Mirek Topolánek zhodnotil vládu Petra Fialy a také řekl: Zabránit tomu, aby Síkela nebo Nerudová byli eurokomisaři, musí být cíl sám o sobě

Mirek Topolánek
Mirek Topolánek
Foto: Profimedia
Jiří Ovčáček | Redaktor a komentátor
[email protected]
Publikováno: 10. 7. 2023

Rozhovor: Bývalý premiér Mirek Topolánek v druhé části exkluzivního rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz nezvykle otevřeně hovoří o zdravotních problémech, které mu přinesla politika, popisuje největší chybu premiéra Petra Fialy a bez politické korektnosti diagnostikuje současnou politiku a kulturní války.

Jako bývalý předseda vlády víte, jak složité je ukočírovat různorodou koalici. Zajímalo by mě vaše hodnocení současného pětikoaličního kabinetu pod vedením Petra Fialy.

Volil jsem koalici Spolu s obavami a lehkým despektem, upřednostnil jsem po volbách pětikoalici jako v dané chvíli nejméně špatné řešení. Neviděl jsem alternativu. Neměl jsem tedy vysoká očekávání, takže si neosobuji právo být zklamán. Po osmi letech populisticko-levicové koalice, dominance a olbřímího střetu zájmů Andreje Babiše, zjevné neschopnosti, rozvrácení veřejných rozpočtů a zvyšování »drogové« závislosti lidí i firem na dotacích a dávkách jsem ani nemohl jinak. Sudičky daly té nové vládě do vínku několik nášlapných min, těžce vratných trendů a dračích vajec. Nebudu je popisovat, udělali to mnozí dříve a lépe, ale identifikuji spíše chyby, kterých se Fialova administrativa dopustila, které byly nicméně logické, očekávatelné, dané heterogenností koalice a ideového (pokud vůbec) instrumentária jednotlivých koaličních stran a spolků a také naturelem lídra, Petrem Fialou.

Tedy pojďme k oněm chybám současné vlády. Možná by stálo za to, když nechcete rozebírat jednotlivosti, popsat z vašeho pohledu chybu klíčovou.

Pro Petra bylo docela náhodné vládní angažmá splněním dlouhodobé práce a snu vrátit ODS do vlády a je jen škoda, že v této konstelaci – která je velkou výzvou a koncentruje řadu paralelních, vzájemně souvisejících krizí, jež jsou dány tím předešlým, tedy válkou, chaosem, ale i chybami EU, která ho nutí dělat kompromisy a ustupovat vydírání koaličních partnerů - mu to neumožňuje dělat vlastní politiku. A tady vidím první a klíčovou velkou chybu. Dokud byli Fialovi partneři blbí, nezkušení a zranitelní a hledali na svých resortech marně toalety, měl Fiala zhruba po sto dnech vládnutí – nevládnutí, nejpozději po zahájení války na Ukrajině a ve vazbě na kauzu Dozimetr, vyhlásit změnu kurzu. Vyvolanou logicky především změnou situace, změnou paradigmatu vládnutí. Ekonomické, energetické, inflační a rozpočtové trable měl hodit na hlavu Babišovi a Schillerové a měl v řešení přitvrdit, obranné, migrační a bezpečnostní výzvy měl zakomponovat do nového, redukovaného programového prohlášení, měl rekonstruovat vládu do podoby »válečného kabinetu«, přitlačit koaliční partnery a poslance na krev a říct si o novou důvěru vládě. Dobře se to radí, ale kdyby to udělal, tak by měl volnější ruce, dramaticky by zjednodušil a zpřísnil agendu a přinejhorším by dovládl v menšinovém kabinetu, což by mu dávalo šanci na zvýšení volebního zisku v příštích volbách. 

Jinými slovy řečeno, Petr Fiala by měl jít do rizika střetu s koaličními partnery?

Komentovat jednotlivá pochybení, pseudokulturní války, nedůslednosti, omyly a draze zaplacené koaliční kompromisy fakt nemíním. Vláda je sice napadána odbornou i laickou veřejností mnohdy nespravedlivě a ze strany opozice dokonce cíleně falešně a pokrytecky, raison d’être (důvod bytí - pozn. red.) a nálepku vlády rozpočtové odpovědnosti už nicméně dávno ztratila a bude se až do konce pouze trápit. Skoro bych doporučoval, i když v podstatně horší situaci než loni, poměry ve vládě vyhrotit a dramaticky přitvrdit. Nic horšího než odchod některých stran se stát nemůže. Už jen zabránit tomu, aby Síkela nebo Nerudová byli eurokomisaři, musí být cíl sám o sobě.

Zažil jste v premiérské funkci odpor odborářů, plynovou krizi, předsednictví EU, ze kterého vás »sestřelila« někdejší opozice. Byla to dost dramatická doba, ale tato se jeví ještě dramatičtější. Může člověk takový zápřah přežít se »zdravou kůží«?

Přidejte válku v Gaze, finanční a ekonomickou krizi, brunátného a mocichtivého Jiřího Paroubka v opozici a pátou Klausovu kolonu ve vlastní straně. Vládu mi přece nesestřelila opozice, ale vlastní a koaliční poslanci Tlustý, Schwippel, Zubová a Jakubková. Dnes je krize hlubší, společnost zranitelnější a rozdělenější, rizika vyšší, makroekonomická situace explozivnější a metody řešení sporné a diskutabilní. Kloužeme do dluhové pasti, přitom kolabují standardní služby. Všechna řešení už jen více či méně bolí a nevedou k rychlému cíli hned. Možná zítra, spíše pozítří a kdo ví jestli… Po každé vládě bych teď chtěl jen vybírat opatrně zatáčku, nevrazit do zdi a při jízdě na tom elektrokole neuklouznout v ostré zatáčce na písečku. To kolo totiž nemá brzdy, dobíjecí stanici v Chvaleticích chceme zavřít a EU nás nutí jet rychleji a rychleji jen z kopce a rovnou do klimatického ráje. Tam se všichni chytneme za ruce a budeme se mít rádi. Dotační a »dávková drogová závislost« krizemi zintenzivnila, společnost neopodstatněných práv a neodůvodnitelných nároků odvykačku nechce, všichni mají z pláže na Jadranu nataženou ruku a Stanjura odřené klouby z hrabání v prázdné kase.

