Michael Kocáb představil prezidentský program. Na Hrad ho má dostat »delfín«
Hudebník, podnikatel a politik, který ovlivnil události po 17. listopadu 1989, patří k těm, kteří jsou připraveni ucházet se o post prezidenta. Michael Kocáb (66) v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz uvedl, že jeho názor změní jen to, pokud by se objevil nějaký silný demokratický kandidát. Takového člověka by podpořil a o Hrad nebojoval. "Já mám určitou výhodu, že mě lidé znají a víceméně znají i mé politické postoje v průběhu minulých 30 let. Mám za sebou řadu politických akcí, které jsou spojeny s naší novodobou historií. Výrazné angažmá při sametové revoluci, svým přispěním jsem i dopomohl k prezidentství Václavu Havlovi," řekl Michael Kocáb pro ŽivotvČesku.cz a poprvé představil svůj program, kterému dal zkratku »delfín«.
Pane Kocábe, vy už jste v podstatě oznámil, že o Hradě vážně uvažujete a hovořil jste o tom, že nechcete, aby nový prezident měl komunistickou minulost. Platí tedy, že o prezidentský post v roce 2023 skutečně budete usilovat?
Nejsem zastáncem názoru, který se hodně rozprostřel, že kdo chce být prezidentem, tak o to musí hodně usilovat, musí to moc chtít, musí sehnat spoustu peněz… Já si myslím, že je to služba národu a že národ by si sám svého prezidenta měl vyžádat. Já maximálně mohu nabídnout, že bych do toho šel za předpokladu, že by o to byl zájem. Já se rozhodně nemíním někam tlačit, mám svou profesi, která mě baví a ta by musela jít stranou. Když ale vidím, jak se vyvíjí politická situace, když si v hlavě projdu, kdo všechno by se mohl stát po Milošovi Zemanovi prezidentem, tak jsem si řekl, toto ne, je potřeba oprášit hodnoty, ke kterým jsme se přihlásili po 17. listopadu 1989. Samozřejmě doba postoupila, objevují se nové akcenty – například urgentní starost o životní prostředí, ale ty základní hodnoty, že chceme být vyspělou demokratickou prozápadní zemí, že nechceme stále pošilhávat na východ, protože máme zkušenost s ruským vazalstvím, že se chceme i nadále zabývat myšlenkou univerzální lidských práv, na ty hodnoty nesmíme rezignovat. Nutné je obnovit přátelštější prostředí, aby společnost nebyla tak pekelně rozpolcená. Opět se do společnosti vkrádá frustrace, lhostejnost, netečnost, otupělost, necháváme si všechno líbit, a už to skoro ani nekomentujeme. Říkal jsem si, že toto musí někdy skončit, že kdybych k tomu mohl přispět mou kandidaturou, tak bych to udělal. Když se najde jiný znamenitý kandidát, tak se rád v jeho prospěch své kandidatury vzdám.
Říkáte, že národ by si svého prezidenta měl vyžádat. Dostal jste tedy už signál, že národ si řekl právě o vás? Už k vám takový hlas zazněl, nebo jak chcete poznat, že národ si říká právě o vás?
Je nezbytný ten krok ohlášení kandidatury, pak můžete sledovat průzkumy veřejného mínění s nějakou korelací. Pokud se budu potácet někde kolem 5 či 7 procent, tak mám jistotu, že to nerezonuje. Jiná věc je, když to lidé začnou podporovat. Poznáte, jak s vámi lidé mluví, zda vám nabízí pomoc, jak reagují média atd. Tím se dá nějaká orientace získat a člověk se může rozhodnout.
Chápu. Nicméně cítíte tedy, že lidé na vás reagují a umí si vás na Hradě představit?
