Režisér Jiří Strach má jasno v otázce ČR za 10 let: Velká tragédie vedoucí zpět k lidskosti, ale i vyslovené přání návratu pokory a svornosti
Rozhovor: Současnost nepřináší mnoho důvodů k radosti. Režisér Jiří Strach v krátkém rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz smutně konstatuje, že žijeme v době hrubosti, konfliktů a sprostoty. Za neblahým vývojem vidí pýchu člověka, kterého nakonec probere, jak už to v dějinách bývalo, až velká tragédie. Ale i v pesimismu času lze nalézt naději. Jak říká Jiří Strach, na světě nakonec přežijí jen krásné věci.
Pane režisére, jak se změnil svět, ve kterém pobýváme, a to s ohlédnutím, tedy po covidu a dalších dramatických událostech?
Žijeme dobu, která je hrubší, přepjatě konfliktnější a celkově sprostější, než byla ještě před pár lety. Jestli to jsou důsledky strachu z covidu či hysterie kulturních válek, k takovému posouzení je třeba pár let odstup a nadhled. Můj dojem ale je, že velký podíl na tom nese pýcha člověka a civilizace, která ztratila pokoru před vším přesahujícím, ať už to nazveme příroda, nebo Bůh. Jsme přece ti nejlepší, nejchytřejší, neomylní. Bůh není, vše je dovoleno. Tak se snadno podlehne spasitelským komplexům. Poručíme větru a dešti, zachráníme planetu a člověka učiníme konečně lepším. A když nebude chtít, tak mu to vnutíme, protože my víme nejlépe, co je pro něj správné.
Jde tedy o cestu zpět...
Vracíme se k týmž omylům, kterými si prošla již středověká církev, jakobíni i bolševici. Naivní pokrokářství se ve výsledku ukáže jako retardující, jako již mnohokrát v dějinách. Žijeme bohužel duchovně hloupou dobu.
Prošla změnou i filmová branže, a to ve smyslu zda je teď jiná?
V naší kotlině změny příliš nepozoruji. Čeští filmaři nikdy netíhli k politickým filmům, my vše raději balíme do humoru, ironie, dvojsmyslů či podobenství. V tom nejlepším slova smyslu jsme vlastně národem Cimrmana. Ve světě je situace jiná, tam je nyní moderní podléhat různým multikulturním agendám. A tak nám anglické královny hrají herečky tmavé pleti, přepisují se knihy, ničí sochy, mladí lidé se lepí k obrazům renesančních mistrů a vše se halí rouchem korektnosti. Ale zůstal bych v klidu, je to módní vlnka, která přejde, jako již v historii mnoho jiných, dávno zapomenutých. A i tato bude zapomenuta, protože nepřináší nic krásného. Všimněte si, na světě nakonec přežijí jen krásné věci.
Když se zasníte, jakou byste chtěl mít Českou republiku za deset let? A co je podle vás největší nadějí téhle země?
Přál bych si, abychom opět nalezli pokoru a svornost. Vzpomínám na ten krásný krátký okamžik vzájemnosti během covidu, kdy se všichni báli o život, odhodili zbraně, začali šít roušky a pomáhat si. Obavám se ale, že lidé už toho dnes nejsou schopní ani ochotní. Takže si budeme muset projít přes mnohem větší tragédii, která nás srovná a vrátí k lidskosti.
Diskutujme slušně. Pravidla diskuze na portálu ŽivotvČesku.cz.
