Putinova volební komedie skončila, car uhájil krvavý trůn v Kremlu. Rusko mělo vždy slabost pro imperátory
Komentář Jiřího Ovčáčka: Ruský prezident Vladimir Putin obhájil ve víkendových volbách svůj post, dostal nepřekvapivých 87 procent hlasů. V čase agresivní války proti Ukrajině dostal novodobý imperátor další razítko k pokračování tažení proti svobodné zemi. Ukazuje se, že Rusko touží po nadvládě imperátorů, ať už v něm panuje systém monarchistický, totalitní, nebo řízené demokracie. Podivná magie Kremlu působila i na šéfy komunistické strany. Právě imperiální faktor v zemi na východě je tématem komentáře portálu ŽivotvČesku.cz.
Vítězství Vladimira Putina ve volbách nikoho nepřekvapilo, jiný výsledek se ani neočekával. Unylost volební kampaně v Rusku tomu odpovídala, už se nepředstíral žádný střet a protikandidáti byli jen do počtu. Novodobý car si prostě formálně přišel pro formální bumážku, že může dál rozkazovat ze svého trůnu v Kremlu. Otázka zní, jak je možné, že v Rusku vždy každý politický systém skončí v tenatech imperiálního lesku a výbojů.
Není to totiž nic nového pod sluncem. Ano, za časů starého carského Ruska to bylo přirozené, že imperátor byl samoděržavný, o všem rozhodoval a byl jedinou faktickou autoritou. Monarchie je prostě monarchie. Jen vzpomeňme, jak byla titulována carevna Kateřina Veliká – Matička. Skloněná záda před vládcem byla prostě v carském období samozřejmá a žádaná. A kdo se odmítal sklonit až k zemi, Sibiř poznal.
Říjnová revoluce roku 1917 vnesla do Ruska mnoho chaosu, utrpení a nebývalé změny. Pod vedením Vladimira Iljiče Lenina se měla uskutečnit velkolepá přestavba v komunistický ráj. Krvavá utopie ale vedla opět zpět k již známému, co Rusku tak blízké. Ač Sovětský svaz, s Josifem Stalinem se opět vynořila monarchie, starý známý carismus. Jak jinak nazvat šílený kult osobnosti, který se kolem Stalina rozvinul? Z šéfa bolševické partaje se stal uctívaný vůdce, zesnulý Lenin byl povýšen na ikonu v pseudonáboženském stylu.
Druhá světová válka nic nezměnila a každý další sovětský vůdce po Stalinovi měl v sovětské veřejnosti status neformálního cara. Kreml svou magií mocně působil a duch staré monarchie přežíval. A s ním tužby imperialistické, jak dokázal Leonid Iljič Brežněv okupací Československa v roce 1968. Byli pak dva politici, kteří se sice snažili prakticky narušit tuto carskou tradici, ale přesto byli sami nadále předmětem tohoto kultu. Michail Gorbačov a Boris Jelcin se snažili o jakousi demokratizaci, s výsledkem nevalným.
Po této malé pauze přišel roku 1999 plnohodnotný návrat k carismu. Nástup Vladimira Putina znamenal oprášení zlatavého lesku trůnu, Kremlu a samoděržaví. Vladimir Putin spojil všechny imperiální tradice Ruska, monarchie, komunismu i současnosti v jeden celek a zahájil přípravy na expanzi, ačkoliv se pro Západ navenek tvářil líbezně. V roce 2022 odkryl karty a zaútočil na Ukrajinu. Protože ruské impérium žije fanatickým pocitem, že bez ukrajinského území není skutečně veliké a mocné. Proto ta krutost, pomstychtivost a nesmlouvavost.
Prezidentské volby jsou tedy zhola už zbytečné a jen divadlem. Vladimir Putin je fakticky carem, už mu chybí jen poslední krůček, korunovace. Pro Západ plyne ale jedno velké poučení. Pokud by mělo dojít ke změně režimu v Rusku k větší demokracii, úspěch bude zaručen jen v případě, že bude nabídnuta light verze demokratického cara. Zní to prazvláštně, ale i demokracie se v Rusku dá šířit jedině z výšin Kremlu. Západ by měl hledat silnou osobnost, která by se dokázala této úlohy zhostit, a přestat snít o jiných scénářích. Prozápadní car, to je cesta, která má jediná perspektivu.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