Já mám určitou výhodu, že mě lidé znají a víceméně znají i mé politické postoje v průběhu minulých 30 let. Mám za sebou řadu politických akcí, které jsou spojeny s naší novodobou historií. Výrazné angažmá při sametové revoluci, svým přispěním jsem i dopomohl k prezidentství Václavu Havlovi, participoval jsem na odsunu sovětské armády atd. Nechci ale mluvit jen o sobě, byl jsem součástí mohutného politického pohybu společně s dalšími aktivisty. Ale byl jsem u toho. Také jsem byl ministrem ve dvou vládách v období kdy Česká republika předsedala Evropské unii. Mám zkušenosti s Bruselem, s OSN, mluvil jsem dokonce jako jeden z mála v Nejvyšším sovětu SSSR. Získal jsem tedy využitelné zkušenosti a myslím si, že mám poměrně pevný názor na řadu politických problémů. To je tedy nabídka mých zkušeností a mé životní historie, ale bude záležet samozřejmě na voličích. Mám k lidem blízko možná i proto, že dělám muziku a jsem ve spojení s fanoušky celý život. Navíc si myslím, že cesta je cíl, že můžete v průběhu prezidentské kampaně na řadu otázek dát jasnou alternativní odpověď lišící se třeba od postoje vlády či současného prezidenta.
Dobře, ale lidi zajímá, zda kandidaturu tedy podáte, nebo zda jen testujete terén?
Řekl jsem, že kdyby se to řešilo dnes, tak ano. Je ale ještě dlouhá doba, než k tomu dojde a mnoho věcí se může zásadně změnit. Může se objevit nějaký mladý člověk, jako třeba na Slovensku prezidentka Čaputová, vše mu bude hrát do karet… Tím, že se za tím zoufale neženu, tak mám ještě dost času na rozhodování.
Již jste otevřeně říkal, že do vašeho rozhodování vstoupil příklon některých vrcholný politiků k Rusku. Vstoupí do vašeho rozhodování i výsledek sněmovních voleb?
Samozřejmě. Vše, co se odehraje, bude mít vliv, včetně toho, jak bude vypadat budoucí vláda. Jsem hudebníkem a politikem, ale mám v sobě i dětskou hravost a mám rád humor. Jde mi o to, aby se opět alespoň trochu navrátila vlídnost a ta hezká atmosféra, která byla cítit krátce po revoluci. Nebude to lehké, protože lidé jsou podráždění, ale ne nemožné. Když jsem si srovnal mé politické priority vyšlo mi slovo »DELFIN«.
Jak tomu mám rozumět?
Delfín je takový symbol přátelství a hravosti. D jako demokracie, princip rovností před zákonem, politických práv, dělby moci a vlády zákona. Tato definice je mi blízká, na rozdíl od pokleslé demokracie, kdy se může do čela dostat bohatec, který na státu parazituje. V takovém případě hrozí oligarchická vláda propojených velkopodnikatelů, což nutně vede k úpadku. E je ekologie, životní prostředí. Všichni dnes cítíme, že tato problematika se přesunuje do oblasti kategorického imperativu. Jedna z přiléhavých definic zní: jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem. L jsou lidská práva, která se dostaly na orbit našich zájmů, ale pro mě jsou důležitá jako vzduch či voda. Svoboda a zejména lidská důstojnost jsou hodnotami, které je třeba chránit jako oko v hlavě. F je filantropie, resp. humanismus. Nepůjde to jinak, než, že vedle sociální politiky státu bude sílit paralelní linie mezilidské solidarity a pomoci. I jako inovace. Stát i soukromé subjekty se musí soustředit na progresivní pokrok ve všech oblastech lidského konání, aby naše země měla co nabídnout světovému společenství. N jako nezávislost či svrchovanost. Jsme členy rodiny evropských států při zachování našich národních specifik.
Vy jste uvedl, že o Hradě přemýšlíte hlavně proto, aby se prezidentem nestal další člověka spojený s komunistickou minulostí...
