Kardinál Duka v otevřeném rozhovoru říká, že smrtí překračujeme časoprostor. Promluvil i o lidmi hledaném smyslu života
Rozhovor: Kardinál Dominik Duka v mimořádně otevřeném rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz hovoří o velmi těžkých tématech, která se dotýkají niterných záležitostí člověka. O smrti, hledání smyslu života, sebevraždě, nabízí pohled na otázku, co je nebe a peklo. Duka v rozhovoru poodkrývá i vlastní tajemství, když mluví o odchodu svého tatínka nebo vinách, které cítí.
Pane kardinále, jak se v dnešní době vyrovnat se sílícím proudem negativních zpráv? Je víra dobrým útočištěm?
Víra je o hledání porozumění a pochopení. Pokud nehledáme porozumění, ale jenom přijímáme zprávy jako informace bez toho, že bychom nad nimi přemýšleli, tak vlastně nemají téměř žádnou hodnotu. Zprávy, a jak už říká název – informace, často mohou buď formovat, nebo také deformovat. Obraz světa, který nám přenáší převážná část médií, je takový, že nás zbavuje víry v cokoliv dobrého a smysluplného. Pak se nemůžeme do jisté míry divit, že je svět takový, jaký je. Ale jsou i média, která nám ukazují nádheru přírody, nádheru lidských vztahů. Jde vlastně o problém pozitivního a negativního myšlení. Když mám před sebou láhev a naplním ji vodou do poloviny, tak mohu říkat, že je láhev poloprázdná, to říkají některá média, která sledujeme, a nebo mohu říci, že láhev je poloplná. A mám ještě dost důvodů k tomu, abych viděl svět radostnýma očima.
Co je vlastně smyslem lidského života, jeho principem? Víte, lidé často říkají, že »už nic nemá smysl« nebo »nic už mě nebaví«. Proto se ptám.
Doporučoval bych slavnou knihu londýnského rabína Johnatana Sackse s názvem Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu. Ukáže celý vesmír s velkým třeskem až k našemu lidskému životu. V biblické zprávě se stále ozývá slovo »bylo to dobré, krásné, jedinečné«. Je-li ale vše ne-smysl, tak musíme konstatovat, že vše je jedna velká iluze. Cesta vzniku vesmíru, kdyby neměla smysl, kdyby nebyla logická, tak vůbec nebudeme o ničem přemýšlet, protože zde prostě nebudeme. To nám říkají astronomové, astrofyzici, lékaři i biologové. Je třeba si uvědomit, kde je slepá ulička. Jestliže jsme z preambule Evropské unie vyškrtli, že základem naší civilizace a kultury je anticko-židovsko-křesťanské dědictví, tak jsme vlastně škrtli Démokrita, Platóna, Aristotela, Avicenu nebo Tomáše Akvinského. Proto nemůžeme dojít smyslu života. Londýnský rabín udeřil hřebík na hlavičku. Náhodou se nic nestane. Náhodou vznikne jenom ne-smysl.
Válka pustoší Ukrajinu. Ale i jinde ve světě umírají nevinní. Člověka pak napadá, co tomu říká Bůh, proč nezasáhne? Znáte odpověď, případně aspoň její část?
Kdybych znal odpověď, byl bych Bůh. Protože »On« je tvůrcem, stvořil člověka jako bytost svobodnou, která se má rozhodovat ke společnému dobru. Ale reálný život je takový, že musíme počítat se selháním. Jestliže tedy nepřistoupím k člověku - k druhému - jako k rovnocennému partnerovi, jako bratr k bratru, jako bližní k bližnímu, budou války a bude boj.
Život pozemský jednou prostě končí. A přichází poslední minuty člověka. Dokáže věřící člověk nahlédnout, co se v tu chvíli děje? Je Bůh blízko, účtují se hříchy a dobré skutky?
Zkušenost smrti je nepřenositelná. My máme jenom záznam zkušenosti těch, kteří přežili klinickou smrt, která předchází té definitivní. Z této hranice se můžeme setkat s lidmi, kterým bylo dáno nahlédnout. Někdy to můžeme i my sami vypozorovat. Vzpomínám, že když jsem se loučil s otcem, který za tři dny pak zemřel, tak z jeho očí mně vyšla jedna jediná odpověď: »Vidíme se naposledy«. Více nemohu o této zkušenosti říci. Duchovní literatura má tyto výpovědi, že určitá taková chvíle nastává. Lidé, kteří byli při umírajících, se s touto skutečností setkali, jsou to například pracovníci v hospicích.
Život věčný. Lidé si představují buď modravé nebe, nebo žhnoucí peklo. Vlastně takovou trochu pohádku. Jak byste tuhle těžkou otázku jednoduše vysvětlil?
