První normální rozhovor se starostou Pavlem Novotným: Od dětství až po hru s nervy chytlavých Čechů

Pavel Novotný
Pavel Novotný
Foto: Profimedia
Se svolením Jiřího Ovčáčka
Jiří Ovčáček | Redaktor a komentátor
[email protected]
Publikováno: 26. 5. 2023

Starostu Řeporyjí Pavla Novotného (42) všichni znají jako šokujícího skandalistu, na kterého doslova prší žaloby za příkré výroky. V rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz, který vznikl při cestě vlakem z Ukrajiny, poodhaluje jinou tvář a nabízí vhled do svého nitra. Hovoří o dětství, vztahu se slavným tátou Petrem Novotným (75), ale i důvodech, proč tak rád provokuje.

Pane starosto, byl jste už jako kluk takovým raubířem, nebo po klidném dětství přišel divoký čas?

Byl jsem hodný chlapeček, který si četl a chodil do šachu. A navíc jsem měl problémy s dikcí, kdy jsem k té výbavě, co mám dnes, navíc ráčkoval a zadrhával. Ale poté, co jsem to odboural a přestal hrát šachy, tak už jsem byl tak od jedenácti let předsedou třídy a raubířem.

Obecně se ví, že hodně pro vás znamená váš otec...

To je svatá pravda.

Nejvíce si na něm vážíte jaké vlastnosti?

Můj děda, otec maminky, když se mu někdo nelíbil, říkal, ten nemá rovný oči. A táta má rovný oči. Neznám, že by někoho pomlouval, a to jako král bulváru umím ocenit. Židé pro své děti udělají cokoliv. Táta takový prostě je. A také nám dal velkou míru svobody, což je na mně dost vidět.

To je nezpochybnitelné... Říká se, že děti v uměleckých rodinách to mají těžké. Bylo a je složité být synem slavného otce?

Bylo to velmi lehké. Otec byl celebritou už za komunismu. Nikdy jsem nevnímal, že jsem
odstrkován, vždy to byla výhoda. Rád jsem s tím žil. Dělím lidi na ty, co už něco předvedli, a na ty, co nic nepředvedli. Stačilo si pak jen připustit, že otec je titán, kterému nemohu sahat po kotníky ani charakterově, ani profesně. S tím se hned v pubertě srovnat a snažit se něco předvést. Možná tam, kde mi to bude přáno.

Na co nejraději vzpomínáte, co je vrchol vašeho mládí?

Když jsme jeli po revoluci, konkrétně v létě roku 1990, do Bibione. Předtím jsme byli v »Ceausescově Rumunsku«, teď jsme najednou jeli škodovkou do Bibione, otec nám pouštěl na kazetě Felixe Holzmana, k tomu se naši rozhodli mít ve čtyřiceti další dítě, to tehdy opravdu nebylo běžné. Chodili jsme po Benátkách a bylo to fajn.

Drsně bouříte na sociálních sítích, někdy opravdu dramaticky. Je to hra, výzva? Nebo to opravdu hluboce prožíváte?

Je to napůl hra, napůl výzva, kterou hluboce prožívám. Umím provokovat a v kombinaci s přesvědčením, že jsem poslední mezi spravedlivými, je ta provokace prostředkem, jak být tribunem lidu a poučit ty méně obdařené. Jsem takový »Pan Pravda« na sociálních sítích a byla by škoda toho potenciálu nevyužívat.

O Češích jste nedávno kvůli válce na Ukrajině mluvil dost nevybíravě, dokonce kvůli tomu přišla udání na policii. Nepřehnal jste to?

Mluvil jsem o prorusky smýšlejících občanech, kterým to samozřejmě patřilo. Za to vytržení z kontextu si mohu v zásadě sám a v celé věci, jak je mým dobrým zvykem, lituji jen sám sebe.

