Ruský stroj smrti je nemilosrdný, Ukrajina je v slzách. Útokem na dětskou nemocnici válka nabírá hrůzné obrátky
Komentář Jiřího Ovčáčka: Vzpomínáte na doby, kdy jedinou starostí o prázdninách bylo, jak hezky prožít dovolenou? Už je to dávno pryč. Nejprve covid a teď už třetím rokem je tu s námi válka, krutá a nemilosrdná. Druhá polovina roku přitom začala drsně. Ruský útok na kyjevskou dětskou nemocnici Ochmatdyt každému připomněl, že Ukrajina trpí a bojuje za právo být a žít. Zároveň je znamením, že konflikt s velkou pravděpodobností nabere ještě drsnější obrátky a nikdo před ním neuteče. Stoupat bude únava z války, na kterou Rusko sází. Důležité je nerezignovat na lidskost a nebýt lhostejný k utrpení Ukrajiny.
O velkolepých cestách maďarského premiéra Viktora Orbána posledních dnů už toho bylo mnoho napsáno. Co v halasu hádanic o smyslu této tzv. mírové mise vládce z Budapešti zapadlo, jsou varovná slova o válce na Ukrajině. Viktor Orbán totiž prohlásil, že následující dva až tři měsíce konfliktu budou brutálnější, než tomu bylo za uplynulých měsíců sedm. Při stupňující se chladnokrevné krutosti Ruska je to strašlivá vidina dalšího zabíjení a ničení Ukrajiny.
Útok na dětskou nemocnici Ochmatdyt v Kyjevě zděsil západní svět a vehnal slzy do očí mnohých Ukrajinců. Kreml udeřil přímo do srdce lidu, který miluje svou rodnou zemi a dýchá za ni. Už mnohokrát v historii za to platil cenou nejvyšší. Nemá přitom vůbec smysl naskakovat na podivné disputace, jaký typ rakety na nemocnici dopadl. Odpovědnost je plně na útočníkovi, na Rusku, které raketový úder na Ukrajinu naplánovalo, zorganizovalo a provedlo.
Pokud jde skutečně o začátek nové, drsné a nevybíravé ruské vojenské kampaně, čekají nás skutečně zlé časy. Budeme čelit mnoha pokušením. Zakrývat oči, nabízet útočníkovi Ukrajinu jako obětinu, aby už tomu všemu byl konec, ale také poroste vztek a nenávist. Nic z toho není moudrou cestou, protože je to dráha zatemnění úsudku i ztráty lidskosti. Agresora lze porazit jedině, pokud milujeme člověka, rodnou vlast, ne když nenávidíme a chceme zabíjet. Tak zvítězili předkové v druhé světové válce, že chtěli žít a být.
Ale zanechme českých pocitů, které se, žel, často promítají hlavně do vzájemného obviňování. Raketový úder na kyjevskou dětskou nemocnici Ochmatdyt též vede ještě k jednomu zamyšlení. Každou minutu, každý den, teď umírají na východní frontě vojáci v zákopech, bitvách, bojových vozidlech. Mladá generace Ukrajiny. Umírají za vlast, vlastně anonymně, často sami, hrůzně zraněni. A mámy mají rozdrcená srdce. Neplní články zpravodajských portálů, vlastně se o nich ani nepíše. Tak aspoň nyní jim věnujme tuto vzpomínku.
Komentář si žádá ryčný závěr, poučení, názor, jasné stanovisko. Tentokrát bude vlastně chybět. Jen konstatování. Války v zásadě končí třemi způsoby. Příměřím, mírem nebo totálním zničením protivníka. To poslední si ovšem žádá totální válku. Každým dnem se riziku realizace třetího scénáře přibližujeme.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