Musíme si uvědomit, že smrtí překračujeme časoprostor. A všechny představy se dají vytvořit - vymyslet - jenom v časoprostoru. Každý člověk, který umírá, je jako novorozenec, který opouští lůno matky, nadechne se a rozkřičí se, protože vstoupí do nového prostoru. Nábožensko-filozofickou touhu po životě, který nekončí, nalezneme už na počátku lidských dějin. Kde se setkáváme s úctou k mrtvým, setkáváme se i s touhou po životě. Někteří lidé si vytvořili falešnou iluzi, že i za hranicí časoprostoru pokračuje život stejným způsobem. Indiáni si představují nebe jako věčné loviště, islám zjednodušeně jako hostinu s huriskami. My křesťané máme představu, která není tak materiální, říká nám, že budeme šťastní v Boží náruči. Ježíšova slova na Kříži k lotrovi zní, že ještě dnes budeš se mnou v Ráji, tedy v zahradě Eden, v prostoru, kde se Bůh prochází a setkává se s člověkem, to je s mužem a ženou. Bible nám říká, nebe je tam, kde je Bůh a já s ním. Boha, kterého si také nemohu představit, nám ale představil nejenom svým zjevem, ale svými činy Ježíš Kristus. Hovoříme-li o pekle, tak víme, že i Kristus používá mnohých obrazů. Nejčastěji se opírají o jeruzalémské smetiště, Gehennu, kde je věčně vidět kouř, plamen a zkáza. Peklo bude tam, kde budu odkázán jen sám na sebe, na svoji závist, nenávist, na své skutky, které jsem svobodně spáchal a odmítl jsem je litovat. Bůh mně v zrcadle skutečné smrti ukáže a dá mi poslední možnost rozhodnutí se pro dobro, pro zlo, pro Boha, nebo bez Boha.
Je Bůh přísný soudce, jako tomu je ve Starém zákoně, nebo laskavý Otec, jako tomu je v Novém zákoně? Někdy si lidé z Boha vybírají jako z menu v restauraci, tak by mě zajímalo, jaký vlastně je?
Bůh se představuje Mojžíšovi jako milosrdný, milostivý, jako ten, kterému záleží na člověku. A předá Mojžíšovi Desatero. Bůh není jakýsi dobráček, není to hostitel, který by se radoval z toho, že ho budou lidé chválit, co jim dal dobrého k snědku a k pití. Bůh je jako pedagog, který nás Starým zákonem provází. Kristus naváže, hovoří o Bohu jako o Otci, slovem »Abba« v aramejštině, což je oslovení otce malým dítětem. Vyjadřuje to autoritu otce, kterou nemůžeme popřít, a představovat si Boha jako stářím znaveného dobrotivého starouška. Takové obrazy nám často představují ti nejmodernější teologové. Pán Ježíš nepopře pojem Boha jako spravedlivého. A spravedlnost vyžaduje odpovědnost. Mýlí se lidé, kteří se domnívají, že Bůh Starého zákona je přísný a Bůh Nového zákona je všeodpouštějící. Bůh Starého zákona má rys přísnější proto, že také my nejsme plně dospělí. Proto apoštol Pavel hovoří, že teprve Kristus nás osvobodil i od jistého nechápání Desatera. Kristus chápe Desatero jako projevy nejhlubší lásky. Proto dává nejvyšší zákon: Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele.
Dát život za své přátele. Ale jak je to ve vztahu k nepřátelům?
Jde především o problém, který se objevuje mezi našimi nebližšími. Musíme trénovat odpor k nenávisti ve své rodině, ve svém společenství. Může to být církev, může to být třeba pracoviště.
Hřích. Lidé si je rádi vzájemně vytýkají. Co vlastně je hřešit? A kdy se dostáváme na hranici hříchu?
Hřích je něco, co odporuje řádu, který má člověk vepsán i do svědomí. A také ho máme na stránkách Bible v podobě Desatera. Nemohu si představovat, že požadavky, které na mě Boží zákon klade, jsou snadno dosažitelné. Je to, jako když někdo trénuje na olympiádu, všimněme si, co všechno musí sportovec překonat. Bůh je jako trenér, ale trénuje nás proto, abychom obstáli, abychom došli cíle. Nevyžívá se v našich slabostech, dokáže podat pomocnou ruku, jistí nás a dává nám jistotu na této cestě. Proto může apoštol Pavel říci známou větu, kde se nejvíce rozhostil hřích, tak se také nejvíce rozhostila milost. V každé situaci, ve které jsem zklamal, mám šanci, abych se napravil. K tomu potřebuji podanou ruku, které říkáme milost.
Hodně opředená mýty je zpověď. Znáte jistě její rozšířenou karikaturu. Za nevěru deset Otčenášů. Co je reálnou podstatou zpovědi? Máme se jí bát?
