Ekonom Pikora bez pardonu: Státní dluh je už tak velký, že je nereálné ho splatit na nulu

Vladimír Pikora
Vladimír Pikora
Foto: Profimedia
Jiří Ovčáček | Redaktor a komentátor
[email protected]
Publikováno: 27. 7. 2023

Rozhovor: Hlavní ekonom investiční skupiny CFG Vladimír Pikora v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz vysvětluje, jaké konkrétní dopady má rekordní státní dluh ve výši 3 biliony korun. Rychlý růst dluhu s sebou nese rostoucí náklady s jeho splácením. Ekonom si v této souvislosti posteskl, že politici už zapomněli, jak se škrtají výdaje.

Pane Pikoro, státní dluh překonal hranici 3 biliony korun. Co to konkrétně znamená, jaké budou dopady? 

Rychlý růst dluhu s sebou nese rostoucí náklady s jeho splácením. Letos by nás měla vyjít obsluha státního dluhu na 70 miliard korun, za rok to už vyjde na 90 miliard korun a v roce 2025 by to mělo být už více než 100 miliard korun. Jen pro představu – ještě v roce 2021 mělo ministerstvo obrany rozpočet 75 miliard korun a ministerstvo vnitra 86 miliard korun. Obsluha dluhu jsou vyhozené peníze, které budou každý rok chybět. Tlačme proto na politiky, aby dluh snižovali.

Částka 3 biliony korun je pro člověka už nepředstavitelná. Je vůbec reálné takovou sumu někdy splatit, nebo se prostě počítá s tím, že už nikdy uhrazena nebude?

Systém je jednoduchý. Jakmile se blíží splatnost státního dluhopisu, je vydán nový státní dluhopis. Z částky, kterou stát z dluhopisu získá, se pak splatí dluh. Je to stále dokolečka. K tomu se vydávají další dluhopisy, o něž dluh dále roste. To je třeba přeseknout. Dluh je už tak velký, že je nereálné takový dluh splatit na nulu. Stále tu nějaký dluh bude. Kdyby se politici snažili, mohli by dluh snížit třeba o třetinu. To už reálné je. Nicméně nevidím mnoho politiků, kteří by chtěli dluh snížit. Politici zapomněli, jak se škrtají výdaje. Jen pro představu – z veřejných rozpočtů u nás živíme milion lidí. Jestli si někdo myslí, že to je v kapitalistické ekonomice normální, tak ho můžu ujistit, že není. Vždyť my také děláme vše pro to, abychom už kapitalistickou ekonomikou nebyli.

Západní státy neustále navyšují své dluhy, příkladem budiž USA, ale i řada zemí EU. Jde tak činit takřka donekonečna, nebo se prostě jednou stroj zadrhne?

Teoreticky to může jít donekonečna. Prakticky to tak ale není. Jednoho dne to narazí na naši důvěru. Jednoho dne se totiž nejspíš stane, že lidé budou mít strach, že dluh je už tak velký, že ho stát nestačí ufinancovat ani z nových dluhopisů. A pak už je to rychlé. Banky a penzijní fondy nenakoupí nové státní dluhopisy, a nebude proto z čeho splatit původní dluh. Najednou začne dluhová krize. Tak nějak zjednodušeně začala řecká krize. Důležité je ale vědět, že neexistuje žádné číslo, kdy by dluhová krize začala. Není pravidlo, že když dosáhne dluh X procent HDP, tak ekonomika zbankrotuje. U některých ekonomik jsou investoři nervózní až při dluhu 200 procent HDP, jinde stačí jen 40 procent. Jde hodně o to, jaké má ekonomika renomé a jak moc jí lidé věří. Předpokládám, že v Německu by byla důvěra i při dluhu 200 procent HDP. To o Itálii asi neplatí.

Česká republika má i přes nelichotivý rekord v rámci EU stále relativně nízkou míru zadlužení. Máme být v klidu, nebo obezřetní?

Ano, náš dluh je v mezinárodním porovnání stále nízký. Pohybujeme se kousek nad 40 procent HDP. Průměr zemí eurozóny přitom činil v prvním kvartále 91 procent HDP. Můžeme klidně zvýšit dluh na dvojnásobek a stále nebudeme ani na průměru. Toho bohužel někteří politici zneužívají a tvrdí voličům, že se můžeme zadlužit více. Jasně, Řekové mají dluh 168 %. Tam se dostaneme ještě za hodně dlouhou dobu. Jenže Řecko už bylo v takové situaci, že nemělo na důchody. Takže zatímco my řešíme, o kolik v rámci valorizací zvýšíme důchody, Řekové řešili, o kolik je sníží. To nechci zažít. Přitom je to snadné. Je třeba snížit počet státních zaměstnanců a zrušit dotace na každý nesmysl.

Kdysi banky vyzývaly občany ke spoření. Možná někteří pamatují reklamního Spořínka. Nyní naopak reklama burcuje k úvěrům a půjčkám. Nenastal čas obrátit kormidlo ke spořivosti?

Tak za socialismu jsme nebyli konzumní společností. Bylo třeba spořit, aby pak šlo investovat. Dnes to tak neplatí. Nejenom to, že jsme konzumní společností, my jsme navíc i dotační ekonomikou, kde někteří, kteří to vůbec nepotřebují, na dotacích bohatnou. Platíme jim to my všichni. Dotace už začínají být naprosto absurdní, jako když se tvrdilo, že v Řecku jsou bonusy za to, že chodí člověk do práce včas.

Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.