Okno do historie: USA dohnalo Československo velmi rychle. Ve výrobě vinylových elpíček. Rok 1951 zahájil slavnou éru, která trvá dodnes
Vinylové gramofonové desky zažívají už pěknou řádku let velkou renesanci. Po nástupu CD v 80. letech 20. století se zdálo, že černým kotoučům už zvoní hrana. Velký omyl. Měkká krása zvuku elpíčka nejen přežila, ale získává si další posluchače. S portálem ŽivotvČesku.cz nahlédneme do pozoruhodné historie vinylových desek, které se na československém trhu objevily překvapivě rychle po pionýrských USA.
Současný trh překypuje nabídkou gramofonů všech cenových hladin, od retro typů po moderní přístroje, které nabízejí fantastický prožitek z poslechu. Hudební skupiny považují za prestiž vydat vinylové elpíčko, kdy se ceny pohybují ve stovkách korun. Ale není nutno utrácet velké peníze, antikvariáty nabízejí nepřeberné množství elpíček za lidové ceny. Široký výběr československých značek Supraphon, Opus a Panton je dokladem bohaté historie výroby vinylů v našich končinách.
Pro mnohé bude možná překvapující, že Československo v oboru nezaostalo za Západem. Bylo to přitom v dobách nesmírně tíživých, čase velkých politických monstrprocesů, hospodářských problémů vyvolaných masivním znárodněním a mohutnými investicemi do těžkého průmyslu. Počátek 50. let se nesl v duchu oficiálního optimismu, ale sekera totality dopadala na nevinné.
Přenesme se nejprve do roku 1948. V únoru přebírají v našich končinách moc komunisté, Československo se ocitá za železnou oponou v hájemství Stalinova Sovětského svazu. V červnu téhož roku v USA společnost Columbia Records představuje novou dlouhohrající desku, vinyl s otáčkami 33,3 za minutu a průměrem 30 centimetrů. První pokusy o elpíčka se objevují ale už ve 30. letech, teprve nyní ale nový hudební nosič zahajuje vítězné tažení nad rozbitnými deskami ze šelaku.
Československo západní počin následovalo rychle. Již o tři léta později, v roce 1951, byla v proslaveném závodě v Loděnicích zahájena výroba vinylových gramofonových desek. Nesly hrdý název Československá dlouhohrající deska. Exportní gramodesky se ovšem honosily značkou Supraphon, v roce 1951 byly vylisovány například skladby Antonína Dvořáka. První elpíčka tedy patřila vážné hudbě, například můžeme ještě jmenovat klasický cyklus Má vlast skladatele Bedřicha Smetany. Křehké šelakové gramodesky se 78 otáčkami za minutu čekal postupný ústup, přežily do počátku 60. let.
Elpíčka v Československu vydával nejen Supraphon, ale také Panton, zde šlo o náročnější počiny, na Slovensku pak vydavatelství Opus. Kromě exportu, kdy velkou roli hrál podnik zahraničního obchodu Artia, spolupracovala československá vydavatelství s těmi západními, například s CBS, EMI nebo Polydor. Na trhu se tak objevovala v limitovaném množství i hudba kapitalistické provenience.
Zákazník si ovšem musel připlatit, mnohdy i velmi výrazně. Vinyl stál v době největšího rozmachu většinou 44 Kčs, ale třeba licenční gramodeska skupiny ABBA Voulez-Vous přišla v roce 1980 na 120 Kčs. A to byla částka zhruba představující nájemné v bytě za jeden měsíc. Pro fanoušky to znamenalo mnoho šetřit a uskromnit se. Sláva československých gramodesek nakonec přežila i již zmíněná cédéčka a dodnes ji šíří gramofonové závody v Loděnicích, kolébka vinylu.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