Budu odpovídat z osobní zkušenosti. Musím umět a mít odvahu v rozhovoru s Bohem říct, že jsem zklamal, přihlásit se k odpovědnosti a hledat cestu nápravy. Hřích mi nemůže být odpuštěn, jestliže jsem nenahradil škodu. Jsou momenty, kdy to nelze, jde o vraždu nebo třeba velké žhářství. Potom musím hledat i celý další život cestu, abych to do jisté míry odčinil. Pak mohu počítat s odpuštěním. Dnes se ale dělá i laciné odpouštění. Například na Bílé hoře se setkáváme katolíci s evangelíky a tam si pořád odpouštíme a pak se stejně dál dohadujeme a někdy se i pomlouváme. Protože se to snažíme jenom proklamovat, nesnažíme se nic odčinit. To není zpověď. Musím se zbavit falešného advokáta, který ve mně říká, ale vždyť to tak hrozné není, to dělají i ostatní, všichni kradou, tak to už nemůže být hřích. Zpověď, to je zpytování svědomí, poctivé přiznání, promiň, to jsem udělal, odpusť mi to. Když toto neučiním, žádnou zpověď jsem nevykonal. Pokání by mělo plnit účel a nemělo by být formální. Zpověď je svátost, a proto musí být pravdivá.
Politika vždy vstupovala do hájemství víry. A byly z toho třenice. Církev se vyslovila proti manželství pro všechny, co je hlavním důvodem?
Vztah politiky a církve je složitější. Křesťanství je náboženství společnosti. Křesťané se tak snaží určité požadavky prosazovat. Takové jsou dějiny. Církev například usilovala o zrovnoprávnění muže a ženy. Na počátku stvořil Bůh muže a ženu. Lidská sexualita musí mít charakter lidství, svobody, vztahu přátelství a lásky k druhému. Dítě má právo na biologického otce a biologickou matku. Pracovníci dětských ústavů vědí, jak děti mohou utíkat a hledat svého otce a matku. Mojí matce zemřela maminka, když jí bylo asi osm měsíců. Celý život, a jak se blížila k smrti, stále se ptala: »Poznám ji?« Vztah manželství a rodiny je dán biologicky, anatomicky, kulturou, ale i svědomím. Proto církev, má-li hájit člověka a lidskou důstojnost, nemůže mlčet k tomu, aby někteří lidé došli k situaci, že svoboda je to, co chci, jednou mohu být buď tím, nebo oním. Parlament by jasně měl říct, že se těmito otázkami nebude zabývat, protože nepatří do jeho kompetence. Děsím se, až někteří rozumbradové budou pomocí umělé inteligence předělávat vědecké objevy a budeme o nich hlasovat. Nevím, jak bych dopadl, kdybych se prohlásil Napoleonem, protože já to tak cítím a já to chci. Jestli mi paní Černochová dá dvě divize, trochu odlehčeně řečeno.
Velmi citlivým tématem je eutanázie. Je v nějaké formě z hlediska víry přijatelná?
Člověk má právo na důstojnou smrt. A na tomto základě mohu odmítnout některé operace, které mají jen částečný výsledek. Jako lékař se mohu zamýšlet, že člověk v pustošivém utrpení potřebuje utišující prostředky. Nedáváme prostředek, abychom člověka usmrtili, ale abychom ho zbavili bezútěšné bolesti. Podívejme se také do historie. Problém znali i rytíři. Téměř dobitý bojovník prosí druha: »Pomoz mi!« Pomáhal dýkou nebo kulkou z pistole. Tyto činy necháváme Božímu soudu. Sebevrah většinou nekončí svůj život, ale on chce útéci ze života, nedělá vzpouru proti životu. Dříve nesměl být pohřben do hrobu, neměl právo na pohřeb. Něco je obecná norma a něco je aplikace do konkrétního života. Bůh lásky pochopí.
Jistě sledujete českou politiku. Hádek přehršel, silná slova, urážky. Není vám z toho smutno?
Musím říct, že není smutno jen z politiky. Politika je taková, jací jsou lidé. V celé naší společnosti jako kdyby zmizel ideál být dobrým, pravdivým, vždy čestným a soucitným. Také musím chodit ke zpovědi, musím přiznat i vlastní vinu. Někdy se nemůžeme divit, kam až politika došla. Kde je příčina? Trochu obviňuji současnou kulturu a média. A abych neurazil, tak jsem uznal i určitou spoluvinu. Vše souvisí i s úpadkem etiky a náboženského života. My jako církev musíme přiznat jistou vinu.
Má vůbec Česká republika před sebou budoucnost?
Česká republika není abstraktum, je to reálná země, naše vlast. Tvoříme ji my, její občané. To jsem tedy i já a každý ze čtenářů. Jsem přesvědčen, že máme budoucnost. Máme ji tehdy, jestliže přijmeme to, co bylo na začátku.
Probírali jsme těžká i neveselá témata. Tak bych chtěl skončit náš rozhovor trochu pozitivněji. Co udělá Dominikovi Dukovi opravdu radost? Myslím takovou tu radost všedního dne.
Radostí je hodně. Budu-li se ale považovat za přehnaně důležitého, budu těžko hledat odpověď. Mám radost, když mohu vstát a nebolí mě kolena. Mám radost, když vím, že jsem přišel včas na bohoslužbu a ta se povedla. Mám radost, když mohu hovořit s nejbližšími, přáteli, ale i vzdálenými o tématech, která mne pozvedla výš. A všední radost budu mít, když na talíři nenaleznu to, co létá, kromě moravských vrabců, ti mají dispens.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
