horké fázi probíhá už čtvrtým rokem a zatím nemá konce. Ale nechme promluvit očitého svědka událostí na východě. Hlavně si však můžete pustit záznam zvuku dronového náletu i s výbuchem.
Cesta na Ukrajinu zpočátku vypadala jako vlastně zcela běžná návštěva blízkých, při vědomí, že země čelí ruské agresi. Setkání se mělo uskutečnit na západě země, kde dosud byly nálety jen občasnou záležitostí. Byl to velký omyl.
Přivítání ve městě Luck bylo srdečné a milé. Bylo o čem hovořit. Ale vzhledem k pozdní hodině, bylo před půlnocí, jsme se dohodli, že povídat o novinkách v životě si budeme až na druhý den. Spánek se ale nekonal. Bylo po jedné hodině, když se tichem Lucku rozezněly sirény. Myslel jsem, že to bude jen preventivní poplach. Nebyl.
Za chvíli jsem zaslechl podivný vrčivý zvuk, který se přibližoval. A zesiloval. Neuběhlo mnoho času a ta podivná kakofonie stroje na zabíjení se zdála být nad mou hlavou, jak byl dojem silný. Pak se ozvala palba protiletecké obrany. A výbuch. Dopadl dron někam a způsobil smrt, nebo byl sestřelen? To se dozvím až ráno. A zas a znova, vše se opakovalo. Čas utíkal, spánek nemožný. Nebyl tu strach, ale lítost, co lidé jsou schopni lidem udělat. A napětí, jako by vzduch ustrnul.
Bylo po čtvrté ráno. Až nějakých deset minut bylo ticho. Ale ač už byl ten čas, ptáci mlčeli. V zahradách ustal štěkot, dokonce nějaký pes zběsile utíkal po ulici. Ležel jsem na lůžku a přemýšlel. A pak se to stalo. Jako kdyby nebe rozřízl obří nůž. Byl slyšet strašlivý svistot, jako kdyby nad hlavami proletěla divně rychlá stíhačka. Kinžal, prý má rychlost Mach 10, to je 3430 metrů za sekundu. "No to snad ne," vykřikl jsem a následoval obrovský výbuch. Pohlédl jsem z domu. Nebe nad městem bylo oranžové, jako kdyby si slunce spletlo stranu a vycházelo na západě. Ale ani potom nebyl oddych, následovaly další drony a výbuchy až do šesti hodin.
Přesunuli jsme se do Lvova, který připomíná architekturou Prahu. Však toto starobylé místo formovalo rakousko-uherské císařství, byli jsme po dvě staletí ve stejné vlasti, tedy krajané. Z Prahy za Františka Josefa I. jezdily četné přímé vlaky. Architektonickou krásu dokládá gotická katedrála. Bydleli jsme v přízemí činžovního domu z 19. století, jako kdyby vpadl do Lvova kousek pražského Žižkova. Atmosféru dokreslovala autenticita, domy měly staré původní fasády a vnitřní výmalby společných prostor, v bytě intarzované parkety. Chyběl už jen obraz císařepána na zdi.
První noc proběhla v klidu, všichni se vyspali. Jenže čert nikdy nespí a Kreml také ne. Druhá noc byla podobně strašná jako v Lucku. Rusko má svůj jízdní řád. Po jedné hodině v noci začal nálet dronů, konec přišel před šestou. A tehdy jsem vyšel na pavlač onoho starobylého domu, abych nahrál ten ohavný zvuk. Pro své Čechy, aby uslyšeli, co prožívá Ukrajina. V čem rostou děti. Kde druhý den, děj se co děj, musíte do práce. A kde s vděčností přijímají každé slovo podpory a solidarity. Poslechněte si tu ruskou symfonii. Mrazí z ní.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