Máte za sebou několik soudních tahanic, zjednodušeně řečeno, pro utrhání na cti. Stojí vám za to pro drsný výrok takto riskovat?

Jana Husa za pravdu upálili. Navíc jsem nikdy nebyl pravomocně odsouzen za nějaký výrok. Máme svobodu slova, a když to někdy přeženu, rád si připlatím. U přestupkové komise jsem jako doma. Jan Hus to měl horší.

Osobně si myslím, že prostě chcete Čechy nadzvednout od sklenice piva a sedačky před televizí v obýváku. Prostě rozbíjíte typický český domácí »biedermaier«. Jsem blízko?

Ano, oni to často potřebují. Z pravdy jsou vždycky největší průšvihy. Mám prostě pocit, že se mi dějou všechny ty věci, co se dějí při bezohledné pravdomluvnosti a otevřenosti. Z prvoplánového provokování jsem dávno vyrostl, ale to samozřejmě nemůže každý pobrat. A ani to nečekám. A věřte mi, není lehké žít s tím, že všechno vím nejlépe.

Proč jste vlastně šel do voleb a kandidoval na starostu? Bulvár už vás nebavil? Nebo jste chtěl něco konkrétního dělat, aby za vámi něco zůstalo?

V komunální politice jsem dvacet let. Byl jsem zvolen v Řeporyjích zastupitelem již jako mladík. Byl jsem v obecním zastupitelstvu víc než v bulváru. A než jsem se rozhodl pokusit převzít odpovědnost, prožil jsem dvanáctiletou zkušenost v našem obecním rybníčku. Prošel jsem si to úplně celé, včetně třebas mladického nezvolení z volitelného místa.

V Řeporyjích si vás pochvalují pro velkou pracovitost. Prostě umíte pečovat o městskou část. Jak přepínáte mezi skandalistou a racionálním starostou?

Byl jsem vždy takzvaný »multitaskingový«. A ono se vám také lépe přepíná, když si to můžete dovolit. Navíc mě to strašně baví. Někdy se až děsím, s jakou samozřejmostí to dělám. Přepínal bych se hůř, kdybych věděl, že mi to tak nebude tolerováno.

Navštívil jste Ukrajinu, Hostomel. Na vlastní oči jste viděl následky války. Co byste vzkázal lidem, kteří jsou proruští? A prosím hezky po »starostovsku«!

Měli by si také udělat výlet. Nemám pocit, že bych viděl herce a propagandu. V místech, kde jsem byl, prošla válka. Ve válce vždycky trpí civilní obyvatelstvo. A to naše dekády možnost trpět ve válce nemělo. Ne že bych mu to přál, ale mít tu možnost, žádný problém s lidmi, co nerozumí tomu, co je to válka, nemáme. Mimochodem, byl bych takto stejně solidární s civilním obyvatelstvem v Rusku, kdyby ho někdo napadl a rozpoutal válku. Tak je to jednoduché.

Dokážete si mimochodem představit být starostou třeba dvacet let? V Čechách to není nic zase tak neobvyklého.

Prakticky nedokážu, nestojím o to a vím, že to říká každý komunální politik. Jako znalec politické historie vím, že průměrná životnost zdejšího starosty je asi sedm a půl roku, a já to nehodlám překonávat. Chci si zachovat duševní zdraví, a navíc jsou dle mého jediným smyslem života děti. Rád bych je viděl vyrůstat. A jsem také manžel. A navíc mám poslední dobou pocit, že mi to starostování bere čas na provokování, a to je škoda.

Máte rád historii, milujete archivy, rád v nich listujete. Co byste chtěl, aby po vás někdo vyhrabal v archivu za řekněme sto let?

Že jsem dal se svou administrativou dohromady řeporyjskou školu. Nikdo to o mně moc neví, mě to štve, přitom jsem na to pyšný. Byla to nejhorší škola v regionu. Dnes zavádíme povinně šachy. To by se po mně mohlo najít. To by mě potěšilo.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.