Ukrajinské dvaadevadesátileté babičce se svět smrsknul do prostor sklepení. Jak dokáže v takových podmínkách člověk přežít, popsal sociolog
Poté, co přežila druhou světovou válku, žila Marija Nikolajevna rušný a spokojený život. Vychovala dvě děti, pracovala jako inženýrka v sovětském leteckém průmyslu a opečovávala krásnou zahradu u rodinného domu v ukrajinském Charkově. Jak stárla a její manžel Vasilij Emelianovič zemřel, obzory se jí zúžily na byt ve druhém patře, výhled z okna na děti hrající si na houpačkách a návštěvy dcery, která bydlela nedaleko. Když se letos po ruské invazi vrátila do země válka a její dům zasáhly bomby, Marijin svět se zmenšil ještě více - na sklepení na druhém konci města, píše agentura Reuters. Pro ŽivotvČesku.cz okomentoval situaci, ve které dvaadevadesátiletá žena ocitla, a jak ji dokáže zvládat, respektovaný sociolog Vojtěch Bednář. Situace je podle něj dramatická, ale záleží, jak je člověk nastaven.
Poslední čtyři měsíce žije Marija v podzemí se svou dcerou, zetěm a rodinnou kočkou. Pohled na denní světlo se jí naskytne jen tehdy, když sedí ve dveřích na kraji schodiště, které vede na ulici. Oba jejich domy jsou nyní neobyvatelné, a tak rodina žije v provizoriu ve sklepě bytového domu jednoho známého.
Charkov - druhé největší ukrajinské město - odolal ruskému útoku, jenž v prvních dvou měsících invaze dosáhl až na jeho předměstí. A po období relativního klidu čelí v posledním měsíci téměř každodennímu ostřelování.
Marija má problémy s pohyblivostí a trpí postupnou ztrátou paměti a zmateností, která se po útoku na její dům ještě zhoršila. "Zapomněla, jak vypadá město. Je zmatená a neví, kam jít, co dělat, jak si lehnout, spát, skrýt se," popsala její osmapadesátiletá dcera Natalija. "Špatně slyší, takže musíme věci zapisovat. Bylo to velmi těžké - a stále je, ale našli jsme způsob, jak fungovat," dodala Natalija.
Podle Vojtěcha Bednáře, odborníka na sociální problematiku, je mozek člověka neskutečný »stroj«, který umí najít způsob, jak zvládnout významně komplikované situace.
"Může to být trauma, ale nemusí to být trauma. Záleží, jak je ten člověk nastavený. V okamžiku, kdy máte člověka, který byl celý život zvyklý pracovat, celý život něco vytvářel a soustředil se na nějakou činnost a nějaký směr, tak ono to má výbornou vlastnost, že to dokáže kompenzovat, i když se zdá, že člověk je zcela v háji. To znamená, že lze svůj mozek naučit a směřovat na to, jak se situace změní a zlepší," přiblížil pro ŽivotvČesku.cz zkušený odborník v oboru sociologie.
Dům ženy se nacházel v jedné z nejvíce bombardovaných částí Charkova a Natalija se proto domnívala, že matka bude ve větším bezpečí, když zůstane na svém předměstí. Domluvila se se sousedy, aby její matce nosili jídlo a kontrolovali ji. Jednou v noci však zavolal soused, že se vedle Marijina bytu ozvala exploze, která přerušila přívod elektřiny. Nataliji se podařilo matce dovolat. Ta se v slzách snažila v potemnělém bytě obléknout.
Natalijin manžel Fedor našel taxikáře, který byl ochoten projet obleženým městem a vyzvednout Mariji s pár věcmi, které se jim podařilo sebrat. "Taxikář ji vyzvedl, snesl dolů a velmi rychle projel městem, aby ji dopravil do bezpečí," líčila Natalija, která si nepřála uvést své příjmení. "Nemůže už bez nás žít, protože se to podepsalo na jejím zdraví," poznamenala o matce.
Marija přitom vojenský konflikt už zažila. Za druhé světové války, když byla ještě malá, byla její rodina za okupace Ukrajiny přinucena ubytovat německého důstojníka. Muž, za kterého se později provdala, v tomto konfliktu bojoval.
Marija a její manžel pocházeli ze stejné vesnice v Poltavské oblasti, ale potkali se po válce v Charkově, kde navštěvovali večerní školu, sdíleli lavici a zamilovali se do sebe. Maria poté pracovala jako inženýrka v charkovské státní továrně, která vyráběla letecké součástky. Manželům se narodil syn a dcera, koupili si byt se zahradou a motorku. "Těžké časy nechali za sebou," vzpomíná Natalija.
"Je to věc traumatizující, těžká, šílená, ale dá se zvládnout a záleží na tom, jak se člověk zvládne nasměrovat tím směrem k řešení. Konkrétně mozek lidí, kteří celý život byli zvyklí pracovat a řešit problémy, se dokáží dívat na situaci tak, že dohlédnou dále, a to i přes mizérii, ve které se momentálně nachází," pokusil se přiblížit pro ŽivotvČesku.cz špičkový sociolog Vojtěch Bednář, co se v člověku v takové situaci odehrává.
Dnes tráví Marija čas čtením časopisů s oslíma ušima a přerovnáváním manželových medailí - jedněch z mála věcí, které Fedor při jejím útěku z domova zachránil. Slouží jako talisman: fyzická připomínka toho, jaké místo její rodina zaujímá v historii. Patří mezi ně Řád vlastenecké války za manželovu účast v sovětských operacích proti Němcům a medaile za boj proti Japonsku na sklonku konfliktu.
Ve sklepě spí Marija na matraci položené na dřevěných paletách v provizorní »ložnici« vymezené třemi levnými dekami. Zachumlaná do bundy s tlustým límcem, která ji má chránit před podzemním chladem, žije pro hovory přes aplikaci WhatsApp se svou jednatřicetiletou vnučkou Mášou, která je v New Yorku. V jednom telefonátu se vnučky zeptala, jestli se tam také střílí. "Ne mami, je to tam dobré, je tam teplo a klid. (Máša) nás tam chce všechny přivést," vložila se do hovoru Natalija se smíchem. Načež se Marija rozzářila a políbila displej telefonu.
Pokud jde o budoucnost, rodina nemá odpovědi, jen otázky, vypráví dvaašedesátiletý Fedor. "Kdy tahle válka skončí? A na kom to závisí? Na politicích? Na nás? Na armádě? Protože v naší době je to nepřijatelné, je to barbarství. Aby moje tchyně a další staří lidé, kterým je 95 nebo 97 let, dožili svůj život v takových podmínkách. Čím dříve to skončí, tím lépe," dodal.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