To moc na úspěšné »přežití se zdravou kůží« nevypadá…

Záleží na tom, co myslíte tím »přežít se zdravou kůží«. Politicky je to už nemožné. Takový masakr, který vás nutí dělat už jen nepopulární nebo drastická opatření vůči občanům, vlastním voličům a silným byznysovým hráčům ovládajícím média a veřejné mínění, vám prostě neprojde. Možná kdyby Fiala skutečně šel na dřeň a udělal »hóóódněsilový« sebevražedný krok. A ještě do toho hodil nový impuls. On ale nechce skončit jako Topolánek nebo Nečas.

Zdravotně vás to ničí a pěstujete si budoucí problémy. Mohl bych o tom napsat knihu. Cukrovka, rakovina, zánět slinivky. Nic není zadarmo a daň permanentnímu stresu, špatné životosprávě, nevyspání, odpovědnosti a střetům se stádem idi*tů je vysoká. Lidsky to přežijí jen vnitřně integrovaní a silní jedinci, kteří si to nepouštějí moc k tělu, berou to jako službu, ne jako poslání shůry. Bůh dal, Bůh vzal. Nejsem fatalista, ale jistý cynismus a nadhled je nezbytný.

Pomohl by naší zemi návrat k tradičnímu souboji klasické pravice s klasickou levicí? Narážím na šanci vyhnout se riziku rozpadu politické scény, což vidíme nyní na Slovensku.

Slovensko je případ pro kolektivní či spíše hromadnou návštěvu psychiatra, a to nejen politiků. Všech. Pořád tam pracuji a většinu protagonistů znám osobně. Nebude to vodou. Tu mají dobrou. Možná něco ve vzduchu? Nevím. U nás je to pořád spíše o změně medikace a na občasnou skupinovou psychologickou terapii. I když celé řadě mladých lidí bych v souvislosti s klimatickou, genderovou a společenskou úzkostí taky doporučil změnu psychiatra… Možná by stačil informační detox, odpojení od sítí a manuální práce.

Jinak řečeno, návrat k reálnému životu. V téhle změti současnosti, a tím se vracím k otázce, je pravo-levé dělení bez šance?

Pravo-levý konflikt nikdy nezmizel. Akorát se s ním nevyhrávají volby. Je jasné, že bych chtěl návrat tradičních ideologií – konzervativce, liberály a socialisty. Nechci vypadat jako fňukající stařec a moře (problémů). Dnes ale vítězí populisti bez ideologie, osoby bez osobitosti a osobnosti, šašci bez charakteru. A i ti padouchové jsou nějací divní. Rozhodují marketingoví mágové s názorem daným fokusy, průzkumy, testem na sítích. Udělali nám v tom trochu guláš. Nám - umírněným konzervativcům s liberálním ekonomickým názorem - říkají fašisti, my na oplátku nálepkujeme mladé, liberální progresivní levičáky neomarxisty. Kolektivistickým extrémům, které ale mají stejný nenávistný slovník a stejné cíle, říkáme levicový a pravicový extremismus, přestože se jedná pouze o internacionální a nacionální odnože socialismu. Babylonská věž, zmatení jazyků a oblbování lidí. Nikdo neposlouchá nikoho, ve své bublině se každý radikalizuje a jakákoli názorová, argumenty vyfutrovaná diskuze absentuje. Soupeři se častují nadávkami, nálepkami, cejchují se jako zloději a prostitutky ve středověku a míjejí se v prostoru i v čase. 

Volíme buď nejmenší zlo, nebo na vyjádření názoru rezignujeme. Agresivní menšiny všeho druhu ovládají veřejný prostor, protkaný přiblblými asociálními sítěmi jako metastázemi. Objevuje se po verbálním i fyzické násilí, soft terorismus, blokování silnic, útoky bez důvodu, demonstrace blbosti všeho druhu povyšované na nárok, ostrakizování názorů, lidí a jejich vyzmizíkování ze světa.

Poněkud neveselé vyhlídky. Co s tím? Vzdát to? Nebo je vůbec nějaká cesta z “temného lesa” ven?

Musíme nicméně usilovat o návrat zpět k hodnotové politice, i když je to trochu marná a nekonečná práce. Člověk už by se dokonce rád pohádal s nějakým čistokrevným socanem a trochu mu to chybí. Argumentovat, proč existují pouze dvě pohlaví a cokoli navíc je spíše problém vnímání, pocitů a identity, s někým, kdo z vás na první dobrou udělá homofoba, mne už nebaví. Kdybych se nebál slova „sdílet“, řekl bych, že by mne potěšilo, kdybych mohl znovu s někým sdílet demokratickou, ostrou, korektní a hodnotovou diskuzi. Abych si nemusel dávat pozor na každé slovíčko, abych se náhodou někoho nedotknul, abych ho nedostal do nekonformní situace. Je to prostě na hovno, taková diskuze.

První část rozhovoru, ve které Mirek Topolánek promluvil o válce a budoucnosti světa, naleznete ZDE.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.