To bych byl opravdu nerad. Třicet let po sametové revoluci sledujeme, že jeden vedle druhého z našich nejvyšších představitelů jsou bývalí komunisté… To je úplně absurdní. Zkuste si to převést na německé poměry, že by třicet let po válce byli v čele státu bývalí nacisté… Kdo někdy vstoupil do komunistické strany, musel se s komunistickou propagandou alespoň částečně ztotožnit. Se sovětským svazem na věčné časy. Kolik utrpení a krve to stálo, víme. Něco z toho v něm muselo nutně zůstat, pokud se nejednalo o čistého kariéristu. V průběhu kampaně může pronášet »sebedemokratičtější« hesla, ale když si ho později Vladimir Putin nebo čínský prezident přivine na hruď, jako se to stalo Miloši Zemanovi, zjihne. "Vždyť ono to není tak jednoduché", začne říkat, "vždyť »zápaďáci« mají také chyby, tak proč bychom měli napomínat totalitní velmoci. Buďme spíše mostem mezi západem a východem. Buďme čínským přístavem v Evropě. A co se máme co montovat do dodržování lidských práv v jiných zemích, natož velmocí, vždyť peníze jsou až na prvním místě a musíme pečovat hlavně o ekonomickou prosperitu vlasti". Takové uvažování si již nemůžeme dovolit, prohlubovalo by dále naší izolaci a stali bychom se nevypočitatelnou zemí, která hledí pouze na vlastní zájmy a vše ostatní je jí »šmadlafuk«. Kauza Vrbětice a postoj prezidenta Zemana je toho příkladem. Prvek přivinutí na hruď je zrádný. Je nenápadný, ale někdy silnější než korupce nebo vydírání. Kdo se s vámi kamarádí, toho máte rád. Ale i tato má výhrada má své výjimky. Týká se některých bývalých disidentů, kteří sice svého času v KSČ také byli, ale svým dalším životním angažmá výrazně přispěli k pádu totalitního socialismu.
Říkal jste, že vidíte lidi, kteří by byli vhodnými prezidenty. Že znáte lidi, kteří jsou imunní k opojení mocí a dokážou zůstat nad věcí a nepodléhat tlaku různých skupin. Můžete někoho z těch lidí jmenovat?
Imunní? To se vždy teprve ukáže. Ale z momentálních kandidátů bych si dokázal jednoho, nebo dva vybrat. Na druhou stranu musím říct, že osobností, kterým bezvýhradně věřím, tam zase tolik nevidím. Několik by jich bylo z řad bývalých disidentů, a skvělých aktivistů, kteří se podíleli na 17. listopadu, ale ti kandidaturu neoznamují. Když se já rozhodnu, nebudu na protikandidáty sbírat informace a nebudu je zostouzet a zanášet prostor negativní energií. Budu se chovat přátelsky a prokazovat jim úctu, pokud ovšem v jejich programu nebo vystupování nerozeznám něco zásadně negativního, neřkuli přímo nebezpečného.
Když se na Slovensku stala prezidentkou Zuzana Čaputová, politologové i voliči její osobu dávali do souvislosti s Českou republiku. Rozebíralo se, zda i v České republice dozrál čas, aby prezidentkou byla žena. Vidíte nějakou ženu, která by podle vás byla dobrou prezidentkou?
Ano, vidím, ale jmenováním jedné, ubírám šanci druhé, To přenechám politologům. Pro mě je důležité, aby jakýkoli kandidát, či kandidátka měly čitelnou a respektu hodnou osobní historii, proč si vás lidé váží, jaké jsou vaše zásady, co jste v životě už dokázal. Nestačí se přihlásit a říct, že by mě moc bavilo sedět na Pražském hradě. Koho by nebavilo (říká s úsměvem).
Uvedl jste, že vás lidé znají a to je pro vás výhodou. Velká část voličů se ale nerozhoduje podle znalostí, ale podle momentálních emocí...
No jo. To není dobré, ale těžkou hlavu mi to nedělá. Pokud se objeví někdo, kdo naslibuje hodinky s vodotryskem, zaplaví republiku neodolatelnými billboardy a bude rozdávat koblihy na každé autobusové zastávce, tak asi nemám šanci. V průběhu kampaně se ale můžete lidem důkladně představit, oni si udělají názor a rozhodnou. Ta obrovská suma lidí je schopna odhadnout člověka. Když zjistí, že je to člověk dobré vůle a že mu nejde jen o uchvácení moci, tak to rozpoznají. Věřím. Vím, že řada filozofů varuje, že vůle lidu nemusí nutně znamenat nejlepší volbu, ale příklad Slovensko nám ukazuje, že voliči dokážou rozhodnout velmi kvalitně. Nakonec i Schwarzenberg nevyhrál jen o prsa.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
